Michael Haneke

Láska

Manželé Georges (Jean-Louis Trintignant) a Anne (Emmanuelle Riva) jsou učitelé hudby. Jejich láska a pevné pouto, které se prohlubovaly roky společného života a vášní pro klasickou hudbu, je náhle vystaveno těžké zkoušce. Stáří si vybírá svou daň – Anne prodělá mozkovou mrtvici a její okolí se musí smířit s její proměnou. Nic není jako dřív ani pro jejich dceru Evu (Isabelle Huppert). Michael Haneke se ve svém nejnovějším filmu zaměřil na subtilní téma lásky bojující s nevyhnutelným.(oficiální text distributora)

oooo O oooo

 Hanekeho Láska

Alena Prokopová

Pokud tvorbu Michaela Hanekeho poměřujeme festivalovými úspěchy a nejrůznějšími oceněními, reprezentuje v posledních letech evropskou filmařskou špičku: po historickém dramatu Bílá stuha si z MFF v Cannes odvezl už druhou Zlatou palmu – za psychologické drama nazvané jednoduše Láska. Příběh starého manželského páru, který akceleruje ženina smrtelná nemoc, je sice (na rozdíl od klinické sociálně-psychologické studie Bílá stuha zasazené do historických kulis) komorním dramatem - Haneke se v něm ovšem znovu potvrzuje jako autor, který dokonale ovládá emoce i myšlenky prostupující prostor mezi divákem a filmovým plátnem.

Jean-Louis Trintignant jako Georges Láska dobře zapadá do Hanekeho filmařského světa už proto, že podobně jako v Pianistce je protagonistkou učitelka hudby: svět elegantní Anne však nedevastují temné běsy sexuální frustrace, ale těžká nemoc. (S Pianistkou navíc Lásku spojuje obsazení Isabelle Huppertové, tentokrát do role třetí a prakticky jediné další postavy vyprávění – dcery ústředního páru). Podobně jako ve filmu, který Hanekemu přinesl uznání v roce 2001, pak vážná hudba slouží divákovi jako „dokonalá“ a neotřesitelná jistota, která není ohrožována dezintegrací protagonistky: Anne, která postupně podléhá ochrnutí, se ani nepokouší usednout ke klavíru, a dokonce hudbu posléze odmítne i poslouchat. Svět, kterému se Anne oddala na celý život, se jí okamžitě a navždy uzavírá: mezi úvodním koncertem, kterého se manželé společně zúčastní, a návštěvou bývalého žáka šokovaného Anninou proměnou zeje tichá, temná propast tragédie, kterou představuje odloučení umírajícího člověka od jeho celoživotní profesní aktivity. Měřítko, jež může a nemusí poskytovat divákovi katarzi, představuje i další druh umění přítomný ve zprvu elegantním, pohodlném a rozlehlém bytě hrdinů (jenž tvoří v podstatě jediné, pozvolna se měnící prostředí vyprávění) – staré obrazy, které svými radostnými, přírodními tématy tvoří nedotknutelný protiklad k dramatu totální devastace, ke kterému dochází v životě protagonistů.

Hrdinou Lásky ovšem není Anne: jakkoli je vynikající i drásavý herecký výkon Emanuelle Rivaové (která byla shodou okolností letos na MFF v Karlových Varech k vidění i v Melvilleově Knězi Léonu Morinovi z roku 1961), Haneke divákovu pozornost upoutává na postavu hrdinčina manžela Georgese v působivě decentním podání Jeana-Louise Trintignanta. Podobně jako v jiném režisérově filmu, psychologickém dramatu z roku 2005 Utajený (jehož hrdinové se mimochodem jmenují stejně), i v Lásce se otřásá pod tlakem okolností letitý, láskyplný a zdvořilý vztah dvou kultivovaných, inteligentních partnerů, založený na sdílení stejných hodnot. Tento proměněný vztah se postupně dostává do naprosté izolace a dokonce do opozice vůči okolnímu světu, a to včetně nejbližší rodiny. Georges manželce po nezdařené operaci slíbí, že ji už nevydá napospas nemocniční péči: jeho další snahy postarat se o Anne se pak odvíjejí od snahy tento slib racionalizovat z hlediska finančně zabezpečeného muže, pro kterého je dostupná kvalitní domácí lékařská péče i laskavá sousedská výpomoc.

