Nenápadný půvab buržoasie

Charme discret de la bourgeoisie, Le

Discreet Charm of the Bourgeoisie, The

Francie 1972, 105 min.

Režie: Luis Bunuel

Produkce: Greenwich Productions

Scénář: Luis Bunuel, Jean-Claude Carriére

Kamera: Edmond Richard

Hrají: Fernando Rey, Delphie Seyrig, Stéphane Audran, Jean-Pierre Cassel, Paul Frankeur, Claude Piéplu, Bulle Ogier, Michel Piccoli ad.

Ceny: Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film

Předpředposlední film Luise Bunuela začíná modelovou absurdní situací - skupina hostů přichází na večeři ke svému příteli. Když zjišťují, že přišli o den dříve, otočí se na podpatku a zase odchází... Úvodní sekvence filmu naznačuje stavbu celého díla a zároveň odkazuje k základním prvkům Buňuelova filmového stylu.

Nenápadný půvab buržoazie je (stejně jako ostatní Bunuelovy vrcholné filmy) ovládán principem organizované subverzivity. Na začátku své režisérské kariéry zaútočil Bunuel v Andaluském psovi explicitně a drtivě na divákovy recepční i sociální stereotypy a podobnými útoky a jejich variacemi pak zaplnil celou svou filmografii. V Nenápadném půvabu se objevuje hned několik typů podvratných útoků na diváka...

Racionalizace absurdního

Zneklidňující efekt několika úvodních sekvencí je postaven na zpolíčkování a následném ukolébání našeho rozumového a logického vnímání. Nezařaditelné a tím pádem absurdně působící situace (příchod hostů o den dříve, mrtvola v restauraci, střelba na dívku na ulici) jsou vzápětí vcelku přijatelně logicky vysvětleny (prosté spletení si data, mrtvola je zesnulý majitel restaurace kterého ještě nestačili odvézt, dívka je teroristka a musí být odehnána od ambasády). Divákovo zjitřené vědomí topící se v neschopnosti interpretovat přijímaný kód je brzy vkormidlováno do bezpečného přístavu léty budované empirie. Kromě toho, že se princip racionalizace v průběhu filmu dokonale bortí, je půvab jeho nenápadné podvratnosti v odkrývání omezené kapacity našeho diváckého vnímání i logického uvažování.

Rébus repetitivnosti

Nenápadný půvab buržoazie je filmem bez klasického narativu, tedy vyprávění určitého příběhu za pomocí určitého množství postav. Klasická narativní linka směřující od začátku ke konci je nahrazena zacykleným kruhem. Ve středu tohoto kruhu pak stojí zdánlivě banální problém: alespoň jednou se pořádně a v klidu najíst. Právě situace, kdy se postavy chystají jíst a jsou něčím nebo někým vyrušeny je nejčitelnějším repetitivním prvkem filmu a tvoří vlastně jeho dějovou kostru. Působí sice jako záchytné body v jinak nestandardním a chaotickém narativu, přesto i ony podvratně decimují diváka. Neustálá snaha ukojit hlad a najíst se degraduje hrdiny (i přes jejich vysoké společenské funkce, gurmánské dialogy a zálibu v luxusu) do podoby odlidštěných biologických automatů. Naprostá většina akcí které šestice hrdinů v průběhu filmu provádí souvisí s primitivní pudovou stránkou - najíst se, ukojit sexuální žádost, přežít. Cyklicky opakované nenaplnění těchto reflexivních potřeb, neustále přítomný neklid, stovky nedorozumění, chronické míjení se, stejně jako nemožnost identifikace s kteroukoliv z postav - to vše vede diváka k nutkavé neuróze a neodbytnému pocitu frustrace.

Sen o snu

Pohroma pro konvenční divácké kódy začíná v Nenápadném půvabu buržoazie se vstupem snových pasáží. Realita filmového časoprostoru se začíná nezadržitelně propadat do snové (sur)reality. Zatímco úvodní sny mají jasně definovaný vyprávěcí rámec (vypravěč předstoupí před publikum a jeho verbální projev se transformuje ve filmový obraz) a divák je tudíž bez problémů identifikuje jako pasáže vkládané do hlavního nesnového narativu, od poloviny filmu nejsou sny již "označeny" předem, ale naopak zpětně (probuzením snící postavy). Absurdita a nekonvenčnost většiny scén je racionalizována až ex post - svým zařazením do snového rámce. Divák je tak nucen celé dlouhé pasáže (někdy dokonce i dvakrát) znovu interpretovat - filmová fikce nesnových pasáží se stává bezpečnou realitou, filmová fikce ve fikci snových sekvencí subverzivně deformuje divácký zážitek, proces racionalizace přestává fungovat, divák je ztracen a starý lišák Luis se pobaveně usmívá...

Satira na satyra, sutanu, lajtnanta

I v Nenápadném půvabu buržoazie se objevuje postava reprezentující katolickou církev. Příběh biskupa je bunuelovskou variací na křesťanskou legendu, blasfemickou legendou naruby. Zatímco v příbězích legend se často hříšný a nuzný světec obrací k víře a vykoná velké činy, Bunuelův biskup prochází opačným procesem. Z výše své církevní pozice sestupuje do profánního světa (stává se zahradníkem), ve kterém se nejen dokonale adaptuje, ale nakonec spáchá i hrdelní zločin vraždy (Bunuel zde nepokrytě cituje detektivní žánr - vrahem je vždycky zahradník). V několika scénách figurují kromě hlavních hrdinů a biskupa i vojáci. Setkání buržoazie, církve a armády odkazuje na rozložení moci do tří stavů, které dominovalo evropské společnosti prakticky až do dvacátého století. Církev je personifikována hříšným biskupem, armáda připomíná švejkovský holubník a buržoazii reprezentují hrdinové-marionety, zacyklení ve své existenci pro existenci.

Epilog se zlatou soškou

Vždy ironický Bunuel si neodpustil ironii ani v samotném názvu filmu - buržoazie samozřejmě žádný nenápadný půvab nemá. Její představitelé (a hrdinové filmu) jsou sterilní k sobě i ke svému okolí. Jejich morální vakuum a zautomatizované činnosti vypovídají o krizi evropské společnosti daleko silněji a efektivněji než angažované pamflety a revoluční gesta. Bunuel se nikdy nesnižuje k explicitnosti a lacinému pozérství - jeho film je nestravitelný, podvratný a buřičsky odkrývá maligní společenské struktury. Jeho poslední (nenatočenou) sekvencí budiž ocenění Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film. Bunuel buď opravdu podplatil americké akademiky a nebo žijeme všichni v Mirandě.

"Už jsem řekl, když byla řeč o Andělu zkázy, jak mne přitahují jednání a slova, která se opakují. Hledali jsme záminku k opakujícímu se jednání, když nám Silberman (producent filmu - poznámka J.J.) vylíčil co se mu právě stalo. Pozval hosty na večeři, řekněme v úterý, zapomněl o tom říci své ženě, i na to že má téhož dne večeři mimo domov. Pozvaní přišli k deváté hodině, obtěžkáni květinami. Silberman není doma. Najdou jeho ženu v županu, nic neví, je po večeři a chystá se do postele." (L.B.)

www.nostalghia.cz