Světla velkoměsta

Když tulák Charlie (Charles Chaplin) náhodou zachrání opilého milionáře (Harry Myers) před sebevraždou, je od něho napřed bohatě obdarován, ale příštího rána vyhozen za dveře. Později se Charlie setká se slepou květinářkou (Virginia Cherillová), jejíž osud ho natolik dojme, že jí chce uhradit drahou operaci. Aby sehnal peníze, pokusí se dokonce boxovat o cenu. Přitom potká znovu milionáře, který mu - zase v opilosti - dá tisíc dolarů. Charlie je podstrčí dívce a vzápětí je zatčen, poněvadž na něj padne podezření, že dolary ukradl. Když je propuštěn z vězení, setká se znovu s dívkou, jež se mezitím vyléčila a stala se majitelkou malého květinářství. Přestože svého jediného dobrodince pozná, k happy-endu překvapivě nedojde.

Chaplinův němý film, natočený již za éry zvukového filmu, je tragikomickým útokem proti buržoázní společnosti.(Quentin T.)

oooo O oooo

Světla velkoměsta - goldie

Publikováno: 16.4.2011 Goldie

Autorka: Aleee (

Charlieho Chaplina asi netřeba představovat. Legenda světové kinematografie, vynikající herec, režisér, producent, skladatel hudby. Dnes by oslavil 122. narozeniny, proto bude dnešní goldie věnována právě jemu. Poct pro takového velikána není nikdy dost. Film, který jsem se dneska rozhodla představit, podle mnohých nese nálepku opomíjeného Chaplinova snímku. Navíc pro spoustu lidí nepředstavuje jeho nejlepší ani nejznámější film. Myslím, že právě tohle jsou důvody, proč se věnovat právě Světlům velkoměsta a zároveň se snažit dokázat, že tomu tak úplně není. Podle některých se na druhou stranu jedná o nejlepší romantickou komedii všech dob.

Chaplin je mnohým divákům znám především jako komik, lidé jej vnímají jako tvůrce neskutečně vtipných grotesek, což byl jeden z žánrů, které v americké němé produkci dominovaly. Jak jsem již uvedla v jiné goldie, představující Chaplinovu tvorbu, groteska zdaleka nebyla stěžejním žánrem Chaplina. Světla velkoměsta jí nedávají definitivní sbohem, ostatně groteskní prvky jako takové režisérovou tvorbou prostupují, ani ji nestaví na vedlejší kolej. Přesto nemůžeme tvrdit, že se jedná o ryze groteskní film, protože se zde objevuje tolik jiných prvků, žánrových odboček a dějových linek. Světla velkoměsta spolu s Kidem, Zlatým opojením, Moderní dobou, Světly ramp či Diktátorem představují linii sociálně kritických snímků, satir beroucích si na paškál tehdejší dobu.

Světla velkoměsta mají v centru svého dění tradiční Chaplinovu postavu tuláka. Památná postavička muže s černým knírkem, buřinkou, ošuntělým kabátem, pytlovitými kalhotami, velkými, nepadnoucími botami a nezbytnou hůlkou měla talent připlést se do neuvěřitelných situací a zase z nich elegantně vybruslit. Svou typickou kachní chůzí bavila, zároveň dojímala, protože se dokázala vcítit do problémů chudých a opovrhovaných lidí, trpět s nimi a zároveň nabourat zavedené pořádky racionálního světa. Všechny uvedené atributy tuláka Chaplin vnesl i do Světel velkoměsta. Bavil a dojímal zároveň.

Světla velkoměsta kombinují několik tematických, chcete-li žánrových linek. Mezi všemi rovinami Chaplin dokonale balancuje. Groteskní prvky doplňuje romantická dějová linie, za vším v pozadí vyčkává kritika společnosti i lidských charakterů. Snímek obsahuje množství vtipných scén, gagů, které vás srazí ze židle, ovšem v porovnání s jinými filmy Chaplina je tu legrace přece jenom méně. Rozhodně to není chyba, naopak se film dostává i do jiné dimenze, ale právě tohle je důvod, proč u diváků Světla velkoměsta mnohdy za jinými díly Chaplina mírně zaostávají. Přese všechno se nejedná o veselý film. Naleznete zde spoustu melancholie a tragikomiky, která vyznění snímku posouvá. A konečně se musím podrobněji zmínit o romantické vrstvě filmu. Její citlivé podání zaručuje, že nebudete znechuceni hromadou lacinosti, sentimentu a kýče.