V jistém okamžiku se ovšem Georgesovo racionální jednání začne rozbíjet o Annin nezvladatelně děsivý zdravotní stav i její zjevné odhodlání zemřít: fyzicky i psychicky dezintegrovaná troska už vůbec nepřipomíná obraz kultivované „pianistky“, který si manžel přivolává na pomoc ve chvíli, kdy se rozhoduje pro řešení, jež je pro moderní západní společnost nepřijatelné. Georges diváka z klinického, reálného popisu situace nenápadně stahuje do neméně lakonického, ale už nereálného světa svých vizí, deformovaného „terminálním“ sdílením manželčina stavu. V Trintignantově podání pak hrdina zůstává spolehlivým emocionálním středobodem celého „nepříjemného“ vyprávění, jež pojem „láska“ zkoumá ve vypjaté, hraniční situaci a zbavuje ho veškerého romantického či melodramatického citového balastu. Hanekeho film je tak antitezí všech slzavých hollywoodských dramat o umírání, ale i protikladem jeho poetizace (takové, jakou letos ve Varech představoval japonský snímek režiséra Masaty Harada O mé matce, zasazující do přírodního koloběhu čtyř ročních období příběh rodiny hledající si cestu k pozvolna chátrající seniorce).

Hanekeho Láska tak není snímkem, který by usiloval diváky dojmout: je nelítostnou a chladnou analýzou životní situace, do které se jednou velmi pravděpodobně dostane – jako potomek, partner i aktér – drtivá většina z nás. Otázku, proč Michael Haneke takový film natočil a proč se na něj vlastně máme dívat, do značné míry zodpovídá životní zkušenost každého konkrétního diváka: pro příslušníky starší generace tak bude mít jeho snímek pravděpodobně větší smysl než pro mladší publikum, pro které může být pouze výpravou do tématu, jehož důležitost a neodvratná aktuálnost jim zatím přirozeně uniká. V tomto ohledu Láska daleko přesahuje žánr intimního psychologického dramatu: je totiž rovněž podvratnou ťafkou západní společnosti, která by svůj úhledně uspořádaný, hezký a „civilizovaný“ hodnotový žebříček, opřený o racionalitu, výkon a zisk, měla začít konfrontovat s očekávaným stárnutím populace.

(Tento text věnuji památce svého otce, který zemřel den poté, co jsem film na MFF Karlovy Vary viděla.)

oooo O oooo

Láska: recenze filmu

Autor: Marek Čech

Evropský film roku, který by si zasloužil v letošní konkurenci vyhrát i Oscara za nejlepší film. Protože nás smiřuje s odcházením našich nejbližších.

Zlatá palma z Cannes, pro režiséra již druhá. Totální ovládnutí Evropských filmových cen. Vítězství v kategorii Nejlepší cizojazyčný film na Zlatých glóbech. Dvě britské ceny BAFTA (nejlepší cizojazyčný film, nejlepší herečka). Pět nominací na Oscara v těch neprestižnějších kategoriích nejlepší film, zahraniční film, režie, původní scénář a herečka v hlavní roli.

To je jen pouhý zlomek z cen, které sbírá rakouský režisér, narozený v Mnichově, Michael Haneke (Funny Games, Pianistka, Bílá stuha) za své poslední dílo. Kritici, diváci i festivalové poroty se shodují na tom, že jde o jeho počin nejpřívětivější, nejcitlivější a nejintimnější.

