Way Back, The

Drama, založené na skutečné události z roku 1940, popisuje útěk mezinárodní skupinky vězňů z ruského gulagu. Uprchlíci se vymaní ze sevření nelítostné sibiřské zimy, projdou oblastí jezera Bajkal a překročí Transsibiřskou magistrálu. Před sebou však mají ještě mnohem krutější zkoušky lidské odolnosti a vůle, poušť Gobi, Himálaje a Tibet. Zachrání se až po 4 000 mílích v Indii. Film Útěk ze Sibiře je založen na pamětech Slawomira Rawicza popisujících jeho útěk ze sibiřského gulagu. Spolu s tisíci dalšími vězni podstoupil Rawicz krutý tříměsíční transport do pracovního tábora na Sibiři.

Recenze

6.4.2011  duro Rubrika: Recenze

Jestli to s frekvencí Weirových filmů takhle půjde dál, stane se z něj druhý Terrence Malick. Na jeho novinku jsme čekali opravdu dlouho, což je na pováženou, protože Master & Commander nás koncem roku 2003 přesvědčil, že svérázný australský tvůrce je na vrcholu tvůrčích schopností. Nevíme, kde se těch sedm let flákal, ale po zhlédnutí Útěku ze Sibiře se člověk nemůže zbavit dojmu, že se povaloval někde na pobřeží moskytů a vychlastával si talent z hlavy.

Aby nevznikl klamný dojem: Weir určitě nenatočil špatný film. K důstojnému návratu velebeného tvůrce má ale rovněž daleko. Spíš je to jen další „pohádka o putování na odvrácenou stranu světa“. Pseudoskutečný příběh z dob 2. světové války vypráví o mezinárodně pestré skupině uprchlíků z gulagu, kteří se vydali z hluboké tajgy podél Bajkalu na jih do Mongolska. Když zjistili, že i na širou step už dorazil komunismus, potáceli se dál. Do Tibetu a přes Himaláje až do Indie. Úctyhodná štreka, kterou zdaleka nepřežili všichni z původní party.

První obrovský problém tkví v už zmíněných pochybnostech o autenticitě příběhu. Dovolím si teď čistě osobní pohled: Viděl jsem film v přesvědčení, že se jedná o skutečnou událost a celou dobu jsem si v duchu říkal něco jako: „Pane jo, tohle opravdu dokázali?“ V té víře bohužel tkví značná část síly filmu. Jakmile jsem se dočetl, že je to celé pravděpodobně vycucané z prstu, snímek se mi téměř rozpadl před očima. Začaly se obnažovat „nedovolené“ prvky vyprávění, místy zavánějící až béčkovými hollywoodskými klišé. Zkuste si představit, co by zůstalo ze 127 hodin, kdyby se ukázalo, že to byla kompletně fikce. Solidní filmařské řemeslo, nic víc. S Útěkem ze Sibiře je to podobné.

Už samotné složení uprchlické party na hony smrdí stereotypy. Hlavní mladý hrdina, co se „vyzná v lese“, takže může být vůdcem, drsný Američan, vtipný Jugoslávec, ruský hrdlořez, polský kněz se skvrnou na svědomí, holka, co prchá před neznámým, ale určitě neradostným osudem... Podobně hollywoodská je celá úvodní půlhodina s naučnou prohlídkou ruského gulagu. Všechny dialogy v podstatě jen vysvětlují neznalému divákovi život v sibiřském táboře a dobové politické poměry. Všechno zjednodušeně a heslovitě. A stejně povrchně jsou načrtnuty hlavní postavy. Nelze nesrovnávat a nevzpomenout si, jak před osmi lety na palubě lodi Jejího Veličenstva Surprise už od prvních minut dýchaly a žily šťavnaté, vrstevnaté, plnohodnotné lidské bytosti.

Družina ve vánici uprchne a pustí se divočinou na jih. A jde. A jde. A jde. Nejeden divák bude čekat, že podle návodu Kevina Smithe vykročí i jehličnany. Weir přehodí výhybku a na rozdíl od úvodního skanzenu se začne chovat ryze nehollywoodsky. Především nedramatizuje situace. Tohle není Na ostří nože. Hrdinové slyší v lese vytí vlků, ale ke konfrontaci se šelmami nedojde. Zastihne je písečná bouře, ale po skoku do bezpečí následuje střih a putuje se dál. Jedna z postav se probudí kvůli doteku na noze, ale jedovatý had se plazí za svým cílem. Uprostřed stepi partu obklíčí mongolští jezdci, ale pouze jim popřejí dobrý den a jedou zase dál.

