Juraj Jakubisko

Povolání: režisér / scénárista / kameraman / výtvarník

Známý jako: Juro Jakubisko

Národnost: slovenská

Věk: 73

Narození: 30.4.1938, Kojšov, okres Spišská Nová Ves

 

Juraj Jakubisko (1938) přišel na přelomu 50. a 60. let studovat na pražskou FAMU a jeho mimořádně úspěšné školní snímky nijak nenasvědčovaly tomu, že těžištěm jeho budoucí tvorby se stane krajina a především duše jeho rodného východního Slovenska. Výjimkou byli Vysťahovalci (1964), nostalgická vzpomínka na krajany, chudé rolníky, kteří po první světové válce odcházeli do Ameriky za živobytím. Ale co vypadalo jako pouhé ohlédnutí či možná rozloučení, prokázalo se jako silný cit, jako vazba na kořeny, jež nemůže být zrušena, l kdyby člověk chtěl v sobě potlačit vztahy k místu svého původu, podaří se mu to pouze dočasně, jak se přesvědčí jeden ze dvou bratrů, malíř Juraj, v Jakubiskově celovečerním debutu Kristové roky (1967). Zkouší žít bohémsky v Praze a souznít s duchem svobodomyslného evropanství, který tehdy tak svůdně začal povívat ze západní Evropy až k nám, a teprve tragická smrt bratra a především následný rituál pohřbu v dědině, odkud vyšli, ho dovedou k sebepoznání a vnitřnímu pochopení osových hodnot života.

Jak lze rozumět Jakubiskovu výroku, že ve svém následujícím, trojpovídkovém filmu Zbehovia a pútnici (1968) se „naplno vrátil medzi rodákov a rodné hory", když v této alegorii jsou vyobrazeny podoby tří válek? Fyzické a hmotné ztráty jsou v nich stále strašnější, v poslední povídce, vizi světa po atomové katastrofě, už musí personifikovaná Smrt, triumfálně slavící hody v obou předchozích válkách, zoufale škemrat a prosit zbývající lidi, aby zastavili ničení a zachovali na Zemi život. Venkované žili pokojně v krajině, v chalupě, na poli, setkávali se v hostinci u velikého stolu, dokud je nezachvátil běs války. Rázem ty čisté a mírné bytosti rozdělil na kruté katany a oběti, rozpoutané zlo jako by sílilo z nějakého bezedného zdroje a nedalo se zastavit, ti, kdo včera byli dobrými sousedy, s lehkým srdcem rozsévají smrt a těší se z utrpení nevinných. Pohledy kamery do krajiny, velebné a lhostejné ke zkázonosným vášním člověka, však vypovídají o Jakubiskově „návratu" méně než ráz metafor a symbolů v tomto filmu, než jeho barevné ladění a výtvarná kompozice záběru. Jsou básnivě naivní i brutální jako slova v citované cikánské baladě, stylizace výrazu se opírá o lidové malůvky na skle, křiklavé a zároveň něžné, s ostrými barvami a výstižnými tahy malířovy ruky, která dokáže ve zhuštěnosti a zkratce postihnout základní lidské situace. Ve Zbehoch a pútnikoch se poprvé výrazně projeví Jakubiskova tendence k odklonu od realistického zpodobňování světa. Reálie konkrétních epoch jsou sice rozeznatelné, jenže cílem sdělení je abstraktně formulovaná myšlenka a zprostředkování subjektivního pocitu, jež chce mít sílu básnicky expresivního podání. Následující Jakubiskovy filmy, natočené do konce 60. let, kdy byl nadlouho násilně umlčen, mají i tvarově mnohem blíže k poezii než k próze: děj je potlačen, líčení není neseno logikou akce, ale logikou idejí a vypjatě osobních stanovisek. „Já, Juraj Jakubisko, slovenský režisér, budem vám rozprávať o Cuďoch, ktorí chceli byť blázniví...," oznamuje dětský hlásek na začátku filmu Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) divákům, zatímco na plátně zcela neilustrativně běží hejno dětí táhnoucích za sebou obrovskou vzdutou plachtu. Ta plachta může být symbolem mnohého, jako takřka všechno v tomto filmu, a oním úvodním „zvěstováním" je dáno najevo, že prostoru tohoto díla vládne subjekt režiséra, ničím nespoutatelný, stavící své vize a niterné prožitky na roven skutečnosti a demonstrující, jak pevně do sebe mohou být oba protipóly zaklesnuty.

