DAS CABINET DES DR. CALIGARI (1919)

KABINET DOKTORA CALIGARIHO

Kabinet doktora Caligariho je základní dílo onoho druhu bizarní a fantastické kinematografie, která zažila svůj vrchol v Německu dvacátých let minulého století a která je s jistým nepochopením spojována s expresionistickým směrem ve výtvarném umění. Zatímco většina filmů během prvních dvou dekád rozvoje nového média se zaměřovala na lumiérovský styl "okna do světa" s hranými nebo dokumentárními příběhy, jejichž vzrušivá atmosféra měla dát divákům zapomenout, že sledují filmové promítání, Caligari se vrací ke stylu Georgese Méliése s opakovaným předváděním stylizovaných, magických divadelních efektů, které zveličují nebo karikují skutečnost. Ve filmu úředníci sedí na směšně vysokých stoličkách, na zdech i tvářích jsou namalované stíny, ve scenériích převládají nepravidelně řezané tvary, exteriéry jsou očividně domalovávané a nerealistické horizonty a způsob hraní jsou stylizovány na pokraj hysterie.

Scenáristé Carl Mayer a Hans Janowitz koncipovali film, který se má odehrávat ve

světě s vlastními vykloubenými vlastnostmi, a režisér Robert Wiene spolu s architekty Hermannem Warmem, Walterem Rohrigem a Walterem Reimannem si dali záležet, aby představu vyšinutosti vtělili do každé scény do mezititulků. Naproti tomu Fritz Lang, jenž byl v počáteční fázi angažován jako předpokládaný režisér, předpokládal, že radikální styl Caligariho bude pro obecenstvo těžko stravitelný bez nějakého "vysvětlení". Lang vymyslel rámcový příběh, v němž vyprávění o zlověstném mesmerickém šarlatánovi, doktoru Caligarim (Werner Krauss), jeho somnambulním médiu Cesarovi (Conrad Veidt) a o sérii vražd v zneklidněném městečku Holstenwall líčí hrdina

Francis (Friedrich Fehér), který je v závěru odhalen jako chovanec útulku pro duševně choré, jenž si ve stylu Čaroděje ze země Oz představoval příběh, do něhož zahrnul nejrůznější lidi ze svého každodenního života. Toto pojetí podrývá antiautoritářské vyznění filmu, jelikož doktor Caligari, který v hlavním příběhu vystupuje jako ředitel blázince, jenž zešílel, se nakonec představuje jako naprosto po čestný muž, připravený pomáhat hlavnímu hrdinovi. Nicméně kulisy blázince v rámcovém příběhu jsou přesně stejně "nerealistické" jako ty ve vzpomínkách, takže celý film, nikoli pouze před závorku vytknuté Francisovo vyprávění, působí poněkud neskutečně. Odhalením expresionistické vize jako šílencovy představy dokázal film na druhou stranu oslovit i konzervativce, kteří pokládali za šílené veškeré moderní umění.

Wiene, který nebyl tak novátorský jako většina jeho spolupracovníků, překvapivě využil velmi málo filmovou techniku, snad jen s výjimkou opakovaného prostřihu ve zpětném záběru, kdy je Krauss dohnán k šílenství rozkazem z titulku, že se "musí stát Caligarim". Film se plně spoléhá na divadelní prostředky, kamera snímá scénu z jediného pevného místa a před ní se pouze střídají jednotlivé stavby a přímo do kamery hrají i herci (především Veidt). Langův vklad posloužil k tomu, že film vyznívá podivně dvojznačně: tváří se jako umělecké dílo pro intelektuální obecenstvo, které ocení jeho novátorství, zároveň ale jde o hororový snímek s vtipným nápadem. S atmosférou laciné pouťové atrakce, s hypnotickým padouchem v podobě šíleného vědce a s netvorem v trikotu, který unese unese hlavní hrdinku, představuje Kabinet doktora Caligariho důležitý raný příspěvek hororovému žánru, neboť přivádí na scénu obrazy, témata, postavy a výrazy, jež se staly základem pro podobné snímky, jakými byly Dracula Toda Browninga nebo Frankenstein Jamese Whalea (oba z roku 1931).

KN - 1001 FILMŮ,KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE

Kabinet doktora Caligariho

Recenzoval evilmind

Přidáno: 24. August 2002

Mám rád staré filmy. Zastávám totiž názor, že pokud se na film nezapomene ani po desítkách let, tak prostě nemůže být špatný, a nemůže být nudný ani pro generaci diváků, kteří už jsou zvyklí na naprosto jinou zábavu. Coby filmový nevzdělanec jsem na Caligariho narazil poprvé až při zkoumání vrcholu žebříčku nejoblíbenějších horrorových filmů na imdb, kde se držel coby jasně nejstarší snímek v první desítce. Mimochodem, i v téhle chvíli se zde do první čtyřicítky dostaly jen čtyři filmy, natočené po roce 1990. I to o něčem svědčí, že? Každopádně díky jeho relativní popularitě není problém film sehnat v různých verzích na VHS či DVD.

