TVŮRCE FILMŮ - ANDĚL ZKÁZY a ZAPOMENUTÍ - LUIS BUŇUEL

Luis Bunuel 2

nar. 22.2.1900 Calanda, Teruel, Aragonie, Španělsko
zem. 29.7.1983 Mexico City, Mexiko

Luis Bunuel 3
Luis Buňuel

nar. 22.2.1900 Calanda, Teruel, Aragonie, Španělsko
zem. 29.7.1983 Mexico City, Mexiko

Biografie

V polovině dvacátých let přišel do Paříže, kde dokončil svá univerzitní studia historie umění. Zapojil se do hnutí pařížské umělecké avantgardy a stal se asistentem režiséra polského původu Jeana Epsteina (1926-28) u jeho tří filmů. Také se sblížil se svým krajanem, malířem Salvadorem Dalim. S ním vytvořil dva surrealistické filmy Un Chien andalou (Andaluský pes, 1928) a L'Age d'or (Zlatý věk, 1930).

Po pádu vojenské diktatury a ustavení republikánské vlády ve Španělsku se vrátil domů a natočil ve spolupráci se dvěma pařížskými přáteli, Pierrem Unikem a Eli Lotarem, sociálně kritický dokument o nejchudším kraji severní části Španělska Země bez chleba (Las Hurdes, 1932). Téhož roku odjel na pozvání do Hollywoodu, kde se však, stejně jako před ním Ejzenštejn, nedostal k práci pro nepřekonatelné rozpory v názorech na tvůrčí práci. Po návratu do Paříže připravoval zfilmování "Větrné hůrky" podle Emily Bronteové, k jehož realizaci však nedošlo.

1935-37 spolupracoval v republikánském Španělsku na hraných filmech lokálního významu. Za občanské války působil na velvyslanectví španělské republikánské vlády v Paříži. Tam sestavil dlouhometrážní střihový film Madrid 1936, čili Španělsko ve zbrani, a ozvučil Brahmsovou hudbou původně němou "Zemi bez chleba".

Ještě před konečným vítězstvím frankistického režimu odešel jako emigrant do Sopjených států, kde pracoval ve filmovém oddělení newyorského Muzea moderních umění. Za války byl pověřen spolu s řadou jiných evropských emigrantů výrobou cizojazyčných verzí propagačních filmů pro Úřad válečných informací. Koncem války odjel do Mexika, kde měl natočit hru španělského básníka Garii Lorcy "Dům doni Bernardy", z jejíž realizace však sešlo. Svůj první mexický film, ryze komerční hudební komedii Gran Casino, natočil r. 1948.

V příštím roce další bezvýznamný film El gran calavera (Velký svěťák), 1950 režíroval významné obžalobné drama o mravně ohrožené městské mládeži Los Olvidados (Zapomenutí) - dílo, které ho znovu proslavilo ve světě a získalo mu jednu z hlavních cen na festivalu v Cannes.

V témže roce následuje Susana - carne y demonio (Susana, tělo a ďábel), 1951 dva filmy sériové produkce La hija del engano (Dcera šejdíře) a Una mujer sin amor (Žena bez lásky), pak další významný film Subida al cielo (Cesta do nebe) z lidového prostředí jihozápadního Mexika.

1952 El bruto (Násilník), příběh jatečního dělníka, El (On), pochmurné drama paranoika, a za účasti amerického kapitálu Las avanturas de Robinson Crusoe (Dobrodružství Robinsona Crusoe).

1953 uskutečnil svou dávno připravovanou adaptaci románu Emily Bronteové "Větrná hůrka" pod názvem Abismos de pasión (Propasti vášní). Ovlivněn italským neorealismem, režíruje v témže roce fantazii z moderního městského života La ilusión viaja en tranvía (Přízrak jede tramvají).

1954 nepříliš zdařilý film s výchovnými záměry El Río y la muerte (Řeka a smrt), 1955 nekonvenční, cynické drama Ensayo de un crimen (Pokus o zločin), známé též pod názvem La vida criminal de Archibaldo de la Cruz (Zločinný život Archibalda de la Cruze).