Asociativní proudění a řazení záběrů i scén dominuje také další epoše Jakubiskovy tvorby, začínající velkolepou Tisicročnou včelou (1983). Na jedné straně sice bude odteď připoutáván ke zřetelnému půdorysu syžetu s četnými a bohatě propracovanými dějovými vrstvami, na straně druhé mu ovšem takové podloží nezabrání ve hře uvolněné fantazie. Možná zde vynikne dokonce ještě více než v jeho někdejších filmech - básních, které se podobaly exaltovaným výkřikům zraněné duše, nevšímající si s impozantní bezohledností ničeho jiného než sebe samotné. V Tisicročné včele, sáze líčící osudy tří generací prostého venkovského rodu, se působivé obrazy každodenního života prolínají s pasážemi, které zachycují sny a pocity jeho jednotlivých členů anebo zpřítomňují vize Jakubiskovy eruptivní imaginace. Krajinou chodí Anděl a Smrt, z nebe místo deště prší žáby, pole se zatmí pod mrakem letících netopýrů, věštících neštěstí stejně jako náhlá vichřice, která se zvedne uprostřed idylicky slunného dne, srdce vykovávané ze železa rudě žhne, jako kdyby v něm pulzovala vášnivá krev... Umírání se podobá přeludné slasti a láska bolestné závrati, živí se potkávají s mrtvými, gigantická včela symbolizuje lidskou nicotnost a bezmocnost i houževnatost a nezdolnost. Kdo rozezná autorovy vize od představ jeho hrdinů, kdo stanoví, kde jsou hranice skutečnosti? Tady se nejsilněji projevuje Jakubiskovo sepětí s místem, v němž se narodil a vyrůstal, hlubinná napojenost na folklór, na lidového génia jeho domova. Je ve středoevropském regionu jediným představitelem magického realismu, tvůrcem, který spontánně překlenuje propasti, oddělující světy myšlené od světů reálných, přírodu od civilizace, tragické od komického, zrod a tvoření od zániku a zmaru, přízemnost od monumentality... Jeho ojediněle sugestivní autorské filmy odkrývají mytický rozměr lidské existence a vřazují člověka do věčnosti kosmického dění.

Zdena Škapová 38. MFF Karlovy Vary

Filmografie:

1957 Šupka a šupáci

1960 Čistič okien

1961 Každý deň má svoje meno

1961 Strieborný vietor

1963 Mikulaschski týdeník

1962 Občasník II. („To chce klid“)

1963 I. třída

1963 Mlčení

1963 Tri rozprávky

1963 Vrtuľka

1964 Chlapcovo dlhé čakanie

1965 Déšť

1966 Čekají na Godota

1966 Korytári

1966 Vysťahovalec

1967 Kristove roky

1967 Zbehovia

1968 Zbehovia a pútnici (Zbehovia, Dominika, Pútnici)

1969 Vtáčikovia, siroty a blázni

1972 Stavba storočia

1973 Ondrej Nepela

1973 Výstavba tranzitného plynovodu ZSSR, NDR, Západná Európa

1974 Ozvena

1975 Omnia

1975 Slovensko – krajina pod Tatrami

1976 Ďaleko v lese spieva vták

1976 Tri vrecia cementu a živý kohút

1977 Bubeník Červeného kríža

1978 Dožinky ´77

1979 Maľované na dreve

1979 Postav dom, zasaď strom

1980 Eva, Eva

1980 Nevera po slovensky 1-3

1981 Československo – tradičný obchodný partner ZSSR

1983 Tisícročná včela 1-4

1985 Perinbaba

1987 Pehavý Max a strašidlá

1987 Teta 1-7

1989 Sedím na konári a je mi dobre

1989 Srdečný pozdrav

1990 Dovidenia v pekle, priatelia

1990 Takmer ružový príbeh

1992 Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý

1993 PEZ, Krajina medu, Návšteva z kosmu – reklamy

1993 Václav Klaus pohledem J. Jakubiska

1994 Casanova

1994 Jozef Svoboda pohledem J. Jakubiska

1994 Smím dál? – hudobný videoklip Ivety Bartošovej

1997 Nejasná zpráva o konci světa 1-6

1999 Nad Prahou sa blýska

1999 Otevřené oči Ivana Havla

2000 Hosť do domu (TV cyklus zábavných relácií Radošinského naivného divadla)

2001 Baruch Myers (z cyklu Tucet 2000)

2001 Vratislav Kulhánek pohledem J. Jakubiska

2001 Zdeněk Tuma pohledem J. Jakubiska

2002 Farebné kamienky

2004 Post coitum

2007 Krútňava (opera, SND)

Životopis:

Juraj Jakubisko se narodil 30. dubna 1938 v Kojšově na východním Slovensku. Po absolvování střední umělecké školy vystudoval režii na pražské FAMU.

Během studií pracoval jako režisér slavného experimentálního divadla „Laterna Magika".

Jeho studentský film „Mlčanie", získal ocenění Bruselské Filmové Akademie INSAC a na 1. Festivalu Experimentálního filmu v Knokke, Belgie.

Další Jakubiskův film „Čakanie na Godota" získal hlavní cenu za nejlepší krátký film v Oberhausenu a v roce 1968 cenu Simono Dubroilh v Mannheimu.

První celovečerní film „Krislove roky" oceněný československou kritikou jako nejlepší film roku, získal také řadu ocenění v zahraničí: v Mannheimu cenu FIPRESCI, Cenu poroty v německé Volkshochschule a Cenu Josepha von Sternberga.