Je tomu tak ale doopravdy a co se stalo, že se sedmdesátiletý režisér, který začínal v německé televizi a v kinech debutoval až na prahu padesátky (Sedmý kontinent), dostal se svým posledním počinem i mezi devítku nejlepších filmů roku oscarových aspirantů na vítězství?

Neboť opravdu není zvykem, aby vítěz Zlaté palmy oslovil konzervativní americké akademiky natolik, že mu, kromě již jistého ocenění pro nejlepší cizojazyčný film, dají šanci i v nejsledovanějších kategoriích o nejlepší film a režii. Láska se stává černým koněm letošního soutěžního klání a osobně bych si přál, aby zvítězila. Už vzhledem k ne až tak silné konkurenci dvou snímků (Lincoln, Argo), jimž jsou dávány největší šance na vítězství a také proto, že bych to považoval jako důležitý vzkaz do společnosti. Ten je možno formulovat do jednoduché věty: „Před nejtíživějšími problémy stáří nezavíráme oči.“

Láska Michaela Hanekeho zřejmě nevyhraje, už proto ji chybí státotvornost Lincolna i vyjádření se k aktuálnímu tématu napjatých americko-íránských vztahů v Argu. Jde o snímek komorní, tíživý, přesto ale empatičtější a humanističtější než režisérovy předchozí filmy. Opravdu ale Haneke „vyměkl“, jak mu vyčítají někteří kritici jeho posledního díla?

Michael Haneke má pověst chladného tvůrce, který s chirurgickou přesností zkoumá předmět svého zájmu a toto téma potom bez citového zabarvení, kompromisů a nějaké falešné naděje předestírá divákům. Proslul jako analytik temných stránek lidské duše, který přesně pojmenovává nejbolestivější rány lidstva a příčiny jeho úpadku. Ať už jde o přítomnost násilí ve společnosti, povýšenost snobských vrstev, sexuální frustrace nebo jiné patologické chování, jehož se nějaký celek (rodina, společnost) dopouští na svých členech a naopak.

Od takového tvůrce, který nazval svůj film provokativně Láska, asi každý čekal, že přijde s ironickým, satirickým nebo cynickým výkladem toho pojmu, ale on natočil pravý opak. Poctivé tázání o pravém významu tohoto slova i jeho unikavé a vnitřně rozporné podstatě.

Láska není klinickou sociálně-psychologickou studií neviděného patologického zla, které vře pod povrchem společnosti (Bílá stuha), ale komorním, minimalistickým dílem, které upíná pozornost na manželský pár, jejichž láskyplný a zdvořilý vztah, založený na sdílení stejných hodnot, se ocitá pod tlakem okolností. Oba hlavní protagonisté se jmenují stejně jako hrdinové Hanekeho filmu Utajený (2005) a pocházejí i ze stejných, tedy dobře zajištěných středních vrstev. Rozdíl je ale v tom, že je nedohání jejich zamlčená minulost, ale stáří, nemoc a umírání.

Haneke sleduje starý manželský pár, Georgese (Jean-Louis Trintignant) a Annu (Emmanuelle Riva), kteří jsou učiteli hudby. Jejich láska, vzájemná úcta a pevné pouto, které se mezi nimi prohlubovalo roky společného života a vášní pro klasickou hudbu, to vše je náhle vystaveno těžké zkoušce. Stáří si vybírá svou daň a Anne prodělá dvojitou mozkovou mrtvici. Po následné operaci je ochrnutá na dolní polovinu těla, ztrácí schopnost mluvit a postupně přestává vnímat své okolí.

To se musí s její proměnou, akcelerovanou rychle postupující nemocí, smířit. Těžké je to jak pro dceru Evu (Isabelle Huppert), tak především pro jejího manžela Georgese, který se o ní spolu s pečovatelkou stará. Oba její nejbližší jsou postaveni do nové situace, před níž zůstávají bezradní. Množství aktivit, jež mohli manželé společně vykonávat, se zmenšuje a z Anny se postupně stává bytost, která je svému okolí na obtíž, což umí jako inteligentní bytost velmi dobře reflektovat.