1956 přijíždí poprvé po válce do Francie, kde režíruje psychologické drama To je úsvit (Cela s'appelle l'aurore) podle románu Emmanuela Roblese, a film La mort en ce jardin (Smrt v této zahradě) z jihoamerického prostředí, se Simone Signoretovou.

1958 opět v Mexiku film Nazarin, příběh donkichotského kněze, stavějícího se ve jménu křesťanství na odpor nejen církevní, ale i státní autoritě, 1959 ve francouzsko-mexické produkci dramatický obraz malé ostrovní země, zmítané politickými zápasy mocenských klik La Fievre monte a El Pao (Horečka stoupá v El Pao) s Gérardem Philipem v jeho poslední roli.

1960 americko-mexický film The Young One - La Joven (Mladé děvče), o nespravedlivém obvinění černošského hudebníka ze znásilnění nedospělého děvčete, 1961 po čtvrtstoletí opět ve Španělsku natočený film Viridiana, krutá poéma, odhalující sociální kontrasty v zemi starých náboženských tradic. Film byl vyznamenán Velkou cenou na festivalu v Cannes, zatímco ve Španělsku podlehl cenzurnímu zákazu pro blasfémii náboženství.

V r.1962 natočil, opět v Mexiku, film Anděl zkázy (El angel exterminador), fantastický příběh skupiny lidí, odhalujících navzájem své charaktery za nedobrovolně strávené společné noci, v r.1964 ve francouzsko-italské koprodukci volný přepis románu Octava Mirbeaua Deník komorné (Journal d'une femme de chambre) s Jeanne Moreauovou, s dějem přeneseným do počátku třicátých let.

1965 v Mexiku film Simon del desierto (Šimon z pouště) o kajícném mnichovi, pokoušeném ďáblem v podobě svůdnice, film zůstal pro nedostatek finančních prostředků jen torzem, byl však přesto uveden v oficiální soutěži benátského festivalu.

V r.1966 zfilmoval ve Francii román Josepha Kessela Beladonna (Belle de jour) s Catherinou Deneuveovou, 1969 se znovu zabýval otázkami náboženské víry a kritiky církevní praxe ve filmu La Voie lactée (Mléčná dráha) s Laurentem Terzieffem, Jeanem Sorelem a Delphine Seyrigovou.

V r.1970 ve Španělsku příběh stárnoucího malíře a jeho invalidní schovanky Tristana s Fernandem Reyem a opět Deneuveovou. V r.1972 postoupil svůj scénář k filmu "Le Moin" (Mnich) k realizaci filmovému kritiku řeckého původu, historiku surrealismu Ado Kyrouovi a sám natočii podle vlastního námětu satiru na současnou společnost Le Charme discret de la bourgeoisie (Skrytý půvab buržoazie) s Reyem, Seyrigovou, Stéphane Audranovou a Jean-Pierrem Casselem.

1974 vytvořil surrealistickou černou komedii Le Fantóme de la liberté (Přízrak svobody) s Jean-Claudem Brialym, Michelem Piccolim, Monicou Vittiovou, Milenou Vukotičovou aj. Své filmy píše a do posledního detailu připravuje v Mexiku, kde trvale sídlí, a do Evropy zajíždí vždy jen na krátkou dobu jejich natáčení. Buňuelově osobě a dílu je věnována francouzská monografie Ado Kyroua, která v r. 1965 vyšla také v českém překladu.

Pavel "maxi6" Petr – www.csfd.cz

Režijní filmografie

1977 Ten tajemný předmět touhy

1974 Přízrak svobody

1972 Nenápadný půvab buržoazie

1970 Tristana

1969 Mléčná dráha

1967 Kráska dne

1965 Šimon na poušti

1964 Deník komorné

1962 Anděl zkázy

1961 Viridiana

1960 Dívka

1959 Horečka stoupá v El Pao

Nazarin

1956 Mort en ce jardin, La

To je úsvit

1955 Río y la muerte, El

Zločinný život Archibalda de la Cruz

1954 Iluze cestuje tramvají

Na větrné hůrce

Robinson Crusoe

1953 Él

Surovec

1952 Cesta do nebe

Mujer sin amor, Una

1951 Susana

Šejdířova dcera

1950 Zapomenutí

1949 Flamendr

1947 Gran Casino

1937 !Centinela, alerta!

