Shôhei Imamura

Biografie

"Zajímá mě vztah mezi dolními partiemi lidského těla a spodními vrstvami společnosti. Sám sebe se ptám, čím se lidé odlišují od zvířat. Co to je lidská bytost? Opověď na otázku pak hledám v pokračující filmové tvorbě.”

Šóhei Imamura, považovný za jednoho z nejvýznamnějších a nejvýstřednějších tvůrců v dějinách kinematografie a velká osobnost japonské kinematografie, se narodil do tokijské doktorské rodiny, která patřila k zajištěné (vyšší) střední třídě. V raném věku se však Imamura pohyboval v poněkud jiné společenské vrstvě válkou pošramoceného Japonska - nějaký čas po roce 1945 totiž prodával na rozbujelém černém trhu cigarety a alkohol. Zde a také v jeho lásce k avantgardnímu divadlu musíme hledat kořeny Imamurových námětů a osobitého uměleckého stylu. Zapsal se na tokijskou technickou školu, kterou ale opustil a nastoupil na Univerzitu Waseda, na které pak šest let studoval západní dějiny. Více času v té době už ale věnoval divadelním a politickým aktivitám. Psal hry, které režíroval a předváděl na univerzitě, často ve společnosti s Šoiči Ozawou, Kazuo Kitamurou a Takeši Kato, kteří se později stali jeho oblíbenými herci.

Jako svoji první inspiraci uváděl Imamura slavný snímek Akiry Kurosawy RAŠOMON (1950), který viděl jako náznak nové svobody projevu v japonské poválečné éře.Svoji filmařskou kariéru, po promoci na Univerzitě Waseda (1951), zahájil Imamura u studií ”Šočiku”, kde asistoval Yasujirovi Ozu při filmech SKLIZEŇ OBILÍ (Early Summer, 1951), VŮNĚ ZELENÉHO ČAJE NAD RÝŽÍ (The Flavor of Green Tea over Rice, 1952) a PŘÍBĚH Z TOKIA (1953). Ozuův uhlazený a zdrženlivý styl portrétování tehdejší japonské společnosti však Imamuru neuspokojoval. Za účelem vykreslení primitivních a spontánních stránek japonského způsobu života se zaměřil na nižší společenské vrstvy. A spektrum jeho filmových postav bylo vskutku pestré, sahalo od prostých žen z domácnosti po různé šamany, od tvůrců pornografie po kočovné herce třetí kategorie. Odvážně otevíral témata pokládaná v té době za tabu, zvláště co se týká incestu a různých pověr. "Vždycky jsem si chtěl klást otázky týkající se Japonců, protože jsou jediným národem, který mohu kvalifikovaně popsat." říkal a občas vyjadřoval překvapení nad tím, jak jsou jeho filmy uznávané v zámoří.

Od “Šočiku” přešel v roce 1954 za lepšími platovými podmínkami ke společnosti “Nikkatsu”, u které také na konci 50. let natočil svůj první film, ULOUPENÁ VÁŠEŇ (1958). Tímto raným příběhem kočovných herců dal Imamura poprvé volný průchod své zálibě ve sporných a výstředních námětech, kterými se vyznačovala celá jeho další kariéra . U ”Nikkatsu” však těmito jeho sklony nebyli nijak nadšeni a nutili ho do méně kontroverzních projektů, z čehož byl samozřejmě nešťastný. PŘED NÁDRAŽÍM GINZA-ZÁPAD (1958) byla komedie podle jedné populární písně a podobnými odlehčenostmi, které Imamuru nijak neuspokojovaly, byly i filmy NEKONEČNÁ TOUHA (1958) a MŮJ DRUHÝ BRATR (1959 – nominace na berlínského Zlatého medvěda).

Imamura pracoval jako dokumentarista, chytře směšoval skutečné se smyšleným, představoval Japonce, kteří po skončení 2. světové války zůstali v jiných koutech Asie a také "karayuki-san", japonské ženy, které za války doprovázely vojenské oddíly jako prostitutky. Jeho hrdinky jsou neobyčejně silné a houževnaté, schopné přežít a dokonce se účastnit bojů v pozicích, které by byly pro trpělivé představitelky v klasických japonských filmech nemyslitelné. Jeho filmy šly pod povrch společnosti, aby pod ním odkryly pramen smyslné a často absurdní energie. Spolu s kolegy Nagisou Ošimou a Masahirem Šinodou odstartoval Imamura svoji režisérskou kariéru jako člen japonské Nové vlny.

V dramatu VEPŘI A VÁLEČNÉ LODĚ (1961), snímku o americké vojenské základně v Yokosuce a jejím vazbám na černý trh a jiná ”řemesla”, Imamura opět plně uspokojil své zaujetí v divokém a rázném příběhu. Šokována filmem a zejména tím, co vnímala jako protiamerický postoj, zatrhla mu “Nikkatsu” pak na dobu dalších dvou let produkci. V následujících filmových dramatech: ZÁZNAM O JAPONSKÉM HMYZU (1963 - nominace na berlínského Zlatého medvěda) a RUDÁ VRAŽEDNÁ TOUHA (1964), jeho styl rozhodně neztrácel na barvě. Těmito třemi filmy se také Imamura ustanovil do pozice režiséra s výrazným a jedinečným pohledem a stal se současně jednou z vedoucích osobností japonské Nové vlny.

