Goran Paskaljević

nar. 22.04.1947

Bělehrad, Srbsko, Jugoslávie

Biografie

Goran Paskaljević studoval v letech 1967-71 pražskou FAMU. Zpočátku točil především dokumenty a krátké snímky. V roce 1967 debutoval hraným filmem Cuvar plaze u zimskom periodu (Hlídač pláže v zimním období - Cena kritiky na MFF v Berlíně). Následovaly snímky Pes, koji je voleo vozove (Pes, který měl rád vlaky, l978), Poseban tretman (Zvláštní léčba, l98O), Suton (Soumrak, l983), Varljivo leto ´68 (Klamné léto ´68, l984), Tango Argentino (l992), Someone Else´s America (l995) a Bure baruta (Sud prachu, l998). Goran Paskaljević je držitelem mnoha významných festivalových ocenění. Film Sud prachu byl uveden v sekci Horizonty na 34. MFF v Karlových Varech. Absurdní komedie Jak se Harry stal stromem nalezla inspiraci v čínské novele, kterou autoři přesadili do Irska 20. let minulého století.

www.csfd.cz

Režijní filmografie

2009 Líbánky

2006 Optimisté

2004 Sen zimní noci

2001 Jak se Harry stal stromem

1998 Sud prachu

1995 Amerika patří jiným

1992 Tango argentino

1989 Vreme cuda (TV seriál)

Vreme čuda

1987 Anděl strážný

1984 Klamné léto '68

1982 Twilight Time

1980 Zvláštní léčba

1979 Dny života plynou

1977 Pes, který měl rád vlaky

1976 Hlídač pláže v zimním období

1974 Potomak (TV film)

1973 Sluga (TV film)

1972 Legenda o Lapotu (TV film)

1970 Několik slov o lásce

1969 Pan Hrstka

Srbský režisér Goran Paskaljević je absolventem FAMU, patří mezi význačné jugoslávské tvůrceTweet. Jedenáct let starý snímek Sud prachu (natočený ve složité mezinárodní koprodukci) vznikl již po rozpadu Jugoslávie a zničujících válkách. Vykazuje silné varovné akcenty: všímá si, kde se v lidech bere agresivita, záliba v ubližování, ponižování, v násilném řešení konfliktů, proč se šíří masová hysterie. Mapuje situace, kdy křivda se oplácí jen další křivdou, například když muž zabíjí svého nejlepšího kamaráda, protože mu kdysi chodil za ženou.

I když jednotlivé epizody se zprvu odvíjejí samostatně, jejich aktéři se později potkávají a jejich osudy se ovlivňují. Vyprávění si uchovává mozaikovitou strukturu, v níž se však postupně zmnožují styčné body. Sledujeme například emigranta, který se po letech vrátil do vlasti, aby znovu získal bývalou přítelkyni - dokonce si objednal filharmonii, aby zahrála při jejich dostaveníčku. Taxikář, který jej veze, se setkává se zmrzačeným invalidou. Z jejich rozhovoru vyplývá, že právě taxikář způsobil někdejšímu policistovi těžká zranění. Řidič autobusu (někdejší středoškolský profesor) se opozdil, takže řízení se ujal provokativní mladík, jenž si libuje v urážení a terorizování cestujících.

Výmluvné je, že se nenajde prakticky nikdo, kdo by se vzmáhajícímu se třeštění postavil na odpor. Lidé nejsou schopni vystoupit ze svých bludných kruhů a vzrůstající atmosféra intolerance hrozí pohltit všechny, ty, kteří se na jejím podněcování podíleli, tak ti, kteří jen mlčky přihlíželi.

Paskaljević buduje své vyprávění sugestivně, ale nepřekonal určitou strojenost epizod a pracuje s víceméně konvenčními vypravěčskými prostředky.