Hector Babenco

Jeho otec bol argentínsky gaucho ukrajinksého pôvodu a matka bola poľská židovská prisťahovalkyňa. Hector žil v Európe od roku 1964 do roku 1968. V roku 1969 sa rozhodol, že sa vráti do rodného Sao Paula natrvalo.

V roku 1975 režíroval svoj prvý celovečerný film O Rei da Noite (Kráľ Noci). Avšak zlom v jeho kariére priniesol až film z roku 1981 - Pixote, A Lei do Mais Fraco, o brazílskych opustených deťoch. Pôsobivé dielo kde boli obsadené deti, získal veľa medzinárodných cien. Najmä v ňom zažiaril vtedy 10 ročný Fernando Ramos da Silva, ktorý bol objavený na predmestí Ria de Janeira.

V roku 1994 Babencovi diagnostikovali rakovinu a podstúpil transplantáciu kostnej drene. V jeho filmoch sa objavovali najrešpektovanejší herci Ameriky: Jack Nicholson, Meryl Streep, Aidan Quinn, William Hurt a ďalší. Jeho ďalšími významnými filmovými počinmi boli: Bozk pavúčej ženy z roku 1985, Ironweed (1987) a Pošetilé srdce z roku 1996.

Získal mnoho cien hlavne z festivalov v Južnej Amerike, ako napr. Cenu divákov na medzinárodnom filmovom festivale v Sao Paule, Čestné uznanie za film Pixote v San Sebastiane, či za snímku Bozk pavúčej ženy Zvláštne uznanie poroty na Tokyijskom medzinárodnom festivale. Bol tiež nominovaný na najvýznamnejšie filmové ceny - Oscara (najlepšia réžia za Bozk pavúčej ženy) - a tiež na Zlatú Palmu z Cannes, opäť za rovnaký film. Na Zlatú Palmu bol nominovaný celkom trikrát (1985, 1998, 2003). Okrem spomenutého Bozku to bolo za snímky Corazón Iluminado a Carandiru.

Ivan "iwko" Rokošný . www.csfd.cz

Režijní filmografie

2007 Pasado, El

2005 Carandiru, Outras Histórias (TV seriál)

2003 Vzpoura ve věznici Carandiru

1996 Osvícené srdce

1991 Hráči na vinici Páně

1987 Jako nepoddajný plevel

1985 Polibek pavoučí ženy

1984 Terra é Redonda Como uma Laranja, A

1981 Pixote: A Lei do Mais Fraco

1977 Lúcio Flávio, o Passageiro da Agonia

1975 Rei da Noite, O

oooo O oooo

Životopis - Hector Babenco

Jeden z vůbec nejslavnějších jihoamerických režisérů, který se úspěšně prosadil i v Hollywoodu, se narodil 7. února 1946 v Buenos Aires. Potomek židovských emigrantů z východní Evropy opustil v sedmnácti domov a toulal se po Evropě. Příležitostně si přivydělával také jako statista ve spaghetti-westernech Sergia Corbucciho a Giorgia Ferroniho. Po návratu domů se rozhodl imigrovat z rodné Argentiny do Brazílie a věnovat se filmu. Jako samouk získával profesionální zkušenosti během natáčení krátkých filmů a reklamních spotů. V rámci celovečerní tvorby debutoval v roce 1975 psychologickým dramatem muže váhajícího mezi dvěma ženami Král noci (Rei da noite). Už v něm projevil výrazný zájem o sociální problematiku, který ho neopustil ani v dalších letech. V roce 1978 se mezi komerčně úspěšné brazilské režiséry probojoval životním příběhem lidového hrdiny Lúcio Flávio, o passageiro da agonia. Mimořádného ohlasu se dostalo jeho drsnému příběhu desetiletého kriminálníka nazvanému Pixote: zákon nejslabšího (Pixote a lei do mais fraco, 1981). Film natočený podle románu Josého Louzeiroa mu vynesl řadu mezinárodních ocenění včetně cen newyorských a losangeleských filmových kritiků za nejlepší zahraniční film a cen na mezinárodních festivalech v Locarnu a Biarritzu.

