Líbánky

Líbánky se odehrávají v čase dvou dnů svatební oslavy. Nevěsta a ženich – Tereza (Anna Geislerová) a Radim (Stanislav Majer) tvoří půvabný pár, navzdory tomu, že oba již prošli manželskou zkušeností a odnesli si z ní své šrámy. Tereza zklamané srdce, Radim dospívajícího syna. Jsou však odhodláni zkusit to znovu, jsou přesvědčeni, že tentokrát to vyjde. A zdá se, že svatební oslavy, které probíhají v prosluněném dni v rodinném kruhu v sídle nevěstiných rodičů obklopeném romantickou krajinou, budou skutečně nejkrásnějším začátkem společného života. Ovšem... kdyby se na svatební hostině náhle neobjevil nezvaný host. Jan Benda si brzy získává náklonnost přítomných. Maminky i tetičky mu podstrojují, muži mu bodře nalévají. Kdo to však vůbec je? A odkud se vzal? Je to jen neškodný vetřelec, který se obvykle vmísí do davu s cílem zadarmo se najíst? Nebo se vynořil z minulosti někoho ze svatebčanů? A koho? S Janem Bendou u svatebního stolu dostává romantika trhliny. Toho chlápka je třeba dostat co nejrychleji pryč. Některá tajemství by prostě neměla být prozrazena!(oficiální text distributora)

oooo O oooo

Líbánky

Mezi čtrnácti snímky, které se letos na MFF Karlovy Vary utkají v hlavní soutěži o Křišťálový glóbus, je i nejnovější dílo scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka Líbánky. Svým dvanáctým společným projektem se osvědčená dvojice účastní karlovarské soutěže už počtvrté: v roce 1999 soutěžila s Pelíšky (cena FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty), o čtyři roky později s Pupendem. Romantická tragikomedie Kráska v nesnázích si pak v roce 2006 z Varů odvezla Zvláštní cenu poroty.

Líbánky, které do českých kin zamíří 22. srpna, s Kráskou v nesnázích spojuje herecká účast Aňi Geislerové v hlavní roli i téma druhé šance. Také tentokrát protagonistka po bolestném krachu vztahu s „nesprávným“ mužem doufá najít bezpečný přístav po boku solidního, zamilovaného, dobře situovaného partnera. Na rozdíl od poněkud slabošského emigranta v podání Josefa Abrháma je ovšem Radim Werner z Líbánek robustní chlap, který ví, co chce. Prošel nejrůznějšími životními karamboly, má třináctiletého syna a další dítě čeká s Terezou, s níž si právě řekl manželské „ano“ v třeboňském kostele. Prosluněnou pohodu však naruší místní optik, černě oblečený mladík, který tvrdí, že je Radimův dávný známý. Ženich však tvrdí, že si na něj nevzpomíná.

Cizinec, který si říká Jan Benda, svatebčany následuje na venkovský statek, kde hodlají strávit dva bezstarostné dny. Odmítá se nechat vyhodit a stále hrozivějšími narážkami a činy narušuje slunečnou pohodu. Přišel proto, aby ženichovi připomněl dávnou, společnou minulost. Nejde však o zapuzeného milence, jak napadne rozrušenou Terezu. Urna s popelem skutečného Jana Bendy, kterou cizinec daruje novomanželům jako svatební dar, však potvrzuje, že v Radimově minulosti se stalo něco velmi nepěkného…

Také Tereza ovšem o sobě Radimovi neřekla všechno – a ani její rodina, reprezentovaná dominantním otcem a navenek šťastně vdanou sestrou, není zase tak bezproblémově šťastná a semknutá, jak se jeví navenek. Protagonisty čekají dva dny a jedna dlouhá noc, které rozhodně nijak nepřipomínají bezstarostné líbánky.

Komorní příběh respektující klasickou jednotu časoprostoru i jednajících osob se tak stále úžeji přimyká k minulosti, která navenek prosluněnou přítomnost odhaluje jako povrchní status quo maskující hluboké, temné trhliny v prožívání, vztazích i osobní morálce přítomných. Ve výsledku zůstávají všechny postavy více či méně provinilé – a všechny jejich polibky chutnaly, chutnají a budou chutnat po slzách.