1936 ?Quién me quiere a mí?

1930 Zlatý věk

1929 Andaluský pes

Dokumentární

1933 Země bez chleba

oooo O oooo

Luis BuÑuel

Mnoho mexických filmů Luise Bunuela v sobě ukrývá sekundární významovou vrstvu, která může být zřejmá jen některým divákům. I přes kosmopolitismus, často španělskému géniovi přisuzovaný, je například právě Susana neočekávaně silným mexickým dílem. Jako mnohokrát v Mexiku musel se režisér nejdříve podvolit tlaku okolností. Všechny své předchozí filmy natáčel s Oscarem Dancigersem, mexickým producentem francouzského původu, nyní byl nucen spolupracovat se Sergiem Koganem. Jeho manželkou byla nepříliš talentovaná herečka lokálního významu Rosita Quintana, kterou měl za úkol Bunuel proslavit. Režisér natočil Susanu za dvacet dnů a přitom zesměšnil svým specifickým způsobem národní žánr melodramatu, jak ho obdivovalo domácí publikum již po dvacet let. Do příběhu jsou vloženy desítky odkazů na mexické reálie: oblíbená přísloví a rčení, útoky na církevní symboly, zlehčení vážnosti typického mexického sedláka atp. Spojení základních pravidel mexického melodramatu (prostředí, postavy a vztahy mezi nimi) s ostře kritickým pohledem španělského emigranta bylo dosaženo jakéhosi zvláštního dodatku ve vývoji žánru, který byl tehdy na vrcholu. To, co obvykle v těchto příbězích o nenaplněné lásce funguje, zde dostalo punc reálného života a možná proto se film nesetkal s takovým ohlasem, který by si jistě zasloužil.

oooo O oooo

Luis Buňuel

* 22.2.1900 v Calandě; + 29.7.1983 v Mexico City

Studoval v zaragozské jezuitské koleji, poté v Madridu na vysokoškolské "Rezidenci". Za pařížského pobytu se dostal do kontaktu se surrealisty (Breton, Dalí, Man Ray…), v surrealistickém duchu natáčí Andaluského psa a Zlatý věk, ovlivněn surrealismem zůstává po celý život. Za španělské občanské války natáčel prorepublikánské dokumentární filmy. V letech 1938 – 1945 působil v emigraci v USA, kde dohlížel na přípravu protiválečných snímků. Od roku 1948 žil s přestávkami v Mexiku, kde natočil řadu vynikajících filmů (Zapomenutí, Nazarín, Anděl zkázy, Šimon na poušti…). V rodném Španělsku natočil pouze dva filmy (Viridiana, Tristana). Z Mexika nejčastěji zajížděl do Francie (filmy To je úsvit, Deník komorné, Kráska dne, Mléčná dráha, Nenápadný půvab buržoasie, Přelud svobody, Tajemný předmět touhy).

Soupis zahrnuje veškeré zjištěné filmy, na nichž se podílel jako autor i spoluautor. Vlastní režie je vyznačena tučným názvem filmu, v případě jeho české distribuce (nebo uvedení v TV) je český název uveden jako první. Název filmu jako odkaz otevře nové okno s podrobnějšími informacemi.

oooo O oooo

Luis Buňuel

Luis Bunuel Portolés (22. února 1900, Calanda – 29. července 1983, Ciudad de México) byl španělský filmový režisér tvořící nejvíce v Mexiku a ve Francii. Je považovaný za jednu z nejvýznamnějších osobností dějin kinematografie

Život

Původ, dětství a studium

Jeho otec, Leonardo Bunuel González, v mládí odjel jako voják na Kubu, kde po skončení služby založil železářství, v důsledku čehož značně zbohatl. Po návratu do Španělska se ve třiačtyřiceti letech oženil s tehdy osmnáctiletou Mariou Portoles. Na jejich svatební cestě v Paříži, v hotelu Ronceray, byl Luis počat. Narodil se v Calandě, aragonské vesnici s tehdy asi pěti tisíci obyvateli, jako první z celkem sedmi sourozenců. Pár měsíců po jeho narození se rodina přestěhovala do Zaragozy, kde Luis vyrůstal ve velmi dobrých podmínkách – jeho otec patřil k nejbohatším lidem ve městě.

