ČERNÁ VENUŠE

Pro optimistickou Kaju je rodina tou nejdůležitější věcí na světě - a tak o ni  pečuje navzdory všem. Je oddaná manželka, která partnerovi promíjícelonoční výpravy s kamarády i nedostatek sexuálního apetitu. Stejně tak je milující matka synovi, u kterého budí jen výsměch. S úsměvem, občas dosti křečovitým, bere život takový jaký je. Až do okamžiku, kdy se do sousedství přistěhuje „dokonalý manželský pár“. Jsou úspěšní, krásní, vzdělaní, a aby toho nebylo málo: adoptovali sirotka z Afriky! To už je na Kaju trochu moc. Chce se jim vyrovnat - musí se s nimi spřátelit. Dokonalost sousedů však po několika setkáních mizí stejně jako idyla nového přátelství obou rodin. (oficiální text distributora)

ooooOoooo

Recenze: Černá Venuše nese smutek Afriky na své zadnici

Antonín Tesař

Recenze - Jsou to určitě festivaly, kdo dnes určuje, co se v kinematografii považuje za umělecké. A jedním z hlavních dlouhodobých trendů „festivalových filmů" je obrat od řeči k tělu a tělesnosti. Místo žvanících intelektuálů plátna festivalových kin ovládli sociálně vyloučení jedinci, kteří toho moc nenamluví, ale hodně se dá vyčíst z jejich fyziognomie, gest a jednání. Film Černá Venuše, který měl světovou premiéru v Benátkách, dovádí právě tenhle trend do extrému.

Film byl inspirovaný skutečnými událostmi z počátku devatenáctého století, v nichž figurovala Jihoafričanka Saartjes Baartman, která v Anglii a ve Francii proslula jako Hotentotská Venuše. Žena vydávaná za členku divokého afrického kmene předváděla svou výraznou anatomii nejprve na veřejných vystoupeních, následně před vědeckou komisí a nakonec po francouzských nevěstincích.

Po smrti bylo tělo Saartjes pitváno a její kostra, genitálie a mozek vystaveny v pařížském Muzeu člověka. Vědci původně prezentovali její fyziognomii jako doklad společných znaků lidské a opičí anatomie. V Jižní Africe se Saartjes postupně stala kulturní ikonou připomínající hořkou historii kolonialistického vykořisťování původního obyvatelstva, od devadesátých let dokonce tamní vláda usilovala o navrácení jejích ostatků na domácí půdu. To se povedlo v roce 2002, kdy byly ostatky převezeny do Jižní Afriky a pohřbeny.

Obžaloba kolonialismu

Převezení ostatků zmiňuje titulek v závěru Černé Venuše a ukazuje, o co v celém filmu především jde.  Pod vedením tuniského režiséra Abdellatifa Kechiche vznikl pomník národní hrdinky a zároveň obžaloba evropského kolonialismu a ponižování Afriky.  Jen se nejedná o emočně přebuzený národní epos „pro masy", ale o kultivovanější národní epos „pro znalce" - tedy ehm pro festivalové publikum.

Film na jednu stranu neustále zdůrazňuje hrdinčino osamělé utrpení v prostém příběhu, kde všechno je zřetelné a jednoznačné. Hrdinčini kumpáni se prezentují jako protřelí cyničtí pasáci, kteří naivní protagonistce nalhávají, že jim jde o její dobro, sbor vědců zase chce za každou cenu získat důkazy pro své teorie bez ohledu na lidskou důstojnost - a dav je vždy hotov vynucovat si hlasitými a vrtkavými emocemi svou vůli.

Zároveň tu ale nehraje tklivá hudba, ani se nepronáší procítěné monology. Naopak, vše se halí do uměřenosti a úsečnosti současných festivalových filmů. To hlavní, co snímek divákům neustále předvádí, je tělesnost.

Především jde o tělo debutantky Yahimy Torres, která se musela nejen proporcionálně vejít do atypických rozměrů Saartjes, ale zároveň ztělesnit univerzální mučednici, která na své tváři i na své obří zadnici nese (tedy doslova ztělesňuje) mlčenlivý smutek celé Afriky vykořisťované evropskými kolonisty. Snímek je zaplněný detaily jejího zádumčivého nehybného obličeje, v nichž se sklíčenost jeho nositelky rovněž projevuje především fyzicky - slzami nebo konzumací alkoholu.

