Fitzcarraldo vypráví příběh irského obchodníka, který se na počátku dvacátého století pokouší uskutečnit šílený plán: ve svém působišti, amazonském Iquitos, chce zřídit operní dům, aby mohl slyšet svůj idol Carusa. Peníze mu má vynést těžba kaučuku, jíž dosud brání dopravní problém. Aby ho vyřešil, musela by se po toku nad peřejemi řeky Ucayali plavit loď; tu však lze na potřebné místo dopravit jen po paralelní řece a přenést přes velký kopec.

(Snový) obraz spojený s touto vidinou, parník překonávající horu, Herzoga pro látku nadchl. Fakt, že uskutečnění tohoto snu bylo (v koloniálních dobách) a je (dnes, při realizaci filmu) možné jen s pomocí jihoamerických indiánů, vynesl Herzogovi výtky a nálepku "vykořisťovatele indiánů", který prý svým filmařstvím opakuje kolonistické zvyky a "fašisticky profituje ze starých kulturních národů" (Nina Gladitzová). Tuto výtku podporuje i to, co se při natáčení v Peru událo - indiáni podpálili tábor filmového štábu. V archivu Společnosti pro ohrožené národy nalezneme zaprotokolované stížnosti místních kmenů - Aguarunů a Huambisů. Skutečnost však není tak jednoduchá. Fitzcarraldo není pouhou kopií koloniálního snu. Indiáni táhnoucí loď přes horu mají svůj vlastní sen o utišení zlých duchů - sen, jenž uniká kapitalistické racionalitě. V závěru triumfují indiáni, když pustí parník do peřejí. Fitzcarraldovi zbude jen chabá útěcha, že překonal zemskou tíži, a parník může nabídnout opernímu souboru za scénu.

Klaus Kinski v titulní roli svádí k srovnání s hlavní postavou filmu --7 Aquirre, hněv Boží. Byl-li však Aguirre nemilosrdným konquistadorem, pak představitel Fitzcarralda odráží typ laskavého blouznivce, sklízejícího za svůj ekonomický neúspěch posměch bílých. (Herzog ho chtěl původně doprovodit postavou slabomyslného herce, který cituje shakespearovské monology a zakládá s indiány v pralese království. Ale z technických důvodů musel postavu - ztvárněnou Mickem Jaggerem - zase škrtnout; několik scén se přesto dochovalo v dokumentárním filmu Lese Blanka Burden of Dreams /Břímě snů, 1982/). Stylistické rozdíly ozřejmí srovnání sekvence plavby po řece v obou filmech (za kamerou stál v obou případech Thomas Mauch). Ve filmu Aquirre, hněv Boží pátrá pohyblivá kamera, zkrápěná vodou, po možném nebezpečí, zatímco plavba peřejemi ve Fitzcarmldovi je často paralelně snímána teleobjektivem z větší vzdálenosti (z pozice domorodého "útočníka"). Proslulý záběr lodi zmítané za doprovodu operní hudby peřejemi přerůstá v symbol, odpovídá režisérem zamýšlené koncepcí "operní" stylizace.

Emmanuel Carrére dává do souvislosti dramaturgii filmu s historií jeho vzniku: jakmile je loď přetažena přes horu, vyčerpává se také veškeré napětí. Herzoga prý nejvíc zajímala dobrodružnost vlastního natáčení, těžká fyzická práce. Aby ji zvládl, potřeboval - na rozdíl od předchozích produkcí, kde Herzog ještě vlastnoručně stavěl kolejnice pro kameru (Fata Morgana, 1968/69) logistický aparát, jehož vlastní dynamika

zastínila celé dílo: stejnou cenu pro něj mají právě tak mrtví ze zříceného letadla, jako indiáni utonulí v natáčecích pauzách. Herzog Fitzcarralda sebekriticky zhodnotil takto: "Ten film vznikl za cenu, která mi dnes připadá vlastně až příliš vysoká."