V roce 1907 nastoupil na jezuitskou kolej Colegio del Salvador, na kterou, navzdory její přísnosti a archaické struktuře, měl poměrně dobré vzpomínky. V roce 1915 přestoupil na státní lyceum a po maturitě, roku 1917, byl na doporučení senátora dona Bertolomé Estebana přijat do madridské Studentské rezidence, kde na přání svého otce začal s inženýrským studiem agronomie. Poté, co se dozvěděl, že v zahraničí hledají lektory španělštiny, přešel na studium literatury, filosofie a historie, protože jen tak měl naději, že bude jako lektor vybrán. V roce 1922 začaly být ve Španělsku vydávány práce Sigmunda Freuda, které v Bunuelovi okamžitě vzbudily také velký zájem o psychoanalýzu. Během doby studia si našel celou řadu nových přátel, přičemž nejbližší mu byli Federico García Lorca a Salvador Dalí.

Paříž, surrealismus, první filmy

V roce 1925 byla pod záštitou Společnosti národů vytvořena organizace Societé internationale de cooperation intellectuelle (Mezinárodní společnost pro intelektuální spolupráci) a Bunuel se stal tajemníkem španělského představitele Eugenia d’Ors. V důsledku toho odjíždí do Paříže, kde se s velkým zaujetím začíná zabývat filmem. Nejenže pravidelně navštěvoval biograf, někdy až třikrát denně (přičemž ho nejvíce oslovil snímek Friedricha Murnaua Unavená smrt), ale zapsal se také do hereckého kurzu pořádného Jeanem Epsteinem. Při natáčení jeho Mauprata mu bylo umožněno zastávat nejrůznější pomocné práce, díky čemuž poprvé nahlédl do technického pozadí realizace filmů. Přitom se seznamuje s kameramanem Albertem Duvergerem, který pro něj později točil Andaluského psa a Zlatý věk.

V Paříži se začíná přibližovat surrealismu, velmi ho oslovila kupříkladu La Révolution Surréaliste, a to především pro svojí otevřenost. Přímý kontakt se surrealistickou skupinou však zahájí až po natočení svého prvního filmu.

V roce 1928 už patřil v oblasti filmu mezi Španěly k nejznalejším. Při jedné ze svých návštěv Španělska například vedl ve Studentské rezidenci o filmu přednášku, dostal také několik nabídek k realizaci menších snímků. Z nich však z finančních důvodů nebyl realizován žádný. Svůj skutečně první film, nazvaný Andaluský pes, natočil v roce 1929, poté co společně se Salvadorem Dalím ve Figueresu napsali scénář. Kladli si přitom za cíl zachytit nevědomé procesy, nepoužít nic, co by mohlo být jakkoli vysvětleno. Po zveřejnění filmu, v červenci téhož roku, se mu dostalo vřelého uznání z řad surrealistů a Bunuel byl přijat do skupiny kolem André Bretona.

O několik měsíců později začal práci na dalším filmu, který nazval Zlatý věk. Navzdory původnímu plánu byl tentokrát podíl Dalího, pro vzájemnou nejednotnost, minimalizován. Výsledný hodinový film byl poprvé uveden na konci listopadu 1930 a vyvolal skutečný skandál. Scény s kostrami duchovních, otcem, jenž zastřelí svého syna nebo s biskupem vyhozeným z okna rozběsnily diváky z pravicově orientovaných sdružení jako Liga vlastenců nebo Protižidovská liga, kteří poté zdemolovali promítací sál. V rámci zachování veřejného pořádku policejní prefekt Chiappe 10. prosince film zakázal.

Amerika a Španělsko

V roce 1930 přijal nabídku Metro-Goldwyn-Mayer jet do USA a seznámit se s tamější filmovou technikou. Po několika zajímavých náhledech do hollywoodské práce se v dubnu 1931 vrací do Španělska, kde o rok později natočil svůj třetí film Las Hurdes – Země bez chleba, dokument zobrazující zoufalou bídu domorodých Hurdů. I v tomto případě ale zůstal zneuznán – film byl ve Španělsku zakázán.