Děj. V malém německém městečku Holstenwall se koná výroční pouť. Jednou z atrakcí je i doktor Caligari, který předvádí ve stanu somnambula. Po pravdě řečeno je to show poněkud drzá: na pódiu dřevěná bedna, v ní dle tvrzení Caligariho somnambul Cesare, který prospal 23 let, leč na jeho magický pokyn se probere a z bedny vykročí. Aby platící diváky nenapadlo, že se možná stali obětí podvodu, Cesare navíc umí věštit budoucnost. Dneska by ho vypískali stejně, ale počátkem minulého století to prostě jako atrakce stačilo.

Caligariho produkci navštíví také dva přátelé, Francis a Alan. Při hledání dobrovolníka, který by vyzkoušel Cesareho schopnost vidět věci budoucí, se Alan poněkud prostoduše zeptá, kdy zemře. Odpověď "do svítání bude po tobě" ho trochu rozhodí, ale mnohem hůře to nese Francis, když se ráno ukáže, že Alan byl v noci opravdu zavražděn. Francis tuší, že Caligari a Cesare možná trochu své věštbě pomohli k naplnění, a pouští se do vyšetřování na vlastní pěst. Je to už druhá vražda ve městě během několika dní, brzy přijde další, a v bezpečí není ani Francisova snoubenka Jane. Dokáže jí zajistit bezpečí? Kupte si DVD a uvidíte... :-)

Z dalšího příběhu už víc neprozradím. Poměrně standardní story vypadá na to, že se veškeré další dění dá uhodnout už z prvních pár minut. Ale není to tak jasné - konec filmu se docela liší od přímočarých, jasných a happyendových konců, obvyklých u jiných snímků z dvacátých či třicátých let. Dokonce bych se nebál označit ho slovem "moderní", a když budu hodně drzý: můžete se zaplést do podobných úvah na téma "jak to vlastně bylo", jakými jste asi prošli při sledování filmu Memento.

Přestože film vlastně dějově mezi horrory nepatří, při jeho sledování se neubráníte podivně stísněným pocitům. Neklidný a chaotický orchestrální doprovod vás nenechá ani na chvíli na pokoji. I v momentech, kdy se na plátně odehrává něco poměrně banálního, slibuje hudba stále nějaký dramatický zvrat - a možná to dokonce na nás funguje mnohem lépe, než na diváky roku 1920, protože my jsme dnes zvyklí usínat u nudných filmů, a zbystřovat pozornost právě při dobře načasovaném zadunění orchestru. Tím nechci říci, že by hudební doprovod byl špatný, naopak (byť nevím, jak moc je hudba z DVD podobná původní verzi). Je to určitě záměr autora, protože ve stejném duchu maximálního chaosu se nese i vizuální zpracování.

Podivně křivých tvarů si všimnete určitě hned na samém začátku, ale postupem času pocit že "něco je špatně" zesiluje. Ve filmu totiž není snad jediná rovná stěna, jediné obdélníkové okno, nebo smysluplně vypadající dveře. Expresionismus dovedený do extrému čiší z každého nepatrného detailu, na které budete po skončení filmu vzpomínat ještě dlouho: nádherně pokřivené kříže na hřbitově, nesmyslně vysoké barové židle v kancelářích policistů, šílená váza v Janině pokoji, siluety městských domů na horizontu, nebo absurdně se otevírající dveře v Caligariho pracovně. A když se náhodou objeví scéna, kde zrovna není co by se dalo ohnout nebo pokřivit, vytvoří alespoň kamera úžasnou hru světel a stínů, rozbíjející prostor tak nepřirozeně, že ani v té chvíli si váš mozek nedovolí vysadit. Dokonce i titulky, vkládané do filmu pro vysvětlení děje, jsou psány roztahaným písmem na divně tvarovaných podkladech. Titulků se ale zároveň týká jediná výtka, kterou jsem k filmu měl - jsou občas vidět příliš dlouho, a zbytečně tak narušují plynulost příběhu i jeho atmosféru.

Kabinet doktora Caligariho je skvělou podívanou, u které si vystačíte s naprosto minimální znalostí angličtiny. Pro fandy žánru by to měl být povinný snímek těsně předtím, než si pustí Nosferatu...

Nejlepší scéna: Vražda Alana. Scéna kompletně viděná jen jako stín na zdi změnila můj pohled na originalitu sprchové scény v Psycho...