Emir Kusturica
nar. 24.11.1954
Sarajevo, Bosna a Hercegovina, Jugoslávie


Biografie
Na základě úspěšných amatérských filmů natočených na střední škole Emira Kusturicu doporučila amatérská organizace Bosny a Hercegoviny k přijetí na FAMU. Studoval v ročníku Otakara Vávry a nikdy se ke svému profesorovi nepřestal hlásit: ..."Byl tam jeden vynikající pedagog, profesor Otakar Vávra, a tomu se dařilo přimět nás k analýze a k určitému druhu strukturálního myšlení," ...svěřil se loni na MFF v Karlových Varech. Kusturicovo cvičení ze 3. ročníku Guernica bylo oceněno na karlovarském festivalu CILECT 1977. V rámci studia dále natočil krátké snímky Jedna část pravdy a Podzim. Školu absolvoval v roce 1978 a po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi.

Jeho první domácí snímek NEVĚSTY přicházejí byl zakázán "pro explicitní použití sexuálního tabu" (incest), za následující film BUFET TITANIC podle povídky Iva Andriće obdržel Kusturica režisérskou cenu na národním televizním festivalu v Portoroži. Na plátně debutoval nostalgickou komedií VZPOMÍNÁŠ NA DOLLY BELL? o trýznivém dospívání chlapce v Sarajevu 60. let, za časů studentských rokenrolových kapel a pod výchovným vlivem komunisticky zapáleného tatínka. Film získal Zlatého lva za nejlepší debut a cenu Fipresci na MFF v Benátkách. Vycházel z novely Abdulaha Sidrana, s nímž Kusturica poté vytvořil tragikomickou rodinnou epopej z politicky rozjitřené doby kolem rezoluce Informbyra na sklonku 40. let nazvanou TATÍNEK NA SLUŽEBNÍ CESTĚ. Tento film o rivalitě dvou mužů ve vztahu k jedné ženě byl za předsednictví Miloše Formana překvapivě vyznamenán Zlatou palmou na MFF v Cannes a nominován na Oscara (v Čechách byl uveden až na počátku 90. let v třídílné televizní verzi).

Trojici autobiograficky inspirovaných děl, "která se všechna týkala mého dětství a mých osobních problémů," uzavírá mistrovská balada z cikánského života DŮM K POVĚŠENÍ (viz Projekt 100 - Zima 1997), kde Kusturica poprvé spolupracuje s renomovaným scenáristou Gordanem Mihićem a se skladatelem Goranem Bregovićem a kde se naplno projeví jako "magický realista" - na MFF v Cannes získává tentokrát Cenu za režii.

Kusturica vyučuje na Akademii scénických umění v Sarajevu a přijímá pozvání na Columbia University v New Yorku. Zpočátku tam vůbec neuvažuje o natáčení, nakonec však podle námětu jednoho ze svých žáků realizuje snímek ARIZONA DREAM, oceněný Zvláštní cenou poroty - Stříbrným medvědem na MFF v Berlíně 1993. Podle scénáře Dušana Kovačeviće, v koprodukci Jugoslávie, Maďarska a Německa, v barrandovských a bulharských ateliérech vzniká Kusturicův nejnáročnější projekt UNDERGROUND, který je autorovým účtováním s poválečnými dějinami Jugoslávie včetně jejího krvavého rozpadu; film sice vítězí na MFF v Cannes, ale pro své "jugonostalgické" vyznění je v následnických zemích přijat chladně. Autora se zvláště dotkla kritika v Bosně a reaguje prohlášením, že přestává točit filmy. Po třech letech je ale na benátském festivalu uvedena cikánská burleska BÍLÁ KOČKA, ČERNÝ KOCOUR a Kusturica za ni převezme Stříbrného lva za režii.

Poté se objeví jako herec v roli odsouzence ve francouzsko-kanadském historickém dramatu režiséra Patrice Leconta PROKLETÍ OSTROVA SAINT-PIERRE. Zatím posledním režisérovým opusem je sebereflexívní celovečerní dokument SUPER 8 STORIES podle Emira Kusturici, natočený v německo-italské koprodukci v průběhu triumfálního turné původně sarajevské kapely No Smoking Orchestra, ve které Emir Kusturica hraje na kytaru (strhující vystoupení skupiny proběhlo loni v rámci doprovodného programu festivalu v Karlových Varech).