Podobně často se dílo pase na detailních záběrech náhodných tváří z davu u soudu nebo na představení, které Saartjes předvádí jako Hotentotskou Venuši.  Tady vidíme zjitřené emoce, které v nás mají zpravidla vyvolat odpor: zvrácené potěšení ze sledování zvířecké divošky na jevišti, morální pohoršení u soudu, perverzní slast na soukromých předváděčkách Venuše v Paříži.

Útrpný pomník s vůlí citově vydírat

ooooOoooo

Černá Venuše - příběh pod důstojnost člověka

 21.10.2011 16:30

Otázky o hranici lidské důstojnosti klade francouzský film Černá Venuše, který dnes na projekci v Praze představila Asociace českých filmových klubů. Téměř tříhodinový snímek, který Abdellatif Kechiche natočil v koprodukci s Itálií a Belgií podle osudů skutečné postavy takzvané hotentotské Venuše, uvede do kin 3. listopadu.

V Benátkách získal režisér nominaci na Zlatého lva. Představitelka titulní role Yahima Torresová byla nominována na cenu Cézar jako herecká naděje. "Nikdy jsme neviděli lidskou hlavu, která by se tak moc podobala opičí," konstatovali prý před dvěma sty lety pařížští vědci o africké ženě.

ooooOoooo

Černá Venuše - film o ženě, v níž Evropané viděli opici

Tento historický film se dotýká nejen kořenů rasismu, ale i podřazeného postavení žen. Obecněji ponouká k úvaze o svobodné vůli jedince - jak moc je člověk schopen sám řídit svůj osud. Píše se rok 1815 a anatom Georges Cuvier právě ukazuje v pařížské Královské lékařské akademii vymodelované tělo africké ženy Saartjie Baartmanové. Jeho kategorický verdikt je doprovázen potleskem významných kolegů.

O sedm let dříve opustila mladá služka Saartjie rodnou Jižní Afriku a pod příslibem bohatství se vydala společně se svým pánem Caezarem do Evropy. Nejdříve je vystavena v dřevěné kleci coby skutečná "hotentotská Venuše" lačným divákům londýnského panoptika, kteří se přišli podívat na její abnormálně vyvinuté proporce. Pak v Paříži baví chlípnou společnost a stává se předmětem vědeckého bádání.

Sama se necítila jako otrok, ale jako herečka, která si do Evropy přišla vydělat. Jako cizinka měla však omezené možnosti, roli animální divošky brala jen jako show. Ale diváci si dovolovali stále více a více. Stala se prostitutkou a zemřela v bídě.

Režisér a autor scénáře Abdellatif Kechiche se narodil v Tunisku, v šesti letech se s rodiči přestěhoval do Francie. Začínal jako divadelní a filmový herec. Na plátně debutoval v roce 1984 hlavní rolí ve snímku Mátový čaj Alžířana Abdelkrima Bahloula. Objevil se i v dramatu Nevinní (režie André Techiné). Za filmovou kameru se poprvé postavil roku 2000 snímkem Voltairova chyba. Stejně jako ke svým pozdějším titulům k němu napsal scénář.

Bytostně blízké je mu téma imigrace, což doložil dalšími dvěma snímky (Únik, Mezek a zrno). Černou Venuší opět připomíná neradostnou situaci cizince v nepříliš přátelském prostředí jiné země, jiné kultury.

Praotec českého happeningu

Rozhovor s básníkem a esejistou Eugenem Brikciusem. Jak přivítal zprávu o zrušení rozsudku osmatřicet let starého trestu? Co říká na současné postavení komunistů? Čtěte v aktuálním TÝDNU.

Aktuální vydání zakoupíte ve stánku nebo si můžete objednat předplatné.

