ZÁŘÍ - ŘÍJEN 2012 - FILMOVÉ TOULKY KANADOU

Kanada vlajka

KANADSKÁ  KINEMATOGRAFIE

statni znak kanady
KANADSKÁ  KINEMATOGRAFIE

Jedinečnou zásluhu na vytvoření kanadské kinematografie má Národní filmové ústředí (NationalFilm Board of Canada),státní podnik, který vznikl v r.1939 pod vedením J. Griersona*. Tento slavný dokumentarista, který položil základy tradice kanadské dokumentární* tvorby, pozval v r. 1941 do Národního filmového ústředí Skota McLarena*, experimentujícího* s animovaným* filmem.

Zatímco Grierson se po válce vrátil do Anglie, McLaren už v Kanadě zůstal a stal se čelným představitelem kanadské filmové tvorby. Podobně jako Mexiko byla Kanada pro americké filmaře zemí zaslíbenou: už od 30. let sem hollywoodští* režiséři * zajížděli natáčet exteriéry* mnoha filmů, jejichž hrdinou byla slavná královská

jízdní policie. A protože vlastní produkce* hraných* filmů prakticky neexistovala, ti, kdo chtělí pracovat ve filmu, odcházeli do USA.

V anglicky mluvící části Kanady se domácí film jen těžko vyrovnává se silnou konkurencí amerických filmů, jimiž jsou kina* zaplavena. Mnohem víc se daří filmu ve frankofonní oblasti, jejíž filmaři, soustředění v Quebecu, vyšli z podnětů nové* vlny a cinéma* vérité. V r. 1960 vznikl v Montrealu mezinárodní filmový festival* a začal vycházet časopis Objectiv, takže kanadští filmaři mají živější kontakt s filmovým děním ve světě, než tomu bylo dříve. Druhým významným rokem byl r. 1967, kdy v Quebecu vzníklo 6 dlouhometrážních* hraných filmů. Důležitým článkem filmového dění je v posledním desetiletí státní společnost pro rozvoj kanadského filmového průmyslu*. Formou subvencí a záloh na tržby spolufinancuje

filmovou produkci, jež se tak mohla zvýšit na 25 filmů ročně, zatímco za celé období 1943-1963 vzniklo v Kanadě jenom 22 filmů. Národní filmové ústředí se dlouho věnovalo výhradně dokumentární a krátkometrážní

tvorbě a teprve od začátku 70. let pod jeho patronací´vznikají i hrané filmy, natáčené v moderních ateliérech* v Montrealu. Národní filmové ústředí však může své filmy nabízet většinou jen kulturním organizacím nekomerčního (komerce*) charakteru; normální promítání* v kinech, jejichž velká část je v rukou amerických distribučních* firem, nemůže vždy zabezpečit. Za této situace si filmaři quebecké provincie vypomáhají dvoustrannými dohodami s francouzskou* kinematografií.

Častým hostem je v Kanadě C. Chabrol*, řada domácích režisérů naopak natáčí své koprodukční* filmy ve Francii. V Quebecu začínali skromně, na amatérské* bázi, filmy ve vlastní produkci* a na 16mm formát*. Mezi řadou nových režisérů se prosadili Jean-Pierre Lefébvre (1941), Michel Brault (1928) a Cla ude Jutra (1930-1987), jehož filmy Můj strýček Antonín (1971) o dospívání venkovského chlapce na sklonku 40. let a Kamuraska (1972), milostný příběh z 19. století, známe z našich kin. Tématem jejich vesměs autorských* filmů je osamělost a vyřazenost lidí, společenských outsiderů, kteří hledají východisko v rousseauovském návratu

k přírodě, v útěku před civilizací. I když se tyto filmy snaží zaujmout diváky bezprostředním přístupem k realitě, nacházejí větší ohlas na festivalech, u kritiků* a ve filmových klubech* než u širokého publika,

které dál dává přednost americkým filmům nebo televizi.