Samota dvou lidí, uzavřených v prostoru jednoho bytu, s sebou nese se zhoršujícím se stavem Anny nejen větší oddanost u jejího muže, ale i větší sobectví jeho bezmocné ženy. Postupně se dostávají do čím dál větší izolace vůči okolnímu světu a to včetně nejbližší rodiny (dcera Eva) a okruhu přátel, kteří jejich počínání vnímají s nepochopením.

Zvláště do svých problémů ponořená dcera Eva se nedokáže se stavem své nemocné matky vyrovnat a považuje ho za přítěž, kterou neumí řešit. I proto se k ní nechová s dostatečnou vřelostí. Anna se stává jakýmsi symbolickým ztělesněním bezradného přístupu lidí k problematice nemoci či odcházení těch nejbližších. Reaguje pláčem i výbuchy vzteku a neumí pochopit, proč její otec z bytu vytváří hráz proti okolnímu světu, který slouží jako místo důstojného dožití Anniných posledních dnů.

Neuvědomuje si, že Georges jako kultivovaný intelektuál a hlavně citlivý muž, brání svou ženu proti netaktnosti okolí, které jí její nemoc připomíná. Což se projeví při návštěvě Annina žáka, talentovaného klavírního virtuóza Alexandra (Alexandre Tharaut). Stejně tak ctí prostor její intimity, aby jí i sebe nevystavoval pocitům studu a ponížení kvůli rychlé devastaci jejího zdravotního stavu a ztrátě původní důstojnosti.

U Anny se projevují častější záchvaty nepříčetnosti a mentálně i fyzicky se vrací do věku nemluvněte. Georges slíbil své manželce, že ji nevydá nemocniční péči a svůj slib se snaží dodržet. Zdravotní stav jeho manželky se ale stává čím dál víc nezvladatelným. Z kultivované pianistky a milované ženy se stává psychicky i fyzicky rozbité torzo její dřívější osobnosti, odkázané na pomoc svého manžela, které si přeje jediné. Zemřít.

Už prolog, v němž hasiči vnikají do opuštěného bytu a nacházejí v něm Annino mrtvé tělo, naznačuje, že vše spěje k dramatickému závěrečnému gestu, které se jeví ve světle předchozích událostí pochopitelným a humánním. I když pro moderní západní společnost z hlediska lékařské, náboženské i právní etiky stále nepřijatelným.

Ale nebyl by to Haneke, kdyby v tomto aktu milosti zároveň nebylo i něco zneklidňujícího, neodhaleného, co nás nutí se ptát, proč jednal Georges zrovna takto. Možnou odpověď nabízí scéna, kdy se Georges vrací z pohřbu souseda a vypráví Anně, upoutané na lůžko, jaké to bylo. Pohřební akt vnímá jako něco, co je pro zesnulého ponižující. Se svou ženou se proto rozhodne rozloučit jinak. Její mrtvé tělo obsype doma na jejím lůžku květinami a opustí dům. Zřejmě proto, aby se vyhnul vysvětlování svého činu, který okolí nebude chápat a schvalovat.

Annin stud z vlastního chátrání a Georgesovo opatrovatelské respektování jejího přání nenechat se hospitalizovat v nemocnici není ale jen aktem lásky, blízkosti a důvěrnosti, ale i sobeckým strachem z vlastní samoty.

Tyto nedořečenosti a nejednoznačnosti, mezi něž patří i Georgesův napjatý vztah s dcerou, který lze vyčíst z jejich vzájemné konverzace, otevírají prostor k různým interpretacím, co vše Haneke ze vztahu ústřední rodiny chtěl ukázat a naopak co zamlčel.

Vztah, který mezi manžely panuje, vyjadřují herci drobnými, úspornými gesty, z nichž se o jejich hluboké náklonnosti a sdílení společných zážitků z minulosti dozvíme více než z explicitně deklarovaných slov. Žádná vyznávání lásky, lítost nebo výčitky.