Děj snímku se odehrává v těžké době. Svět se nachází v krizi, spolu s ním je nahlodávána také podstata celé společnosti, lidské charaktery jsou často zkažené. Chaplin už například v Diktátorovi dokonale reflektoval náladu a události ve společnosti. Světla velkoměsta jsou v tomto ohledu podobná. I ona popisují svět, tentokráte americký život třicátých let, o němž přinášejí celistvý obrázek. Tulák se světem protlouká, jak jen může. Náhodou zachrání bohatého muže před sebevraždou, ten se však k němu chová dobře, jen když je opilý. Ve střízlivosti se k němu nemá, navíc mu (obrazně řečeno) podráží nohy. Další významné tulákovo setkání se odehraje o chvíli později. Seznámí se s krásnou, ale chudou a slepou pouliční květinářkou, do které se ihned bezhlavě zamiluje. Snaží se jí všemožně pomoci, sehnat peníze na operaci, která by květinářku mohla zachránit, několikrát se obětuje pro její dobro. Pokouší se boxovat, milionář ho obdaruje penězi, ale pro podezření z jejich krádeže se nakonec dostává do vězení. Po propuštění se opět setkává se svou vyvolenou. Je vyléčená a stala se majitelkou malého květinářství. Tulák je evidentně šťastný. Dívka svého zachránce pozná, přesto však konec není šťastný. Nebo ano?

Vtipný a zároveň dojemný film kulminuje právě v závěrečné scéně, která se stala ikonickou v rámci celé kinematografie. Klíčová scéna je vypointovaná a veškerou interpretaci nechává na divákovi. Všechny linky příběhu se protnou v silném závěru, jenž je geniální jako sám film a tvůrce. Zde je ještě zdůrazněna konfrontace toho, co je viděno, a toho, co vidí pozorovatel. Film nám dokazuje, že naděje umírá poslední. Nese hlubokou myšlenku, proto může být pro ty, kteří očekávají třeskutou zábavu, komiku a gagy, zklamáním. Podtext sociálního dramatu zkrátka musíte čekat. Drsná realita ničí naše sny, město je plné iluze a přetvářky a láká nás svými vábivými světly, přináší mnoho nejistot a každodenní boj o život. Tragikomický snímek útočí na buržoázní společnost, přesto v sobě skrývá dobrotu. Dobrotu lidí, která stále nevymizela. Naději, že vše není ztraceno. Chaplin holt sešel z cesty třeskuté komiky a vydal se probádat vody vážnějších témat. Vznikl tak nadčasový a nestárnoucí film.

Jeho vyrovnaná podívaná baví od začátku do konce. Obsahuje famózní závěr i spoustu památných gagů – groteskní scény s jídlem či zákonem, vtipný boxerský zápas. Chaplin patřil mezi starší generaci hollywoodských režisérů a odmítal zvuk. Sám sobě byl producentem, tudíž si risk s němým filmem v počátcích zvukové éry mohl dovolit. A lidé mu to baštili, film uspěl na všech frontách. Zvuk ignoroval především proto, že se obával ztráty krásy kinematografie. Postupem času se sice nic takového nestalo, ale je faktem, že představa mluvícího tuláka je přinejmenším zvláštní. Možná že on by své kouzlo ztratil. Přesto není film úplně němý, Chaplin k němu složil vynikající hudbu a využíval i ruchů. Hudba dotváří jedinečnou atmosféru Světel velkoměsta.

Jedním dechem

Chaplin. Legenda. Světla velkoměsta stojí za to vidět, už jenom pro svou památnou finální scénu.