Jan Bernard a Pavla Frýdlová – MALÝ LABYRINT FILMU  - Albatros 1988

„Kanadské filmy“

16 přání

1968 Tunnel Rats

Bezva finta

Bouřňáci

Hedvábná cesta

Johnny Mnemonic

Krajina přílivu

 Lekce neslušného chování

Lékařská akademie

Miluji tě k sežrání

Nebezpečná metoda

Percy Jackson: Zloděj blesku

Plivu na tvůj hrob

Požáry

Super náhradník

Trio z Belleville

Water

Zkurvená noc

Halloweenská noc

Valentýnská pomsta

 „Kanadští režiséři“

Cliff Bole

James Cameron

Denis Chouinard

Gregory Colbert

Robert C. Cooper

David Cronenberg

David DeCoteau

Zacharias Kunuk

Jean-Daniel Lafond

Guy Maddin

Jason Priestley

David Rimmer

Michael Roesch

 Peter Scheerer

 Mack Sennett

 William Shatner

 David Shore

 Kiefer Sutherland

Co se psalo o kanadském filmu:

Toronto ukazuje, že kanadský film je v laufu

pátek 14. září 2007, 18:49

Jak asi vypadá úspěšná filmová politika, by mohli vyučovat v Kanadě. Se štědrou podporou, televizními konkurzy na scénáře a koordinovanou marketingovou propagací točí dnes pětkrát více filmů než před pěti lety. Svědkem toho je mimo jiné i 32. torontský filmový festival.

Slavný kanadský režisér Dennys Arkand říká ústy jedné z postav svého nového mimořádného filmu Věk temnoty, že kulturní pracovníci v administrativě jsou v Kanadě ještě větší pitomci než jinde na světě. Nicméně kanadská kinematografie je v laufu a produkuje i takové majstrštyky, jako jsou Arkandovy tituly.Věk temnosti, uváděný v Gala premiérách na festivalu, představuje temnou i svěží sociální komedii, která s nadsázkou až absurdní nahlíží očima outsidera moderní dobu. Ten zpochybňuje okolní svět a zároveň ve svém životě ztroskotává. Třeba si myslí, že na vysilující kariéře není nic chytrého jako spíše hloupého, a rodině se dávno odcizil. V tomto případě jde o někdejšího intelektuála vzešlého z generace 60. let, jemuž dnes zbyly akorát dávné sny a živé erotické fantazie hned se třemi ženami.Novým kanadským kultivovaným dramatem minulosti a života pod tíhou dávných křivd a zranění je Emocionální aritmetika Paola Barzmana. V této adaptaci románu Matta Cohena jde o šachové drama shledání po letech. Stárnoucí žena Melanie, která žila léta v normálně šťastném i nešťastném manželství s Kanaďanem Davidem, se po dlouhých letech potkává s dávnými spoluvězni z koncentračního tábora. To oživuje nejen dávné, bolestné vzpomínky, ale nutí ji k bilancování celého života.

Drama o tom, jak nemožné je porozumět traumatům druhého i jaké utrpení přináší život se všemi křivdami světa na bedrech, se topí v podzimních teplých barvách, zatímco na plátně tu pochodují občas hysterické i niterné city hereckého koncertu Christophera Plummera, Susan Sarandonové, a hlavně bergmanovského herce Maxe von Sydowa, který si zahrál někdejšího nacistického i sovětského vězně Bronského.

Anarchističtí skejťáci

Svůj nový film v Torontu uvedl i guru nezávislého amerického filmu, kterým je po filmu Poslední dny Gus van Sant. Jeho Paranoid Park připomene starší snímek Slon, ve kterém sledoval brutální vystřílení školy dvěma studenty. Tentokrát se ocitáme opět v prostředí rozpadlé rodiny i beznadějných osamělých lidských životů, které stíhají i malého Alexe. S tímto klukem andělské tváře putujeme po městě kolem oblíbeného skejťáckého parku.Van Sant se přitom snaží přiblížit ducha anarchistické kultury skejťáků, kteří s prkny ve vzduchu ochutnávají svobodu. Intimistická sonda zároveň (znovu) přibližuje křehkost dospívání. Lehce zacyklený příběh vede Alexe k tomu, aby si nakonec uvědomil důsledky svého náhodného, anarchistického i tragického činu, kdy zavraždil nádražního úředníka.

Michal Procházka, Právo

oooo O oooo

Kanadský animovaný ráj

Eliška Děcká

Jen málokterá státní instituce ovlivnila historii světového animovaného filmu takovým způsobem jako kanadský The National Film Board of Canada. V sedmdesátých letech, v dobách své největší slávy, byl NFB Mekkou autorského animovaného filmu.V archivech NFB nenajdeme díla, která by trhala rekordy návštěvnosti a jejichž postavičky by znaly děti po celém světě z Happy Mealů. Zato seznam Oscarů a dalších prestižních ocenění je dlouhý a v každé byť sebestručnější encyklopedii animovaného filmu spolehlivě najdete několik stran popisující přínos této společnosti v oblasti animačních technik.