"O Saartjii Baartmanové toho mnoho nevíme, její život je zahalen tajemstvím. Právě to mě hned zaujalo. Víme jen o její cestě z Jižní Afriky do Anglie, řadě představení, procesu v Londýně a zájmu francouzských vědců o tělo. Zajímalo mě domýšlet si všechny ty mezery. Viděl jsem také řadu kreseb Saartjie, které si nechali dělat vědci, a její posmrtnou masku. Obraz někdy vypovídá lépe než slova," uvedl režisér v distribučních materiálech.

Rodačku z Havany Torresovou, která se usadila ve Francii v roce 2003, potkal režisér náhodou na ulici. "Hned mě upoutala její fyzická podobnost se Saartjií. Několik let nato jsem ji pozval na zkoušky a lehkost, s jakou přistupuje k životu, mě přesvědčila, že obsadím právě ji," dodal.

ooooOoooo

Černá Venuše / Freak show za zvuků harfy

kritika / Viktor Palák / 13. 11. 2011

Do hlavní soutěže festivalu v Benátkách vybraný snímek Černá Venuše vcelku dobře zapadá do té části distribuční nabídky AČFK, která jako by cílila v první řadě na osvětu. Dílo Abdellatifa Kechicheho není – podobně jako třeba Kvílení (2010, režie Rob Epstein a Jeffrey Friedman) – svou formou vyloženě zastaralé, ale až příliš ho ovládá nutkání „něco říct“ nebo přímo poučit. Jistě ne prvoplánově – naopak, dvouapůlhodinový snímek prozrazuje vizi i režijní kontrolu – ale přece jaksi didakticky. „Jo, chovali se hrozně, k té prdelaté Afričance. Ale nakonec se to vyžehlilo; pozdě, ale přece.“

Černá Venuše přitom rozhodně není hloupý či povrchní film. Příběh Jihoafričanky Saartjie, která se na začátku 19. století prodává nejprve jako „hotentotská atrakce“ pro chudé a následně baví stejným způsobem pařížskou smetánku, zřetelně ukazuje latentní či explicitně demonstrovanou nadřazenost Evropanů vůči černošce, kterou její hřmotnost odsoudila k ještě většímu opovržení. Kechiche se snaží vystihnout, jak všichni – anglickými paňmámami počínaje a francouzskými vědci konče – pohlíželi na Saartjie v prvé řadě jako na atrakci a množstvím scén mířících k této myšlence zároveň konfrontuje naše současné postoje. Těch se autor dožaduje pochopitelnou strategií, kdy protagonistku obhlíží se stejným gustem, jako to činilo dobové publikum.

Saartjie však pro Kechicheho není pouhou atrakcí, nýbrž postavou, na jejíž stranu se nenásilně a jaksi přirozeně staví, pročež veškeré paralely s tím, co se dělo v 19. století skutečné Saartjie a co se nyní domněle dělo její představitelce Yahimě Torres, působí násilně a nedomyšleně. Snímání hrdinky je sice velice kontaktní, ale s povrchním voyeurským zájmem publika vždy spojuje i emoce samotné hrdinky. V tom ale vězí problém: je přeci těžké požitkářsky obhlížet něco, co zároveň probouzí empatii.

Že je svoboda, která byla hrdince přislíbena, pouhou iluzí, pochopíme už na začátku, stejně jako to, že Saartjie nemá šanci dosáhnout svých snů. Naopak je pasována do role prostředníka, který umožňuje naplnit tužby bílých hrdinů. V souladu s vítanou relativizací charakteristik postav však Kechiche ukazuje i Evropany jako postavy, jejichž cesta je naplněna nutnými vykoupeními. Jakákoliv finální zhodnocení pak navíc narážejí na skutečnost, že jsme konfrontováni s figurou, jež byla vytržena ze svého původního prostředí, což zákonitě formuje i náhled na ni.