Stačí pohled do očí, pohlazení ruky a je nám jasné, jak se vzájemně silně vnímají a jsou spolu empaticky propojeni. I když se spolu pohádají, je vidět že jejich život došel do smířlivé rovnováhy, která se prohlubuje společnými rituály. Ať už jde o klidné vychutnání ranní snídaně, víno před spaním nebo návštěvu koncertu vážné hudby a následný rozbor tohoto zážitku.

Sledujeme tichou, důvěrnou, něžnou a nevtíravou romanci dvou starých lidí, kteří už k blízkosti svého vztahu nepotřebují ujišťování o vzájemné lásce a oddanosti. O to bolestivěji a naléhavěji proto do jejich života zasáhne zprvu malá mozková příhoda, již prodělá Anna v kuchyni. Anna si ji neuvědomuje, ale Georges už ví, že nic nebude tak předtím.

Svět vážné, klasické hudby, jíž oba manželé zasvětili svůj život, se jim náhle vzdaluje, což režisér zdůrazňuje i absencí jakéhokoliv hudebního podnesu ve vyprávění v čase po první mrtvici. S výjimkou hudby z CD přehrávače.

Haneke nepoužívá hudbu tak jako většina tvůrců návodně pro zvýraznění emočních scén. Právě naopak, ty nejpůsobivější scény se odehrávají v tichu, jen s využitím přirozených zvuků v prostoru. Ostatně ticho, jež provází závěrečné titulky, je dostatečně výmluvné a nechává nám prostor, aby v nás příběh dozníval.

Anna se své celoživotní profesní náplně a vášně dobrovolně vzdává, neboť si uvědomuje, že ji ochrnutí od tohoto světa zcela odstřihlo. Vzdáním se nejen hry, ale postupně i poslechu hudby, se připravuje na uzavření mnohem osudovější kapitoly jejího života, než je ta hudební. Jaká propast vězí mezi světem tehdy a teď je vidět při návštěvě jejího žáka Alexandra.

Se světem hudby je spjata i její dcera, která hraje ve filharmonii. Jejím prostřednictvím zároveň režisér odkazuje ke svému filmu Pianistka (2001) právě s Isabelle Huppert v hlavní roli.

Podobně jako používá absenci hudby jako významný formální prostředek výstavby svého díla, tak zachází Haneke i z mizanscénou pařížského bytu. Rozlehlý byt, plný knih, obrazů a pokoje s klavírem dává tušit něco o duchovním ustrojení svých postav.

Zprvu příjemné místo, k němuž jsou vázáni společnou minulostí a kde se ve společných místnostech (kuchyň, přijímací salón, ložnice) potkávají k obědu nebo odpočinku, se postupně stává uzavřeným prostorem, v němž se izolují před sebou samými a pak i před jejich nejbližším okolím. Až to dospěje do stádia, kdy se pro ně byt stane dobrovolným vězením, v němž se jim čím dál hůř dýchá.

Oba z něho touží uprchnout, ale vědí, že už to není možné. Anna chce uspíšit svou smrt odmítáním potravy. Georges uniká do svých snů. Ty se stávají ztělesněním jeho perspektivy vnímání událostí po Annině mrtvici. Georges nás prostřednictvím nich vytrhává z klinického popisu manželčina trápení k deformované realitě, jež je odrazem té, kterou sdílí.

Jde o metaforická vyjádření, která nás připravují na závěrečné vyústění. Proto se v nich objevuje motiv ptáka, který vlétne do bytu jako uzavřeného prostoru mezi soukromým životem a tím, který se odehrává venku. Vnější svět je zastoupen obrazy v bytě, na nichž malby krajinek, luk, moří a modré oblohy při rozpohybování symbolizují otevřený prostor, k němuž se manželé upínají. Ten se provzdušní a rozjasní až v závěrečné scéně, kdy se s příchodem hasičů byt otevře.