Na počátku stálo rozhodnutí kanadské vlády prezentovat se v zahraničí kvalitní filmovou kulturou. V roce 1939 tak vznikl NFB v čele s britským dokumentaristou Johnem Griersonem, který o tři roky později vyzval Normana McLarena, aby k němu připojil animovanou sekci. Úloha vlády byla jednoduchá – financovat. Díky tomu, že stát nabízel zaměstnaným filmařům kromě krátkodobých smluv na konkrétní filmy i stálý fixní plat, mohli animátoři nerušeně pracovat bez časových stresů a odevzdat daný film v momentu, kdy jej skutečně oni sami považovali za dokončený. Není divu, že se o studiích začalo mluvit jako o „pozemském ráji“. Nad rájem se však začala stahovat mračna, když byl rozpočet NFB zredukován v roce 1978 o 17 procent a přátelská tvůrčí atmosféra se pozvolna rozplývala. V polovině 90. let pak byla zlatá éra definitivně ukončena drastickými finančními škrty. Dnes sice NFB nadále vyrábí originální a autorské, ve světě oceňované snímky (viz loňský držitel Oscara Ryan), již ale v o mnoho skromnějším počtu než třeba v dobách zakladatele Normana McLarena.

 Co autor, to technika

Ostatně to, že v počátcích NFB stál v čele Skot McLaren, jen trefně vystihuje atmosféru kanadských studií. Instituce sice na jedné straně sloužila vzdělávání a propagaci kanadské kultury, zároveň však poskytovala zázemí mnoha zahraničním autorům, kteří mohli pod ochrannou rukou státu v klidu pracovat na svých náročných projektech, často vznikajících pomocí zdlouhavých originálních technik. Sám McLaren se proslavil velmi pracnou tzv. bezkamerovou animací, při níž se obrázky škrábou přímo do filmového pásu. Jeho snímky Hen Hop (1942) a Blinkity Blank (1955) a jsou hudebně taneční hravou show – cirkusem pro oči, jak bývá tahle technika přezdívaná pro svou roztěkanost, způsobenou nemožností umístit vryp přesně do stejného místa jako na předchozím políčku. Další technikou, kterou McLaren dovedl k dokonalosti, je pixilace, při níž se zachází s herci jako s oživenými předměty, jejich pohyb je záměrně karikován zrychlením, zpomalením nebo deformací. Jako ve filmu Sousedé (1952) utahujícím si ze dvou mužů, kteří přemění původně malicherný sousedský spor v opravdovou válečnou bitvu – pixilace zde bizarnost celého příběhu jen podtrhuje.To Jacques Drouin se zase zhlédl v díle manželů Alexandra Alexejeva a Claire Parkerové, kteří obohatili historii animovaného filmu o vynález špendlíkového plátna. Bílá mřížka pokryta miliónem drobných špendlíků, které jsou pomocí válečků a dalších nástrojů různorodě zatlačovány a vytlačovány, vytváří se stíny z bočního osvětlení obraz podobný pointilistické malbě. Drouin touto nesmírně pracnou technikou natočil v roce 1976 snímek Krajinář, který ho proslavil po celém světě. Snový příběh o malíři, jenž se prochází krajinou vlastního obrazu, naplno využil přednosti plynule proměnlivého stínového obrazu. Drouin později spolupracoval i s Břetislavem Pojarem, který jako jeden z mnoha cizinců našel v NFB útočiště. Pro jeho film Romance z temnot (1986) Drouin natočil modravé sekvence za pomoci rafinovaného barveného bočního osvětlení.Další výraznou animační techniku přinesla do NFB Caroline Leafová: animace písku je komplikovaná především kvůli nestálosti materiálu a nemožnosti zanechat jakoukoliv stopu pro následující záběr, animátor si vše uchovává jen ve své hlavě. Odměnou mu však je nevšední poetický obraz plynule se přelévající z jedné křivky do druhé, jak je tomu i v případě Leafové snímků Sova, která se oženila s husou (1974) a Proměna (1977). Nejvíce však Leafovou proslavil film Ulice (1976), který celý namalovala olejovkami na sklo. Při tomto postupu vyžadujícím rychlost a pevné nervy animátor pomocí houbičky, ještě dříve než malba zaschne, mění některé detaily a pohyby figur, čímž po nasnímání kamerou vznikne další záběr a nakonec dech­beroucí obraz, který Leafová navíc zjemňuje použitím karamelových barev.