Přesně tak. V Útěku ze Sibiře není jediná scéna, která by byla samostatně napínavá či jakkoli vyhrocená. Weir na to jde jinak, zeširoka. Celou dobu máte dojem, že se soustředí výhradně na jednotlivé detaily putování a přežívání (výroba provizorního šatstva a nářadí, ošetřování ran, pojídání červů, kradení jídla mrchožroutům...). V tomto Útěk opět připomíná Master & Commander – v něm ale byly podrobnosti života na lodi kulisou pro silný příběh. Tady získáte dojem, že se Weir v těchto „prkotinách“ utápí.

O to víc překvapí poslední třetina filmu, ve které znenadání do jisté míry pochopíte „tvůrčí záměr“. Z oněch více či méně zajímavých detailů totiž vznikne pozoruhodná celková mozaika. Weir sice nevyhrocuje jednotlivé scény, ale celé vyprávění má v sobě jisté vnitřní pnutí, které se projeví až po pěkných pár stovkách mil. Neodvratně na vás dolehne únava poutníků (tady je výhodou chytře zvolená minutáž – film není tak dlouhý, aby vyloženě nudil, ale dost dlouhý, aby měl divák pocit absolvované cesty a vcítil se do postav). Stejně jako oni už budete chtít konečně vidět indickou zeleň a tu a tam si jazykem projdete chrup, jestli se vám ještě neviklají zuby. V okamžiku, kdy jedna z výraznějších postav umře, najednou se dostaví opravdové emoce. Tady Weir dokazuje, že nenatočil film jako bokovku, ale měl opravdu nějakou vizi. Ke cti mu slouží i zajímavý střih a úsečná kompozice některých scén, které nechává jakoby nedořečené, čímž se příjemně dynamizuje jinak poklidné, místy až plíživé vyprávění.

Herci mu to samozřejmě nekazí. Impozantně vrásčitý Ed Harris filmu jasně dominuje, Jim Sturgess dokládá, že by si zasloužil nějakou opravdu hvězdnou roli, a Colin Farrell je jako zaostalý a mírně vyšinutý ruský bandita podobně netradiční a strhující jako kdysi Brad Pitt ve Dvanácti opicích. Střih, kamera, hudba, masky, to všechno je bez výhrad. A i na fakt, že se přepíná z ruštiny resp. polštiny do angličtiny, kde se pak zůstane, se dá

zvyknout.Vyrazit na Útěk ze Sibiře do kina? Odpověď je prostá: na produkci filmu se podíleli i lidé od National Geographic. Takže ano, je se na co koukat. Pokud ale toužíte po příběhu, který vás nejen chvilkově vtáhne, ale zanechá ve vás i hlubší stopu, u Weira ho tentokrát nehledejte.

http://film.moviezone.cz/utek-ze-sibire/re

Útěk ze Sibiře / Weirův staromilský trekkritika / Vít Schmarc / 1. 5. 2011

Nový snímek Petera Weira o cestě zpět můžeme vnímat ve dvou významových rovinách. Jednak v rovině zjevné, tematizované poněkud zjednodušujícím českým názvem Útěk ze Sibiře – sledujeme strastiplnou cestu skupiny vězňů, kteří před hrůzami gulagu dávají přednost kruté svobodě. Před mechanickým živořením v lágru, v němž se úmorná lopota v dolech či smrtící mráz na planinách prolíná s všudypřítomným organizovaným zločinem mezi vězni, upřednostňují nejistou a s největší pravděpodobností sebevražednou cestu přes sibiřské hory a hvozdy do zemí, kde nevládne ocelová disciplína srpu a kladiva.

Druhá rovina je taktéž odvozená od motivu cesty a souvisí s hlavní postavou filmu, bývalým polským důstojníkem Januszem. Pro něj nejde jen o útěk před vězením, zvůlí a nespravedlností, ale především o duchovní cestu k usmíření a odpuštění. Do gulagu ho přivádí falešné obvinění ze špionáže, které pod nátlakem dosvědčí jeho vlastní manželka. Janusz proto cítí povinnost symbolicky napravit dějinnou křivdu – vrátit se domů, odpustit své ženě a tím i zrušit trýznivý trest, který byl selháním uvalen na její hlavu. Útěk ze Sibiře je tedy také obrazem cesty vyrovnání se s traumatickou minulostí totality.