Emir Kusturica je znám jako charismatický, ale i konfliktní a emotivně reagující umělec. Jeho dílo charakterizuje intenzivní múzičnost, strhující temperament, vypjatá citovost a magická vizualita. Při natáčení často improvizuje v úsilí dosáhnout ve finální verzi úchvatnějších obrazů, než jaké byly projektovány ve scénáři - jeho filmy obvykle překypují přes obvyklou metráž a někdy mají více verzí.
www.csfd.cz

FILMOGRAFIE:
2008 - Maradona režie Kusturica (Maradona by Kusturica)
2005 - Neviditelné děti (All the Invisible Children)
2004 - Život je zázrak (Zivot je Cudo)
1998 - Černá kočka, bílý kocour (Crna macka, beli macor)
1993 - Arizona Dream
1988 - Dům k pověšení (Dom za vesanje)
1985 - Otec na služební cestě (Otac na sluzbenom putu)
1979 - Bife 'Titanik'
---------

Životopis
„Narodil jsem se několikrát a jsem si jist, že jednou jsem se narodil v Cannes.“ (E. Kusturica)

Emir Kusturica je jedním z nejkreativnějších a nejúspěšnějších evropských filmařů. Narodil se v Sarajevu, hlavním městě dnešní Bosny a Hercegoviny. Přestože je bosenský Muslim, jeho rodina má ortodoxní slovanské předky. Otec pracoval na ministerstvu vnitra a celkově spořádané rodině se příliš nezamlouvalo Emirovo přátelství s několika „sarajevskými výtržníky“. Na základě úspěšných amatérských filmů natočených na střední škole doporučila amatérská organizace Bosny a Hercegoviny Emira k přijetí na FAMU, kde studovali např. Miloš Forman nebo Goran Paskaljevic.

Emirovi první krátké filmy ukázali talent mladého studenta a byly dobře oceňovány. Guernica (1978) ale hlavně Bife Titanic (1979), který odolává židovskému rasismu v průběhu 2. světové války, udělali velký dojem na Emirova učitele, který mu řekl: „Jediná věc, kterou po sobě zanecháš, budou tvé filmy; účel světí prostředky.“ Tato věta se mu zaryla do paměti a pomohla mu uzavřít jeden z jeho prvních projektů Otec na služební cestě (Otac na služebnom putu, 1984) odsuzující politické deportace komunismu; předmět, který je v Jugoslávii stále tabu, o něco méně po smrti diktátora Tita.

Kusturica točil také ve svém rodném jazyce, dokonce chtěl, aby herci hovořili svým místním dialektem, aby tak přidal Jugoslávii více popularity: z tohoto důvodu je film Vzpomínáš na Dolly Bell? (Sjećaś li se Dolly Bell?, 1981) prvním jugoslávským filmem, který nebyl natočen v srbochorvatštině (ekvivalent „BBC angličtiny“).

Svým nejnáročnějším dílem Underground (1995) chtěl sdělit lidem ze západu, jaká byla historie jeho země a jak ji ovlivnila válka. Film se však nesetkal s takovým porozuměním, jaké Emir očekával, a tak začal uvažovat, že přestane točit filmy. Ale naštěstí svůj názor změnil a rozhodnul se pracovat na lehčím tématu a točit „happy endy“ u svých posledních filmů Černá kočka, bílý kocour (Crna maćka, beli maćor, 1998) a Super 8 Stories (2001).

Kusturica vyučoval na Akademii scénických umění v Sarajevu a pak přijal pozvání na Columbia University v New Yorku. Zpočátku tam vůbec neuvažoval o natáčení, nakonec však podle námětu jednoho ze svých žáků realizoval snímek Arizona Dream (1992).

Za své filmy již získal Kusturica řadu ocenění. Mezi nimi si nejvíce cení 2 Zlatých Palem z Cannes za filmy Otec na služební cestě a Underground a Stříbrného medvěda z Berlína za film Arizona Dream. Dále v roce 1988 vyhrál na festivalu v Cannes cenu za režii za film Dům k pověšení. 1998 jel do Benátek s Černou kočkou, bílým kocourem a domů se vracel se Stříbrným lvem.

Když se v roce 2001 dal na natáčení dokumentů, získal Stříbrnou Plaketu pro nejlepší dokument na Chicagském mezinárodním filmovém festivalu se snímkem Super 8 Stories, který rekapituluje dobrodružství na turné hudební skupiny No Smoking Orchestra. Je to sebereflexivní celovečerní dokument, natočený v německo-italské koprodukci v průběhu triumfálního turné původně sarajevské kapely No Smoking Orchestra.

Emir Kusturica: Když natáčím film, chci se zabít
5. březen 2010, 12:33 Už z tohoto citátu je zřejmé, že pohled, jakým se tento balkánský režisér dívá na život a současné dění ve světě, nebude příliš optimistický. A tato skutečnost se také odráží v mnoha jeho snímcích, což ovšem nikterak nesnižuje jejich nespornou kvalitu a oblíbenost, a to nejen u odborné veřejnosti.
Emir Kusturica se narodil 24.listopadu 1954 v Sarajevu, v rodině bosenských muslimů. Jeho otec Murat se však později jako mnoho Jihoslovanů v té době zřekl víry, aby se stal komunistou. Emira už v mládí fascinoval svět filmového plátna, škola ho však příliš nebavila, a tak zpočátku neviděl způsob, jak se tomuto světu přiblížit. Díky příteli svého otce se mu však nakonec podařilo dostat na natáčení a byl tímto prostředím naprosto uchvácen. „Byl jsem naprosto svedený širokou škálou znalostí a zkušeností, které lze do filmu promítnout.“