Podobně náročným způsobem pracuje i Frédéric Back, jeden z mála kanadských autorů, který tvořil mimo NFB. Jeho filmy produkovala jiná významná organizace, Societé Radio-Canada. Backovy snímky jsou prodchnuty silným důrazem na humanismus a harmonické soužití člověka s přírodou. S těmito vznešenými tématy plně koresponduje i kresba na několik průhledných fólií současně. Tak jako Leafová i Back neustále drobně umazává a dokresluje, zároveň však mění, přibližuje či oddaluje také další fólie, čímž vzniká iluze prostoru. Oživlé kresby přírody, ať už v nejslavnějším díle Muž,který sázel stromy (1987) či v Mocné řece (1993), vybízejí ke srovnání s proslulými impresionistickými díly od Moneta, Renoira nebo Chagalla.

Obdobně majestátní atmosféru mají i filmy dalšího autora NFB cizího původu Ishu Patela. Filmaře, který pomocí pečlivé kombinace několika experimentálních technik (například plastelína nanášena v tenkých vrstvách na podsvícené opálové sklo za použití průsvitných barev) a především díky inspiraci v rodné indické filosofii vytváří na plátně nevšední ornamentální vzory. Změť sytých zářivých barev oslňuje i v Patelově vrcholném díle Život po smrti (1978).Michèle Cournoyerová se ve svých filmech naopak zabývá problémy ryze pozemskými. Často jsou jejími hrdinkami utlačované či traumatizované ženy a dívky. Například snímek Umělkyně z roku 1994, natočený v rámci projektu NFB pro propagaci dětských práv, sleduje mladou dívku, která touží být hudebnicí, ale nejdřív musí o svém talentu přesvědčit nepřejícího otce. Film, v němž hrdinka nakonec rozezní kuchyňské nádobí ve velkolepý koncert, je ozvláštněn citlivě použitou technikou rotoskopu – přístroje, který umožňuje k sekvenci natočené s živými herci domalovat do každého políčka kreslené detaily. Tím vzniká lehce snová atmosféra, adekvátní pro tento dětský příběh.

 Animovaná filmová řeč

Bylo by však chybou domnívat se, že kvalita filmů NFB spočívá jen v jejich technickém novátorství či dokonalém formálním provedení. Autoři jako Janet Perlmanová, Richard Condie či Cordell Barker pracují s klasickou animovanou kresbou, a přesto jsou jejich filmy mezi diváky i kritiky velmi oblíbené. Hlavní předností těchto tvůrců je bezchybné využití specifik animované filmové řeči. Například Perlmanová si vzala k srdci nadsázku, která na rozdíl od hraného filmu v animaci dominuje, a natočila Pohádku o popelce tučňákovi (1981), jejíž inovaci oceníme hlavně při scéně zkoušení střevíčku. Podobně Richard Condie záměrně přehání tělesné vady postav snímku The Big Snit (1985), když obdarovává hlavní figuru tikem, při němž si protřepává panenky v bělmu oka. Něco, co by nám v hraném filmu jen stěží přišlo vtipné. Cordell Barker zase skvěle pracuje s tzv. timingem a v příběhu Kocourek se vrátil (1988) za pomoci ústřední písně přesně časuje pointy jednotlivých vtipů. Tento snímek společně s dalšími tituly mnoha zmíněných autorů můžete shlédnout v rámci dvou do české distribuce zakoupených pásem filmů NFB: Ráj a Ryan, které zachycují to nejlepší zejména ze současné tvorby této instituce. Protože je však distribuce zmíněných pásem zatím hodně laxní, možná bude pohodlnější navštívit obsáhlé webové stránky nfb.ca, kde se můžete v angličtině a francouzštině nejen mnoho dočíst, ale i mnoho vidět. NFB poskytlo 50 filmů volně ke streamu.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.

Vytvořeno 1.9.2012 18:08:43 - aktualizováno 15.9.2012 16:17:51 | přečteno 2672x | kino
load