Bez těchto symbolických, snových pasáží by se ale film klidně obešel, protože vycizelovaný charakter citlivého dramatu nijak neobohacují, pouze atmosféricky ozvláštňují. Nekonvenují ani úplně zvolenému chladně analytickému stylu, kterým režisér své protagonisty sleduje. Jeho způsob je totiž přímým protikladem slzopudných hollywoodských melodramat s prvky poetizace.

Odtažitý pohled mu umožňuje podívat se na téma stáří, odcházení a umírání nesentimentálně, upřímně a realisticky. Skrze dlouhé, zdánlivě nedramatické, statické záběry nám dovede lépe zpřítomnit tíseň, která postavy svírá a dát nám pocítit něco z nekonečných útrap, jež zažívají.

Statická kamera zaznamenává obyčejné všední úkony, které by jiní filmaři přeskočili (nákupy, hygiena). Režisér sleduje útrapy stáří krok za krokem a soustředí se na soukromý vesmír dvojice, která ve svých osmdesáti letech už ví, že život je příliš dlouhý v setrvávání v bolesti a příliš krátký v tom, co vše si nestačili říct. Proto to vzpomínání na mládí v Georgesových historkách i Annino nahlížení do alba fotografií.

Význam slova láska

Haneke ukazuje nemoc, nemohoucnost a smrt jako přirozenou součást lidského života, na niž nás prostřednictvím příběhu Georgese a Anny připravuje. Zároveň nás tak s těmito průvodními znaky stáří smiřuje. Nevyhýbá se žádným negativním aspektům nemoci a stáří, ať už ve fyzické (výměna plen) nebo psychické (vztek, rezignace) rovině. Nic nepřikrášluje, ani neromantizuje.

Vydává se do míst, kam se většině režisérů moc nechce a přibližuje nám téma, které bývá spíše přehlíženo. A přináší chirurgicky přesnou analýzou životní situace, do níž se může dostat nebo se dostane každý z nás. Můžeme ji vidět u svých partnerů, rodičů nebo prarodičů.

Na podkladě příběhu o zdravotním chátrání milovaného člověka zkoumá, co si představujeme pod pojem láska ve chvíli, kdy je tento termín zbaven všeho romantického a melodramatického a vyjevuje se jeho pravá podstata. Kdy lásku chápeme jako lásku k bližnímu, trpělivost, oddanost, laskavost a empatii.

V mezní situaci se subtilní téma lásky střetne s nevyhnutelným a režisér se snaží ukázat, jak se k problému odcházení milovaného člověka postavit i jak se vyrovnat s tím, když se partnerství mění v absolutní závislost jednoho na druhém.

V této jeho snaze jsou mu velmi nápomocni i oba ústřední protagonisté, kteří věkem a tím i zkušenostmi přesně odpovídají povaze svých postav. Ztvárňují zde své možná poslední velké role a věrně se přizpůsobují režisérově tlumené, minimalistické estetice vyprávění.

Z jejich souhry je cítit velká synergie. Tam, kde musí Emmanuelle Riva přidat na škále výrazů, které přibližují její utrpení a nemohoucnost, tam si Jean-Louis Trintignant vystačí s pohledem v očích, v němž se zrcadlí to, jak spoluprožívá trápení své ženy. I díky tomu jejich boj o lidskou důstojnost působí tak naléhavě a nezapomenutelně.

Michael Haneke se v Lásce zabývá těmi snad nejzásadnějšími tématy lidského života, jež máme ale ve stínu každodenních problémů tendenci odkládat. Jejich naléhavost si uvědomuje paradoxně až ve chvíli, kdy jsme postaveni do podobné situace jako Georges. Přichází s odcházením nebo staráním se o naše nejbližší, kteří se musí spolehnout na naši obětavou pomoc.