Největší úspěch však zaznamenalo Babencovo i u nás známé vězeňské drama inspirované románem Manuela Puiga Polibek pavoučí ženy (Kiss of the Spider Woman/Beijo da a mulher aranha, 1985) s Williamem Hurtem a Raulem Juliou v rolích povahově, sociálně, názorově i sexuálně rozdílných trestanců nucených sdílet jednu těsnou vězeňskou celu. Snímek natočený v americko-brazilské koprodukci svému autorovi vynesl nominaci na Oscara za režii (a dočkal se i nominací za nejlepší film a scénář) a Hurtovi získal Oscara a hereckou cenu na MFF v Cannes.

http://www.sms.cz/

oooo O oooo

Hector Babenco

Brazilský režisér argentinského původu spojuje ve své tvorbě syrový realismus s fantaskně snovými pasážemi a soustředí se na psychologii jedince osvobozujícího se od tlaku establishmentu. Proslavil se mj. filmy Pixote, Polibek pavoučí ženy a Carandiru (2003).

V jeho filmové tvorbě dominují postavy z okraje společnosti, vystavené specifickým tlakům. Mašinérie nenápadných společenských a politických útlaků Babenka sice velmi zajímá, navíc klade však důraz na psychologii jednotlivců - zkoumá jejich vnitřní integritu, osvobozování se od společenského diktátu. Formálně se tu pojí syrový realismus s fantaskně-snovými pasážemi a právě díky této symbióze získávají jeho snímky nezaměnitelný charakter. Na Babenkovo argentinské dětství silně zapůsobily americké i evropské filmy (Visconti měl pro něj podle jeho vlastních slov stejný význam jako veselohra s Doris Dayovou) a také literatura. Jako sedmnáctiletý odešel z domova a vydal se do zemí, o kterých se dosud dozvídal jen z druhé ruky. Téměř deset let cestoval po Africe, Evropě a Americe, živil se příležitostnými pracemi (mimo jiné jako statista v jednom španělském „spaghetti westernu“) a jednou z nejdůležitějších životních zkušeností se pro něj stal pobyt ve vězení, kde se ocitl, protože neměl v pořádku doklady. Počátkem 70. let se usídlil v Brazílii, kde točil krátké dokumenty, pracoval pro televizi, až se mu v roce 1975 podařilo sehnat 230 tisíc dolarů na realizaci svého prvního hraného filmu Král noci s námětem bohémství. Babenkův druhý hraný snímek Lucio Flavio (1978) o profesionálním zloději získal nečekanou popularitu, když skutečného Flavia zavraždili ve vězeňské cele právě den před premiérou filmu (Cena diváků na MFF v Sao Paulu). Následující snímek Pixote (1981) vynesl Babenkovi mezinárodní věhlas. Původně mělo jít o dokument o brazilských polepšovnách, když ale úřední místa odmítla Babenkovi přístup do těchto ústavů, vznikl hraný film jako nelítostně realistický obraz života bezprizorných brazilských pouličních dětí, které jsou protagonisty snímku. Filmoví kritici v New Yorku i v Los Angeles označili Pixote za nejlepší dílo zahraniční produkce roku 1981. Roku 1985 jde do kin Babenkův vůbec nejslavnější snímek Polibek pavoučí ženy o komplikovaných vztazích homosexuála a politického vězně, kteří se spolu ocitají ve vězeňské cele. Po rozporuplně přijaté filmové adaptaci románu Williama Kennedyho Ironweed (Jako nepoddajný plevel, 1987) navazuje Babenco v roce 2003 na úspěch Polibku pavoučí ženy snímkem Vzpoura ve věznici Carandiru, dalším opusem  s tematikou vězeňského života, natočeným tentokrát podle skutečných událostí.

Vladimír Hendrich