Kechiche svůj film komponuje jako sérii nevelkého počtu epizod, které byly nasnímány a nastřihány dostatečně dynamicky a s citem pro pohyb v několika plánech obrazu, ale zároveň tak, aby neodváděly pozornost od přehledného vývoje: nejprve „hotentotská show“ v Londýně, pak nucený útěk do Paříže a tamní pád z večírků smetánky do nevěstince – to vše lemováno jednoznačnou scénou, v níž si auditorium vědců posílá ženinu vagínu v lihu. I v rámci takto zřetelné dějové osy, jíž dominuje zřetelný úpadek už tak nevalné hrdinčiny existence, dokáže režisér budovat velice přirozeně působící rozporné situace. Díky tomu, že je film postaven na voyeurství akcentovaném i značnou zalidněností jednotlivých scén, může proti sobě autor stavět různé postoje – ne nutně protikladné, spíš rozporné. Vedle sebe tudíž nestojí ani tak sympatizant a odpůrce Venušiných lascivních představení, jako spíše dva lidé, kteří si teprve během nich zjevně tříbí svůj postoj. Sympatické zároveň je, že Kechiche nepodléhá nutkání z dnešních pozic peskovat ty postavy, které jsou k hrdince málo galantní či přímo hrubé (v podobném duchu ukazuje jako mírně poblouzněné rovněž dobové strážce dobrých mravů).

Není však příliš jasné, kam tím vším režisér míří. Ano, ve společnosti byli (a jsou) latentní rasisté, soucitní altruisté, falešní moralisté i sebestřední bohémové. Jistě, i dnes má leckdo tendenci odsuzovat to, co sám dělá – ale co dál? Jde tu snad o pokus předestřít neobvyklé drama, které by nenásledovalo současný trend vyzdvihávat v historických filmech silné ženy? Asi ano, ale jen do určité míry, neboť pozornost v Černé Venuši vždy více poutá povaha věcí, které se hrdince dějí, nežli to, jak na ně ona reaguje. Její stavy totiž od začátku až do konce ilustruje záliba v alkoholu a sklíčenost se stopovými prvky naděje. Stejně tak příběhy postav, jež protagonistku obklopují a které do filmu vnášejí témata rivality i sexuální náboj, působí příliš náznakově. Víme-li toho o skutečné Saartjie málo, můžeme na této skutečnosti jen stěží postavit film; je třeba hledat jiný klíč.

Navzdory tomu, že je snímek Černá Venuše formálně promyšlený a tematicky podnětný, nelze popřít jeho nevýraznost. Tu podtrhuje jak midcultová, jen na oko odvážná obraznost erotických scén, tak i setrvalé chování hrdinky, která sice zjevně chápe, co se kolem ní děje, ale nedokáže to demonstrovat ničím jiným, než neustálým přihýbáním z lahve. Tedy nakonec ani Saló, ani Sloní muž, nýbrž přehledná kapitola z učebnic dějepisu, z níž se můžeme při troše snahy dozvědět o něco víc než jen suchá data.

ooooOoooo

V duchu současných festivalovek si film libuje i ve zprostředkování mezních a často nepříjemných situací, které neukončuje milosrdným střihem, ale naopak nás nechává být jejich svědky až do konce. Představení, ve kterém je Saartjes prezentovaná jako zvířecká divoška a které končí tím, že se publikum může dotýkat jejího pozadí, vidíme ve filmu celé a hned několikrát.

Stejně tak nás snímek provádí opakovanými pokusy anatomů nakouknout ženě mezi nohy. Nakonec uvidíme i záběr, kdy se to konečně povede, ovšem až na pitevním stole.

U mnoha festivalových filmů jsme za tyhle drastické zkušenosti vděční, protože nás konfrontují se situacemi, které v běžném životě přehlížíme nebo před nimi zavíráme oči, ačkoli bychom neměli. U podobných scén Černé Venuše se ale spíš hromadí další a další důkazní materiál k něčemu, co jsme schopni odpozorovat už z úvodních dvou scén, kde vědec přednáší před sádrovým odlitkem mrtvé nahé Saartjes a následně se odehraje představení s Hotentotskou Venuší.

Vzhledem k tomu, že film trvá bezmála tři hodiny a v podstatě v něm sledujeme jen různé varianty vykořisťování a ponižování hlavní hrdinky, působí sledování jako krajně nepříjemná, ale zároveň i dost monotónní podívaná. Po dvou hodinách sledování jsem si už jen pořád dokola říkal: Ano, měla hrozný osud, ano, je mi jí líto, ano, je to všechno velmi hnusné a zkažené, ale už toho bylo vlastně docela dost.