Nadcházející občanská válka práci na filmu značně ztěžovala. Následný historický vývoj mu na příštích deset let znemožnil věnovat se samostatné režisérské činnosti. Roku 1934 dostal místo vedoucího dabingu u Warner Brothers v Madridu a produkoval různé komerční filmy. V tomtéž roce se také oženil s Francouzkou Jeanne Rucar.

Po vypuknutí občanské války se v Ženevě setkal s republikánským ministrem zahraničních věcí, který ho požádal, aby odjel do Francie a byl nápomocen tamějšímu velvyslanci. Bunuel žádosti vyhověl a v Paříži, kde se mimo jiné staral o shromažďování republikánských propagandistických filmů, zůstal až do konce války.

V roce 1939 odjel opět do USA, kde měl působit jako historický poradce u filmu Cargo of Innocence. Vzápětí byl však vydán zákaz natáčení jakýchkoli filmů o španělské válce, a tak se ocitl bez uplatnění. Odjíždí tedy do New Yorku, kde byl přijat do Musea moderního umění a pracoval zde na výběru a distribuci filmů antinacistické propagandy. Roku 1942 tamější katolický představitel využil svého vlivu a s ohledem na Dalího knihu „Tajný život Salvadora Dalího“, v níž byl Bunuel označen za ateistu a komunistu, zařídil jeho propuštění. V roce 1944 se vrací do Los Angeles a stará se zde o španělské verze filmů z produkce Warner Brothers.

Mexiko

V roce 1946, ve věku 46 let, dostal nabídku natáčet v Mexiku. Přijal a tím začalo jeho nejproduktivnější období. Natočil zde dvacet filmů — všechny v poměrně omezených podmínkách, s malými náklady a s velmi krátkou natáčecí dobou (nepřesáhla 24 dní). Prvním snímkem byl Gran Casino, jehož neúspěch ho však zanechal na dva a půl roku bez práce a bez prostředků. Změnu přinesl v roce 1949 film Flamendr, jenž se naopak těšil velkému komerčnímu úspěchu.

Následujícím projektem byli Zapomenutí, příběh z chudého mexického předměstí, který v zemi svého vzniku vyvolal ostře kritické reakce, byl označen jako protimexický a některé organizace dokonce požadovali Bunuelovo vyhoštění. Naproti tomu na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes slavil velký úspěch a dostal dokonce cenu za režii. Poté se i v samotném Mexiku situace poněkud uklidnila a film začal být přijímán. Obecně je to jeden z Bunuelových nejúspěšnějších filmů.

Dále v poměrně rychlém sledu točil filmy, kterými si již v Mexiku vydobyl pevnou pozici. Mezi nimi například příběh paranoika On, Zločinný život Archibalda de la Cruz nebo Nazarín.

Další práce

V roce 1960 zahájil spolupráci s producentem Gustavem Alatristem, který mu ponechal úplnou volnost, jedinou podmínkou bylo, že se bude natáčet ve frankistickém Španělsku. To vyvolalo především v řadách republikánských exulantů poněkud rozhořčení, nicméně výsledný film, Viridiana, nezklamal. Ve Španělsku způsobil skandál a byl zakázán, naproti tomu v Cannes byl oceněn Zlatou palmou.

Další dva filmy produkované Alatristem, tentokrát realizované v Mexiku, byly Anděl zkázy a Šimon na poušti. Mezitím ve Francii vznikl Deník komorné, při němž poprvé spolupracoval s Jean-Claude Carrierem, který se stal jeho dvorním scenáristou, podílel na psaní scénářů pro všechny následující Bunuelovy francouzské filmy (tedy všechny kromě Tristany, která se natáčela ve Španělsku).

V roce 1969 natáčí Mléčnou dráhu, první část z umělecké trilogie, kterou dále tvoří, Oscarem oceněný, Nenápadný půvab buržoazie a Přízrak svobody. V této trojici filmů, zpracovaných podle původních motivů, dovádí k dokonalosti svůj specifický umělecký projev a dosahuje svého tvůrčího vrcholu.