Weirovým záměrem však očividně není meditace nad stalinským bezprávím, ale jakýsi polopatický úvod do dějin komunismu, zpracovaný tak, aby byl přístupný pro západní publikum zcela neznalé reálií. S tím souvisí mnohé pozoruhodné redukce, které film přináší. Předně už doprovodná teze, že pro náš region skončila 2. světová válka až rokem 1989, možná nechtěně zavání jistým nepochopením a podceněním tématu; mimovolným snižováním fenoménu totality a post-totality na rovinu ideologického manicheismu. Kompromisy jsou ale patrné i na rovině narativní.

Komunikačním kódem převážně slovanské skupinky uprchlíků je kostrbatá angličtina. Na první pohled poměrně pochopitelný ústupek „prodejnosti“ filmu v anglicky mluvících zemích je však mnohem spíše projevem hlubších kompromisů a banalizací. Jedním z hlavních charakterů je americký vězeň Mr. Smith v podání Eda Harrise, který v příběhu působí jako mentorující zprostředkovatel mezi cizorodým materiálem a nepoučeným publikem. Dojem naučné inscenace dějinné tragiky je silný především v úvodních sekvencích z gulagu, které svou stylizací vyvolávají dojem průměrného divadla s přepjatými scénickými efekty (poněkud komicky působící vichřice, infernální stylizace dolu či umělá studiovost některých lesních scén).

Snaha uchopit „metafyzické zlo“ stalinismu patetickým a zjednodušujícím filmovým jazykem nemůže skončit jinak než jako vyprázdněná parodie sebe sama. Weirovo zhmotněné trauma gulagu je v zásadě nezáživným panoptikem, jehož sledování nepřináší nic než neumělou imitaci dojatého zděšení. Ve své symbolické rovině tak film neodvratně směřuje k falešné katarzi, která nepramení z poznání, ale jen ze snaživých scenáristických klišé. Když Weirův snímek v závěru symbolicky překročí bezmála padesát let dějin komunismu a bezproblémově usmíří Janusze a jeho ženu, je na místě jisté hořké pousmání nad naivní melodramatickou redukcí, která zavání kultovní poválečnou besídkou Igora Hnízda: Válka není, všude mír.

Obecně tu platí: čím dále jsou postavy od traumatického prostoru gulagu, čím méně je tvůrci používají jako hlásné trouby šokujících historek o komunistickém zlořádu, tím lépe Útěk ze Sibiře funguje. Vytvářejí se tu jiné než politické souvislosti, hrdinové vzájemně (ne)komunikují na zcela všední bázi, sdílí sympatie i antipatie, trpí, radují se… Film pak ústrojně splývá s žánrovými očekáváními. Nabízí opulentní přírodní scenérie, pomalu plynoucí čas dlouhé cesty a peripetie, které spíše než milovníci vyhrocených dramat ocení příznivci extrémního outdooru a diváci s nostalgií po starých dobrých dobrodružných filmech. Jen málo momentů však utkví v paměti tak, jako precizně vystavěná scéna smrti mladé dívky uprostřed pouště, která vizuální stylizací variuje mariánské téma a dotýká se něčeho podstatnějšího než pasivně vylíčené přírodní krásy a kronikářských příběhů bezpráví. Právě ona je připomínkou obrazové síly, která Weirův (v nejlepším slova smyslu) staromilsky robustní přístup k filmařině provází už od 70. let.

Škoda, že takových scén není v Útěku ze Sibiře k vidění víc. Stejně tak škoda, že ploché ilustrativnosti se vymyká pouze jedna postava, která nabízí alespoň závan ambivalence a ironie – přímočarý zloděj Valko neutíká před politikou, ale před dluhy, a na generalissima nedá dopustit. Šelmí intenzitě, kterou mu vtiskl výhružně nahrbený Colin Farrell, však nedokáže nikdo další zdatně sekundovat…

I obvykle uvážlivý a charismatický velitel Peter Weir tentokrát působí jaksi unaveně a vyhasle, jako by ho na jeho cestě evropskými dějinami uvláčela chiméra záslužnosti, která film obestírá a dusí.

http://cinepur.cz/article.php?article=2050