A klade otázky, jež si v té chvíli klademe i my. Co udělá s láskyplným poutem dvou lidí neodvratné chátrání jednoho z nich? Jak se na tuto situaci připravit a hlavně jak v ní obstát? Dokážeme se vyrovnat se smrtí našich nejbližších? A budeme bez nich umět sami žít?

Film vstupuje u nás do kin v den, kdy se na světě a v Čechách trochu implantovaně slaví svatý Valentýn, tedy svátek všech zamilovaných. Nepředpokládám, že zrovna mladí diváci by vzali kina útokem, ale možná by si i oni měli připomenout, že tak jako láska začíná a má nějaký charakter, tak i končí a je to provázeno projevy, před nimiž máme tendenci přivírat zrak.

Micheal Haneke nám je připomíná ve filmu, který je plný bolesti, ponížení a psychicky vyčerpávajícího zápasu s nevyhnutelným, ale i zvláštní milosti, která nás smiřuje s realitou odchodu nás i našich nejbližších. Jeho tázání o významu slova láska je ze všech letošních kandidátů na Oscara nejméně nápadné, ale rozhodně nejosobitěji, nejhlubší a hlavně nejpotřebnější.

Distribuční premiéra v ČR: 14. 02. 2013

Více na: http://avmania.e15.cz/laska recenzefilmu#utm_medium=selfpromo&utm_source=avmania&utm_campaign=copylink

oooo O oooo

Michael Haneke

nar. 23.3.1942

Mnichov, Bavorsko, Německo

 Biografie

Michael Haneke se narodil 23. března 1942 v Mnichově, ale krátce poté se jeho rodina odstěhovala do Vídně. Oba jeho rodiče byli herci, a tak se i on sám snažil nejprve prosadit jako herec. Studoval filosofii, psychologii a drama na Vídeňské universitě; po absolvování se uchytil jako filmový kritik.

Na začátku 70. let se dostal k práci pro německou stanici Südwestfunk, kde pracoval nejdřív jako redaktor a dramaturg, a později i jako režisér televizních inscenací. Před svým odchodem z televize v roce 1993 stačil ještě vytvořit své první dva snímky do kin (DER SIEBENTE KONTINENT a BENNY'S VIDEO), ve kterých už naznačil směr, jímž se chce dále ubírat.

V roce 2001 natočil Haneke svůj zatím nejúspěšnější snímek LA PIANISTE s Isabelle Huppert v hlavní roli. Tento film, ke kterému si sám napsal scénář, mu získal Velkou cenu v Cannes i řadu dalších cen a definitivně ho zařadil mezi největší současné evropské filmaře.

Jeho tvorba je charakteristická svou znepokojující analýzou rozpadu hodnot v současném světě. Haneke často kritizuje pokleslost amerického filmu a také úpadek evropské společnosti. V současnosti žije a tvoří ve Francii; kromě filmu se věnuje i divadelní režii.

V letošním roce zaznamenal další úspěch, když jeho nejnovější snímek DAS WEIßE BAND získal na festivalu v Cannes Zlatou palmu za nejlepší film.

Martin "MartinNDL" Suchý

Režijní filmografie

2012 Láska

2009 Bílá stuha

2007 Funny Games USA

2005 Utajený

2003 Čas vlků

2001 Pianistka

2000 Kód neznámý

1997 Funny Games

Zámek

1995 Lumiere & spol.

1994 71 fragmentů chronologie náhody

1993 Rebellion, Die (TV film)

1992 Bennyho video

1991 Nachruf für einen Mörder (TV film)

1989 Sedmý kontinent

1986 Fraulein - Ein deutsches Melodram (TV film)

1984 Wer war Edgar Allan? (TV film)

1983 Variation - oder Daß es Utopien gibt, weiß ich selber! (TV film)

1979 Lemminge, Teil 1 Arkadien (TV film)

Lemminge, Teil 2 Verletzungen (TV film)

1976 Drei Wege zum See (TV film)

Sperrmüll (TV film)

1974 After Liverpool (TV film)