Jeho poslední film Ten tajemný předmět touhy, vznikl až poté co byl režisér svými přáteli k práci přemluven, protože původně už dál natáčet nechtěl. Zajímavostí filmu je hlavní postava - mladá žena Conchita, kterou ztvárňují hned dvě charakterově odlišné herečky – Carole Bouquet a Ángela Molinová.

V roce 1982 vydal knihu vzpomínek Do posledního dechu, kterou podle jeho vyprávění sepsal Jean-Claude Carriere. Rok na to v Ciudad de México, pravděpodobně na následky cirhózy jater, umírá.

Bunuel a jeho filmy

Své tvůrčí období započal na poli umělecké avantgardy. Jeho první film, vytvořený společně s přítelem Salvadorem Dalím, znamenal mezník v historii světové kinematografie. Andaluský pes se společně se Zlatým věkem stali klasickými díly surrealistického filmu. V obou pracích se silně odráží vliv Freudových teorií - velký důraz je kladen na oblast nevědomí. Spolu s tím vyniká společensky kritický faktor.

Ačkoli v dalších obdobích tvořil filmy komerční, nedá se říct, že by se surrealistické elementy z jeho tvorby nadobro vytratily. Naopak, setkávat se s nimi můžeme i v jeho pozdějších pracích, samozřejmě v umírněné podobě. Ne všem jeho záměrům byla ale vždy umožněna realizace, například v Zapomenutích zamýšlel bez nějakého zvláštního důvodu nechat na lešení budovy v pozadí rozmístit symfonický orchestr. Producent však tomuto plánu zamezil.

Velmi podstatným prvkem v jeho tvorbě je sen, jímž byl velmi fascinován. Sám prohlásil, že kdyby si mohl vybrat co bude posledních dvacet let života dělat, spokojil by se s dvěma hodinami aktivního života denně a zbytek by prosnil, za podmínky, že by si všechno pamatoval. Rovněž postavy ve svých filmech nechával snít velmi často, ať už ve spánku nebo při denním snění. S oblibou také činil hranici mezi snovými a reálnými sekvencemi maximálně neurčitou.

Obzvlášť oblíbeným materiálem byly pro Bunuela náboženské motivy - ať už se v jeho filmech objevují jen okrajově, nebo jsou ústředním tématem (Mléčná dráha). Pro mnohdy kritické vyznění těchto scén bývá často pokládán za tvrdého odpůrce náboženství. Jeho vztah k němu byl však velmi specifický. Sám se považoval za ateistu, ale osobně se přátelil s několika duchovními, i jeho manželka byla hluboce nábožensky založená. Obecně se dá říci, že ho víra spíše přitahovala, odsuzoval ale organizované náboženství a přehnané nároky a vliv katolické církve.

Základem jeho práce byl přesný scénář. Ačkoli divák může mít dojem, že některé scény jsou výsledkem režisérovy improvizace, zpravidla bylo vše promyšleno do nejmenších detailů. Na scénáři pracoval osobně, ale vždy ve spolupráci s ještě dalším scenáristou – ať už to byl v posledním desetiletí věrný Jean-Claude Carriere, nebo dříve Julio Alejandro či Luis Alcoriza.

Jeho způsob natáčení byl nesmírně ekonomický. S nechutí opakoval záběry a často se spokojil hned s prvním, natáčecí doba byla tedy vždy velmi krátká. Preferoval také delší pasáže bez zbytečných střihů a to vše se odrazilo na spotřebě materiálu – nepřekročila 20000 metrů filmového pásu za film. Také závěrečný střih běžně trval pouhé dva dny.