V 18 letech ho pak rodiče vyslali do zahraniční a to konkrétně do tehdejšího Československa, kde se mu podařilo vystudovat FAMU. Jeho zkušenosti z dětství a mládí po návratu domů uplatnil především ve svých prvních filmech, za které už tehdy získal mnohá ocenění. Jeho prvním celovečerním debutem byl film Vzpomínáš na Dolly Belly, který popisoval trýznivé dospívání mladíka v Sarajevu 60. let, jenž se musí vyrovnávat nejen s první láskou, ale také se smrtí svého otce alkoholika.

Narozen 24.11.1954, Sarajevo, Bosna a Hercegovina, Jugoslávie. Vystudoval FAMU. Natočil například film Bílá kočka, černý kocour, zatím poslední snímek se jmenuje Maradona režie Kusturica.
Poté následoval snímek Otec na služební cestě, který byl tentokrát vyprávěn z pohledu šestiletého chlapce, jehož otec byl díky zradě vlastního člena rodiny odeslán do pracovního lágru a matka zůstala sama na výchovu dvou malých synů.

Třetím snímkem, opět hojně čerpajícím z Kusturicových vlastních zkušeností, je Dům k pověšení. K tomuto filmu byl Kusturica inspirován článkem informujícím o skupině jugoslávských Romů, kteří vykupovali děti z chudých romských rodin, aby je pak ilegálně převáželi do Itálie, kde je nutili k žebrání, krádežím a prostituci. Pro inspiraci se sám Kusturica rozhodl strávit nějaký čas v romské osadě nedaleko makedonského Skopje, kde měl na vlastní kůži možnost zažít pravou chuť oné hořkosladké svobody, po které Romové tolik prahnou.

Ve všech těchto výše zmiňovaných snímcích hraje mimo osobní režisérovy zážitky velkou roli především symbolika a magie, podtržená fantastickou hudbou Gorana Bregoviče. Sny a symboly v nich vyjadřované mají pro Kusturicu hluboký význam, což je zřejmé i z jeho dalších děl. Samotný sen se objevuje následně i v samotném názvu filmu, mimo jiné prvním, který Kusturica natočil v Americe. Jeho původní název měl znít American dream, následně byl však změněn na Arizona dream.

Létající ryba, která má obě oči na jedné straně a teprve v momentě, kdy dospěje, přesune se jí jedno oko na stranu druhou; sny hlavních protagonistů o životě mezi Eskymáky, o létání a smrti… to je Kusturicův svět. Svět hravosti, fantazie a kontrastů s realitou. Kusturica ve svých filmech nehodnotí, pouze poskytuje divákovi obrazy a je pak na něm samotném, aby si vychutnal každý moment a každičkou emoci, kterou do svých filmů tento režisérský mág promítá.

Samozřejmě nemohu opomenout ani jeho pravděpodobně nejznámější filmová díla, a to Undeground a Bílá kočka, černý kocour, ve kterých se Kusturica opět vrací na Balkán. Jeho posledním počinem je nedávno uvedený dokument o argentinském fotbalistovi Diegu Maradonovi, nazvaný jednoduše Maradona režie Kusturica.
Není to však pouze film, čemu se Kusturica věnuje. Jeho velkou vášní je také hudební seskupení No Smoking Orchestra, ve kterém Emir nejen hraje, ale pro které také skládá hudbu a vystupuje s nimi na turné. Jejich repertoár je možné popsat jako balkánskou dechovku, plnou živelného temperamentu a optimismu.

Z mnoha jeho citací je zřejmé, že i přestože strávil několik let ve Spojených státech a deset let žil v Paříži, západní způsob života mu vůbec není blízký. Mnoho lidí hovoří o jeho levicových názorech, já osobně si však myslím, že to, co je na Kusturicovi mnohem zřejmější, je jeho pohrdání konzumním způsobem života. Je samozřejmě jednoduché odsuzovat takovýto způsob života s nacpanou kapsou filmaře, ale i přesto všechno musím uznat, že svoboda myšlení, kterou ukazuje ve svých filmech, jistá rebelie a touha promítaná do snů je něčím, co člověka dokáže oslovit a dotknout se ho někde hluboko uvnitř, což je obzvlášť v dnešní uspěchané době víc než důležité.

„Mým cílem je dělat filmy, které vás zahřejí. Nyní, v tomto racionálním světě, je pouze to, co je dostatečně moderní, pokládáno za dobré. A co vy, hodnotíte filmy podle jejich modernosti anebo podle tepu vašeho srdce?“