Šóhei Imamura, který se považoval za kulturního antropologa, prohlásil, "Rád tvořím nemravné filmy," a také "Zajímá mě vztah mezi dolními partiemi lidského těla a spodními vrstvami společnosti. Sám sebe se ptám, čím se lidé odlišují od zvířat. Co to je lidská bytost? Opověď na otázku pak hledám v pokračující filmové tvorbě.” Kvůli tvůrčí svobodě založil v roce 1965 svoji vlastní produkční společnost, ”Imamura Productions”. Prvním nezávislým snímkem byla volná adaptace románu Akijukiho Nosakiho z roku 1963 o životě na okraji ósacké společnosti, ÚVOD DO ANTROPOLOGIE (The Pornographers, 1966) s nezbytným Imamurovým podtitulem: “...prostřednictvím pornografistů”

V roce 1967 se pustil do dokumentárního žánru: ZTRATIL SE ČLOVĚK (1967). Následující film, HLUBOKÁ TOUHA PO BOŽSTVU (1968) zkoumal střet moderních a tradičních kultur na jihojaponském ostrově. Šlo o jeden z Imamurových ambicióznějších projektů, slabé kasovní výsledky však v následující dekádě vedly k návratu k menším produkcím dokumentárního typu. Patří sem například DĚJINY POVÁLEČNÉHO JAPONSKA PODLE VYPRÁVĚNÍ BARDÁMY (Nippon Sengoši - Madamu onboro no Seikatsu, 1970) a KARAYUKI-SAN, ZROZENÍ PROSTITUTKY (Karayuki-san, The Making of a Prostitute, 1975), oba se zaměřovaly na jedno z jeho oblíbených témat: silné ženy probíjející se okrajem japonské společnosti. Ve snaze o ”autenticitu” obsadil například Imamura do dramatu ZÁZNAM O JAPONSKÉM HMYZU (1963) bývalou prostitutku; do dokumentu ZTRATIL SE ČLOVĚK (1967) ženu, která hledala svého ztraceného snoubence a protagonistkou filmu DĚJINY POVÁLEČNÉHO JAPONSKA PODLE VYPRÁVĚNÍ BARDÁMY (Nippon Sengoši - Madamu onboro no Seikatsu, 1970) byla skutečná “barová společnice.”

V roce 1975 založil Šóhei Imamura ”Yokohamskou odbornou televizní a filmovou školu” (dnešní “Japonská akademie obrazových umění"). Studoval zde mimojiné režisér Takaši Miike, který ještě jako student asistoval Imamurovi při natáčení filmu KUPLÍŘ (Zegen, 1987). Jiným absolventem filmové školy je korejský režisér Hwang Byung-Guk. V thrillerovém dramatu MOJE ÚLOHA JE POMSTA (1979), ač příběhu o sériovém vrahovi založeném na skutečných událostech roku 1963, se Imamura vrátil k tradičnější - beletristické - narativní formě.

Následovaly dva větší remaky: EIDŽANAIKA (Proč ne?, 1981) – podle filmu Yuzo Kawašimy z roku 1957, SLUNCE POSLEDNÍCH DNŮ ŠOGUNÁTU (Sun in the Last Days of the Shogunate, 1957), na jehož scénáři se Imamura podílel - a BALADA O NARAJAMĚ (1983), převyprávění filmu Keisuke Kinošity z roku 1958. Film byl inspirován románem Šičira Fukazawy o vesnici, kde jsou starci zanecháni opuštěni na posvátném vrcholu hory, aby tam zemřeli. Imamura za něj v roce 1983 získal na festivalu v Cannes svoji první Zlatou palmu. Na rozdíl od starší Kinošitovy verze vyzdvihla tato adaptace (natočená mimochodem ve skutečné zapadlé horské vesničce) díky svému pronikavému realismu mnohem znepokojivější stránky příběhu.

Se svojí ženou Akiko měl Šóhei Imamura tři děti, jeho nejstarší syn, Daisuke Tengan, je také scénáristou a filmovým režisérem, který pracoval na scénářích k Imamurovým filmům UNAGI (Úhoř, 1997) – druhá Zlatá palma, KANZO SENSEI (Dr. Akagi, 1998), TEPLÁ VODA POD ČERVENÝM MOSTEM (Akai haši no šita no nurui mizu, 2001) a 11' 9'' 01 (2002). V jihokorejském filmu 2009: ZTRACENÉ VZPOMÍNKY (2009: Roseuteu Memorijeu, 2002) si Šóhei Imamura zahrál postavu historika.

Mimo už uvedených cen je Šóhei Imamura také trojnásobným držitelem ceny Japonské filmové akademie (na další čtyři byl nominován), čtyřnásobným držitelem Modré stuhy (ceny japonských filmových kritiků a novinářů + jedné zvláštní ceny). Celkem pětkrát byl v Cannes nominován na Zlatou palmu. V době, kdy je výraz "japonský" často považován za synonymum výrazu "chladně výkonný," přinášejí Imamurovy ukázky jadrnějších a intuitivnějších stránek japonské povahy do světa filmu vítanou dimenzi.

Režijní filmografie

2002 11'09''01

2001 Vřelá voda pod červeným mostem

1998 Kanzo sensei

1997 Úhoř

1989 Černý déšť

1987 Kuplíř

1982 Balada o Narajamě

1981 Eidžanaika

1979 Moje úloha je pomsta

1968 Hluboká touha po božstvu

1966 Úvod do antropologie

1964 Rudá vražedná touha

1963 Záznam o japonském hmyzu

1961 Vepři a válečné lodě

1959 Můj druhý bratr

1958 Nekonečná touha

Před nádražím Ginza-západ

Uloupená vášeň

Dokumentární

1975 Karayuki-san, the Making of a Prostitute

1970 Nippon Sengoshi - Madamu onboro no Seikatsu

1967 Ztratil se člověk

www.csfd.cz