Líbánky můžeme vnímat jako další část volné trilogie, tvořené dramaty Kawasakiho růže (2009) a Nevinnost (2011). Také tentokrát jde o žánr psychologického dramatu, jehož hrdiny nečekaně dostihne jejich minulost – a také tentokrát se mužský protagonista marně pokouší ji zneškodnit, aby neohrozila jeho současný statut „slušného člověka“. Řešení otázek viny, trestu, pokání a odpuštění se tentokrát dělí rovnou měrou mezi milující ženskou postavu a samozvaného mstitele. Divák situaci vnímá přes Terezu, jež je v brilantně křehkém podání Aňi Geislerové emocionálním i mravním středobodem vyprávění. Tvůrci filmu však publiku situaci příliš neulehčují, když nás nutí prozkoumat i hledisko nesympatického, hysterického mstitele se zjevnými patologickými sklony. Jisté je jen to, že Radimova současná „slušná“ existence je neudržitelná: ve vyprávění minulost převáží nad přítomností a kontaminuje všechny naděje vkládané do budoucnosti. Posléze se prosazuje téma různých úhlů pohledu, jimiž je možné situaci nahlížet. Navenek upozaděným nositelem tohoto motivu se stává Radimův třináctiletý syn potvrzující, že u Jarchovského a Hřebejka děti nebývají symbolem nevinnosti. Chlapcovy rozbité brýle, profese mstitele i všudypřítomná snaha zaznamenat přítomnost fotoaparátem se tu rafinovaně snoubí s „filmovým“ motivem.

Ten vypichuje jako další aktéry vyprávění žáky elitní internátní školy pro děti filmařů, již Radim a jeho nemesis kdysi navštěvovali. Zohledňuje i legitimitu „jiné“ sexuální orientace, již reprezentuje vetřelec i dávná Radimova oběť. V širším smyslu pak vtahuje do hry i tvůrce filmu, kteří se svými diváky hrají napínavou hru s prvky tajemství. Tato hra – inspirovaná současnými severskými filmovými dramaty i vzpomínkou na legendární konverzační dramata režiséra Ingmara Bergmana typu Podzimní sonáty – formálně připomíná Nevinnost. Přísně lineární vyprávění odehrávající se v chronologicky, v přítomnosti, se ve finále nečekaně překlopí do retrospektiv, odhalujících divákovi „pravdu“.  Na rozdíl od předchozího filmu volné trilogie ovšem tento formální úskok působí jako svévolný trik, jenž tvůrcům umožní bleskurychle odvyprávět vše, co se tvůrcům nepovedlo vyjádřit v předchozím ději.

To sice Líbánky nijak zásadně nestabilizuje, obrací však pozornost k tradičnímu vztahu mezi Jarchovským jako autorem silného, leč poněkud nevyváženého textu, a brilantním, výjimečně citlivým a řemeslně obratným vypravěčem Hřebejkem. Ten dokáže Jarchovského „umělou“ konstrukci velmi dovedně obalit zdáním života, k čemuž mu pomáhá jak nádherná kamera Martina Štrby, tak vynikající herecké obsazení. Tomu vedle Geislerové dominují zvláště herci, kteří do Líbánek „přešli“ s režisérova předchozího snímku Odpad, město, smrt (jenž se v Karlových Varech rovněž promítá): zatímco Stanislav Majer jako Radim působí naprosto přesvědčivě, Jiří Černý oslabuje vyprávění až „divadelním“ projevem. Podobné problémy se zajímavým, leč nevyváženým obsazením, měl Hřebejk už s obsazením Svaté čtveřice.

S předchozím Hřebejkovým filmem, který česká kritika – částečně neprávem - zatratila, spojuje Líbánky i navenek až autistické soustředění na vztahovou rovinu. Sociální „vzorek“ dopravený tvůrci filmu na osamělé místo, tak není konfrontován ani s „potlačenou“ politickou minulostí (jako v Kawasakiho růži), ani se společenskými mechanismy (jako v Nevinnosti), ale jen s vlastními vnitřními démony.

I v tomto smyslu jsou tak Líbánky nejslabším článkem Hřebejkovy a Jarchovského volné trilogie.

oooo O oooo

Recenze: Mrazivé i rozporuplné Líbánky

Vydáno: 23.08.2013 12:00 v sekci Recenze | Premiéry - Vratislav Šálek

Že je svatba nejšťastnější den v životě? Z tohoto omylu vás vyvede duo Hřebejk - Jarchovský v dramatu, které se pyšní cenou za režii z letošních Karlových Varů. Naplňuje ambiciózní snímek poměrně vysoká očekávání?

Svatební den by měl být pro všechny účastníky jedním z nejkrásnějších zážitků v životě. Všechno vypadá idylicky, pije se, zpívá, tancuje a před novomanželi je nová výzva v podobě společného soužití posvěceného "kusem papíru". Co když vám ale obřad někdo naruší a sdělí vám pravdu, kterou byste raději neznali? Přesně na tuto otázku odpovídá duo Jan Hřebejk - Petr Jarchovský v novém českém dramatu Líbánky.