Následující Jakubiskův film „Zbehovia a pútnřci" získal v roce 1968 čestné uznání na XXII. Festivalu v Benátkách a spolu s dalšími dvěma filmy „Vláčkovia, siroty a blázni" a „Dovidenia v pekle, priatelia" začátkem 70-tých let byl komunistickým režimem „uložen do trezoru" jako předmět doličný o jeho protistátní činnosti. Na základe těchto filmů byl donucen k desetileté pauze, kdy nemohl realizovat hraný film. Po více než dvaceti letech, v roce 1991 dostal film „ Vtáčkovia, siroty a blázni" cenu FIPRESCI a Zlatou růži Lidic v Karlových Varech. V tom samém roce mohl po dvaceti dvou letech Jakubisko dotočit „Dovidenia v pekle, priatelia" a uvést jej na filmovém festivalu v Benátkách 1991, kde získal čestné uznání RAI DUE.

V roce 1983 realizoval film „Tisícročná včela", který mu přinesl zpět mezinárodní uznání. Film byl v tom samém roce oceněný v Benátkách cenou „Zlatý Fénix ", cenu za „Nejlepší film" od Federace filmových klubů získal na mezinárodním filmovém festivalu v Seville (1983) . V roce 1990 byl tento film oceněn československými novináři cenou „Nejlepší film 80-tých let".

V roce 1985 Jakubisko natočil adaptaci pohádky bratří Grimmů „Perinbaha" v hlavní roli s Giulettou Masinou. Film byl oceněný v roce 1986 v Benátkách Katolickou cenou. Další ocenění : Grand Prix Unicef, Cena dětského diváka za nejlepší film festivalu v Bělehradě 1986, Cena poroty na Festivalu de Cine de Gion a hlavní cenou na Mezinárodním festivalu Rimousky v Kanadě.Hororovou komedii „Frankensleinova teta" dokončil v roce 1986.

Hudební film „Takmer ružový pribeh" (1990) nezapře typickou Jakubiskow imaginaci. V roce 1989 vznikl „Sedím na konári a je mi dobro ", v kterém se tvůrce vydává na cestu za štěstím. Téma ideově navazuje na „ Vtáčkovia, siroty a blázni ", který už nikdy neměl spatřit světlo světa. Film „Sedím na konári a je mi dobre" (1989) získal kromě jiných ocenění znovu po deseti letech v roce 1999 cenu nejlepší fiIm festivalu v Cran Gevrier '99 (Francie).

Od roku 1991 k dnešnímu dni, probíhá s velkým úspěchem v USA a Kanadě, série retrospektiv tvorby Juraje Jakubiska ( „Kristove roky ", „ Tisícročná včela ", „Zbehovia a pútnici ", „ Vtáčkovia, siroty a blázni ", „Sedím na konári a je mi dobre ", „ Perinbaba ", „ Lepšie byt' bohalý a zdravý, jako chudobný a chorý ", „ Nejasná zpráva o konci světa" ), v Los Angeles, San Francisku, Montrealu, Washingtonu , New Yorku, Chicagu, Santa Fé, Vancouver, ... etc.

Princip hledání svobody a štěstí v životě uzavírá filmem „Lepšie je byt' bohatý a zdravý ako chudobný a chorý" (1992), za který získal hlavní cenu ( Zlatý Delfín ) na XI. MFF v Portugalsku.

Jeho třináctý celovečerní film „Nejasná správa o konci sveta" (1997) byl uveden

na více než 60 mezinárodních filmových festivalech. Ocenění získal na festivalech: v Kanadě za nejlepší umělecký přínos a kameru, Montreal '97, v Itálii za nejlepší režii - Pescara' 97. V USA – Taos '98, a Denver ’98. V české republice ceny ČFTA - čtyři České Ivy '98, a cenu Českého Literárního fondu - Nejlepší filmová režie'98. V roce 1999 Juraj Jakubisko dokončil stejnojmenný šestidílný televizní seriál.

Všechny jeho filmy byly prezentovány na tuzemských i zahraničních festivalech a získaly více než osmdesát ocenění. Ceny osobnosti mu byly uděleny za vizuální přínos v kinematografii a za výjimečné výsledky v uměleckém filmu ( Denver - Colorado, Maverick Award – Taos - New Mexico ).

Od roku 1999 je Juraj Jakubisko členem Evropské Filmové Akademie.

V dubnu 2000 byla Juraji Jakubiskovi udělena Jugoslávskou kinotékou v Bělehradě cena za významný přínos v rozvoji umění ve filmu „ZLÁTNI PEČAT JUGOSLOVENSKE KINOTEKE".(duben 2000)

V anketě roku 2000 „ O nejlepšího domácího a zahraničního tvůrce 20. století ",

kterou na Slovensku v květnu uspořádali filmoví novináři a kritici, získal Juraj Jakubisko, v historickém kontextu celé slovenské kinematografie titul „NEJLEPŠI SLOVENSKÝ REŽISÉR" dvacátého století.

Autor/Zdroj: /Jakubiskofilm