oooo O oooo

Luis Buňuel

Nar. 22.2.1900, Calanda. V polovině let dvacátých přišel do Paříže, kde dokončil svá univerzitní studia historie umění. Zapojil se do hnutí pařížské umělecké avantgardy a stal se asistentem režiséra polského původu Jeana Epsteina (1926-28) u jeho tří filmů a přítelem surrealisty Andrého Bretona, v jehož společnosti se sblížil se svým krajanem malířem Salvadorem Dalim. S ním vytvořil dva surrealistické filmy Un Chien andalou (Andaluský pes, 1928) a L'Age d'or (Zlatý věk, 1930). Po pádu vojenské diktatury a ustavení republikánské vlády ve Španělsku se vrátil domů a natočil ve spolupráci se dvěma pařížskými přáteli, Pierrem Unikem a Eli Lotarem, sociálně kritický dokument o nejchudším kraji severní části Španělska Země bez chleba (Las Hurdes, 1932). Téhož roku odjel na pozvání do Hollywoodu, kde se však, stejně jako před ním Ejzenštejn, nedostal k práci pro nepřekonatelné rozpory v názorech na tvůrčí práci. Po návratu doPaříže připravoval zfilmování "Větrné hůrky" podle Emily Bronteové, k jehož realizaci však nedošlo. 1935-37 spolupracoval v republikánském Španělsku na hraných filmech lokálního významu. Za občanské války působil na velvyslanectví španělské republikánské vlády v Paříži. Tam sestavil dlouhometrážní střihový film Madrid 1936 čili Španělsko ve zbrani a ozvučil Brahmsovou hudbou původně němou "Zemi bez chleba". Ještě před konečným vítězsvím frankistického režimu odešel jako emigrant do Sopjených států, kde pracoval ve filmovém oddělení newyorského Muzea moderních umění. Za války byl pověřen spolu s řadou jiných evropských emigrantů výrobou cizojazyčných verzí propagačních filmů pro Úřad válečných informací. Koncem války odjel do Mexika, kde měl natočit hru španělského básníka Garii Lorcy "Dům doni Bernardy", z jejíž realizace však sešlo. Svůj první mexický film, ryze komerční hudební komedii Gran Casino, natočil r. 1948. V příštím roce další bezvýznamný film El gran calavera (Velký svěťák), 1950 režíroval významné obžalobné drma o mravně ohrožené městské mládeži Los Olvidados (Zapomenutí), dílo, které ho znovu proslavilo ve světě a získalo mu jednu z hlavních cen na festivalu v Cannes. V témže roce následuje Susana - carne y demonio (Susana, tělo a ďábel), 1951 dva filmy sériové produkce La hija del engano (Dcera šejdíře) a Una mujer sin amor (Žena bez lásky), pak další významný film Subida al cielo (Cesta do nebe) z lidového prostředí jihozápadního Mexika, 1952 El bruto (Násilník), příběh jatečního dělníka, El (On), pochmurné drama paranoika, a za účasti amerického kapitálu Las avanturas de Robinson Crusoe (Dobrodružství Robinsona Crusoe), 1953 uskutečnil svou dávno připravovanou adaptaci románu Emily Bronteové "Větrná hůrka" pod názvem Abismos de pasión (Propasti vášní). Ovlivněn italským neorealismem, režíruje v témže roce fantazii z moderního městského života La ilusión viaja en tranvía (Přízrak jede tramvají), 1954 nepříliš zdařilý film s výchovnými záměry El Río y la muerte (Řeka a smrt), 1955 nekonvenční, cynické drama Ensayo de un crimen (Pokus o zločin), známé též pod názvem La vida criminal de Archibaldo de la Cruz (Zločinný život Archibalda de la Cruze). 