V jeho středu stojí Tereza a Radim, kteří už oba za sebou jednu manželskou zkušenost mají. Ona si z předchozího svazku odnesla šrámy na duši, on dospívajícího syna. Přesto se rozhodnou svůj vztah formálně posvětit. Na velký obřad, který se koná v rodinném kruhu v honosném sídle nevěstiných rodičů, však zavítá i tajemný muž představující se jako Jan Benda. Ten si brzy získá náklonnost všech přítomných, ač ho nikdo nezná. Jenže úplně bez důvodu na svatbu nepřišel a je jasné, že motivy, jež ho sem přivedly, asi nebudou dvakrát příjemné.

Líbánky jsou završením volné trilogie započaté snímky Kawasakiho růže a Nevinnost. A stejně tak i jejich hlavním tématem je příběh zdánlivě slušného a bezúhonného člověka, který má ve své minulosti škraloup, jenž by nejraději vymazal. Hřebejk se dokonce v tomto případě může pochlubit i cenou za režii, kterou obdržel na letošním karlovarském festivalu. A po zhlédnutí je nutno uznat, že oprávněně. Řemeslně jde totiž o naprostou extratřídu, která v tuzemsku ještě pořád není samozřejmostí.

Hřebejk poněkolikáté ukazuje, že u nás patří k naprosté režisérské špičce, protože si dovolí vytvářet vskutku nádherné expozice, které i díky fantastické kameře Martina Štrby bravurně fungují a nepůsobí kýčovitě. Některé přírodní scénérie by se zkrátka vyjímaly i na stěnách jako samostatné obrazy. Technicky je vůbec snímek takřka bezchybný (až na zcela zbytečnou a samoúčelnou erotickou scénu, která film nikam neposune a naopak dost ruší) a měl-li bych použít to největší klišé, napsal bych, že je "radost se na něho dívat".

Také atmosféra je na naše poměry dost hutná a diváka přímo vybízí k tomu spekulovat a vymýšlet, co se bude dít dál. Na omezeném prostoru se tvůrci podařilo vykreslit přesnou náladu obřadu, který by měl být primárně veselý, ale vznáší se nad ním temný mrak, který hrozí roztrhnutím a rozbitím nového svazku dřív, než by si všichni pomysleli. V těchto momentech jsou Líbánky nejsilnější a minimálně jejich první polovina patří k tomu nejlepšímu, co u nás letos vzniklo.

Dále se tu taktéž potvrzuje i to, že Hřebejk si své filmy dovede výborně obsadit. Opět nezklamal a až na jedinou výjimku vsadil na takřka neznámé tváře, což se znovu ukázalo jako bravurní tah. Onou výjimkou je Aňa Geislerová, která sice jede takříkajíc na jistotu, jenže její charisma je skoro nadpozemské, takže to vůbec nevadí. Ač netypicky ztvárňuje poměrně zranitelnou ženu, je velmi jistá a zároveň umírněná a potřebně civilní. I Stanislav Majer a Jiří Černý jsou v klíčových rolích výborní a jejich pozdější vzájemný konflikt je tudíž realistický a velmi uvěřitelný.

Kde je problém, ptáte se? Ve scénáři, odpověděl bych vám já. Jak už jsem psal výše, první polovina je naprosto bravurní s minimem chyb, což je dáno i tím, že Petr Jarchovský rozehrává zajímavou zápletku a s divákem si pohrává jen v náznacích a neodhaluje, kdo je tajemný Jan Benda a co chce. Ten si pak může kalkulovat o vlastních řešeních a s napětím čekat, co se ze všeho vyvine.

Když se ale ona záhada objasní a odhalí, snímek malinko poleví a už ani tempo není tak strhující jako v předchozích minutách. Tvůrci se tu navíc rozhodli pro kontroverzní doslovnost, která rozhodně nesedne každému (přiznám se, že ani mně příliš ne) a možná malinko prvoplánově tahá z diváka emoce. Opakuji však, že konkrétně u tohoto bodu se názory budou hodně rozcházet, tudíž tuto výtku berte jen jako rýpání přísného recenzenta.

V rámci celé volné trilogie jsou pro mě Líbánky druhým nejlepším filmem hned po Kawasakiho růži (kterou ale naopak o chloupek předčí režijně) a daleko před nedotaženou Nevinností. Své fandy Hřebejk určitě nezklame a ty, kteří nad ním po několika větších či menších úletech (Svatá čtveřice) zlomili hůl, dost možná příjemně překvapí, protože opět natočil film, který je ambciózní a zároveň divácky snesitelný a vstřícný. A to u nás stále není samozřejmost.