1956 přijíždí poprvé po válce do Francie, kde režíruje psychologické drama To je úsvit (Cela s'appelle l'aurore) podle románu Emmanuela Roblese, a film La mort en ce jardin (Smrt v této zahradě) z jihoamerického prostředí, se Simone Signoretovou, 1958 opět v Mexiku film Nazarin, příběh donkichotského kněze, stavějícího se ve jménu křesťanství na odpor nejen církevní, ale i státní autoritě, 1959 ve francouzsko-mexické produkci dramatický obraz malé ostrovní země, zmítané politickými zápasy mocenských klik La Fievre monte a El Pao (Horečka stoupá v El Pao) s Gérardem Philipem v jeho poslední roli, 1960 americko-mexický film The Young One - La Joven (Mladé děvče), o nespravedlivém obvinění černošského hudebníka ze znásilnění nedospělého děvčete, 1961 po čtvrtstoletí opět ve Španělsku natočený film Viridiana, krutá poéma, odhalující sociální kontrasty v zemi starých náboženských tradic; film byl vyznamenán Velkou cenou na festivalu v Cannes, zatímco ve Španělsku podlehl cenzurnímu zákazu pro blasfémii náboženství. 1962 natočil, opět v Mexiku, film Anděl zkázy (El angel exterminador), fantastický pří- běh skupiny lidí, odhalujících navzájem své charaktery za nedobrovolně strávené společné noci, 1964 ve francouzsko-italské koprodukci volný přepis románu Octava Mirbeaua Deník komorné (Journal d'une femme de chambre) s Jeanne Moreauovou, s dějem přeneseným do počátku třicátých let, 1965 v Mexiku film Simon del desierto (Šimon z pouště) o kajícném mnichovi, pokoušeném ďáblem v podobě svůdnice; film zůstal pro nedostatek finančních prostředků jen torzem, byl však přesto uveden v oficiální soutěži benátského festivalu, 1966 zfilmoval ve Francii román Josepha Kessela Beladonna (Belle de jour) s Catherinou Deneuveovou, 1969 se znovu zabýval otázkami náboženské víry a kritiky církevní praxe ve filmu La Voie lactée (Mléčná dráha) s Laurentem Terzieffem, Jeanem Sorelem a Delphine Seyrigovou. 1970 ve Španělsku příběh stárnoucího malíře a jeho invalidní schovanky Tristana s Fernandem Reyem a opět Deneuveovou. 1972 postoupil svůj scénář k filmu "Le Moin" (Mnich) k realizaci filmovému kritiku řeckého původu, historiku surrealismu Ado Kyrouovi a sám natočii podle vlastního námětu satiru na současnou společnost Le Charme discret de la bourgeoisie (Skrytý půvab buržoazie) s Reyem, Seyrigovou, Stéphane Audranovou a Jean-Pierrem Casselem. 1974 vytvořil surrealistickou černou komedii Le Fantóme de la liberté (Přízrak svobody) s Jean-Claudem Brialym, Michelem Piccolim, Monicou Vittiovou, Milenou Vukotičovou aj. Své filmy píše a do posledního detailu připravuje v Mexiku, kde trvale sídlí, a do Evropy zajíždí vždy jen na krátkou dobu jejich natáčení. - Buňuelově osobě a dílu je věnována francouzská monografie Ado Kyroua, která v r. 1965 vyšla také v českém překladu. - Buňuelův syn Juan (Jan- Luis) se narodil 9. 11. 1934 v Paříži. Základní školy vychodil v Mexiku, univerzitu, kde studoval anglickou literaturu, ve Spojených státech. Ve filmu začínal jako asistent Orsona Wellese, pak asistoval 12 let různým režisérům (ve Španělsku J.-A. BardemovÍ, ve Francii Louis Mallovi, H. Verneuilovi aj. a také svému otci). Koncem šedesátých let vytvořil několik krátkých filmů z nichž Calanda byl oceněn na různých festivalech. 1972 natočil ve Francii svůj první dlouhý hraný film na fantastický námět Au rendez-vous de la mort joyeuse (Dostaveníčko s veselou smrtí) s Jean-Marcem Borym a Francoise Fabianovou. Pak 1974 ve španělské koprodukci příběh o podivných vztazích výstředního boháče a mladé spisovatelky La Femme aux bottes rouges (Žena s červenými střevíčky) s Catherinou Deneuveovou a Fernandem Reyem a 1975 další koprodukční film na horrorový námět, situovaný do středověku Léonor s Liv Ullmannovou a Michelem Piccolim. - Ve volných chvílích se věnuje sochaření a své práce již vystavoval v New Yorku, San Francisku i Mexiku.

Luis Bunuel

Luis Bunuel 1

Luis Bunuel 1

 
Luis Bunuel 2

Luis Bunuel 2

 
Luis Bunuel 3

Luis Bunuel 3

 
 
Vytvořeno 8.12.2012 16:14:02 - aktualizováno 8.12.2012 16:15:01 | přečteno 3195x | kino
load