Attila Marcel

Třicátník Paul žije v pařížském bytě se svými dvěma tetami, postaršími aristokratkami, které ho vychovávají od jeho dvou let, a které sní o tom, že se z něj stane klavírní virtuos. Jeho život sestává z nudné rutiny a odehrává se mezi klavírním křídlem v obývacím pokoji a hodinami tance, které organizují jeho tety a kde dělá tanečníkům hudební doprovod. Paul stárne odříznutý od okolního světa, aniž by vůbec kdy pořádně žil... Až do dne, kdy potká Madame Proustovou, sousedku ze 4. poschodí. Tato výstřední dáma zná recept na bylinkový čaj, který dokáže s pomocí hudby vyvolat ty nejzapadlejší vzpomínky. Spolu s ní Paul objeví svou minulost a najde klíč k tomu, jak konečně žít svůj život...(AČFK)

oooo O oooo

Chometova chvála drogám, buddhismu a ukulele

„Okouzlující rodinná óda na používání halucinogenních drog,“ napsal o snímku Attila Marcel renomovaný filmový časopis Variety. Sám režisér Sylvain Chomet by si jako podtitul své novinky vybral: „Chvála drogám, buddhismu a ukulele“. Zároveň souhlasí se svým vydavatelem, že to je vlastně i film o psychoanalýze. Francouzská tragikomedie, která se světu poprvé ukázala na loňském festivalu v Torontu, potěší svou procítěnou melancholií, jemným humorem, zářivými barvami, dobromyslností, poetikou, muzikálovými výstupy i krásně smutnou nostalgií. A to ani není animovaná.

Tvůrce na Oscara nominovaného Iluzionisty nebo na dva Oscary nominovaného Tria z Belleville se tentokrát vydal do říše hraného filmu. Jak ale sám ví, svému rukopisu neuniknete, a tak i Attila vyniká výrazným vizuálním stylem. Podobně jako díla kolegů Jeana-Pierra Jeuneta, Jaca Van Dormaela nebo Michela Gondryho, i Chomet vytváří jakýsi hyperrealistický svět zalidněný roztodivnými figurkami. Jeho novým hlavním hrdinou se stal 33letý pianista, který nikdy nepromluvil a od smrti svých rodičů ani nikdy nedělal nic jiného, než co mu naplánovaly jeho dvě rázné tetičky, učitelky tance. Až jednou plachý Paul najde na schodech desku, díky ní se ocitne v bytě své sousedky Madam Proustové a díky ní objeví kouzlo oněch halucinogenních drog. Konkrétně „bylinných“ čajů s příchutí LSD. S jejich pomocí by konečně mohl najít cestu ke své minulosti představované ztracenou milovanou matkou, k přítomnosti ovládané tetičkami i k budoucnosti, v níž by mohla figurovat cellistka Michelle.

Sylvain Chomet zase díky Attilovi objevil svůj dávný sen o natáčení se živými herci. Do role Paula si vybral Guillauma Gouixe, který mu připomíná slavného Lino Venturu. Ve filmu vytvořila svou poslední roli múza Clauda Chabrola a dalších filmařů nové vlny Bernadette Lafont, které zemřela loni a jíž je snímek věnován. Aby se režisér lépe aklimatizoval na podmínky hraného filmu, odmítl používat storyboardy a raději s kameramanem Antoinem Rochem při natáčení hodně improvizovali. Jméno snímku propůjčil pseudonym Paulova otce wrestlera a také píseň o násilném milenci, která zazněla už na soundtracku k Triu z Belleville

AČFK

oooo O oooo

Attila Marcel – recenze

„Ještěže máme víc životů.“

Nečekejte příchod žádných Hunů. Vlastně se rozlučte s představou, že hlavní hrdina je jakýkoli drsňák nebo, že se alespoň jmenuje Attila. Paul (Gaillaume Gouix) je němý třicátník od dvou let traumatizovaný smrtí rodičů a jedinou životní náplní je mu hra na klavír, milovaná vášeň jeho dvou tet (Bernadette Lafon a Hélene Vincent). Ve spánku ho dodnes doprovází vzpomínky na laskavou matku (Fany Touron) a poněkud strašidelného otce přezdívaného Attila Marcel (také Gouix). Aby se osmělil mezi lidmi, potřebuje často putovat vlastní myslí.

Na mladém „stydlínovi“ žijícím v rodinném matriarchátu je určitě něco povědomého, ale díky hrdinovu postižení se z toho stává komplikovaná existenční záležitost, jakou není možno vyřešit pouhou domluvou. A Paul není ve svém příběhu jedinou zajímavou kuriozitou, s jakou se často nesetkáme. Pokud nepočítáme standardní přehnaně milující tetičky, setkáme se tu s hovorným slepcem, prostořekým klavíristou a především postavou ze všech nejvýraznější, paní Proustovou (Anne Le Ny). To ona vrátí mladíka pomocí hudby a vlastnoručně pěstovaných drog do mládí a nechá ho tak prožít chvíle z dětství vytahující na povrch rodinnou historii obsahující příčiny jeho neštěstí, ale také záblesky radosti.

Režisér Sylvain Chomet je umělec každým coulem a nespokojí se s šedivým průměrem, který, hudbě navzdory, cítíme z Paulovy stagnace. Svět lidské paměti není využíván jen pro přehled děje, je chápán jako studnice lidského povědomí, takže se v něm dočkáme muzikálních výstupů se stále větším vlivem na Paulovou psychiku. Právě proto, že ústřední hrdina nemluví, jsou jeho změny pomalé a on sám nemá mnoho prostředků, jak nám o nich může dát vědět. Přesto navazuje první přátelství, objevuje lásku a snaží se objevit smysl života. Dá se říci, že mu něco ze sebe chce předat paní Proustová, excentrická a hlučná žena se svéráznou interpretací buddhismu. V Paulovi probouzí pochopitelnou závislost spíš na své osobě než na drogách. Možná ho však připravuje na nové neštěstí. Jenže i to nutně patří k lidské zkušenosti.

oooo O oooo

Recenze : Attila Marcel – hravá francouzská radost!

Paul je asi třicetiletý mladý muž. Kultivovaný svými výstředními tetami, které ho vychovávají od dvou let, kdy tragicky přišel o oba rodiče. Tetičky z Paula udělaly klavírního virtuoze, který se připravuje na koncerty a stárnoucí tety doprovází na jejich tanečních hodinách.

Paulův život jsou především pravidelné rituály a hra na klavír. A ještě něco: Paul nemluví. A nemluví od té doby, kdy byl sám svědkem smrti vlastních rodičů. Život mladého muže poklidně plyne, dokud nepotká sousedku ze čtvrtého patra. Podivínská madam Proustová dokáže pomocí drog a patřičné hudby vyvolat ty nejskrytější vzpomínky. Paul by tak mohl objevit, co ho v životě skutečně tíží a konečně začít pořádně žít…

Režisér Sylvain Chomet, známý jako zručný animátor kouzelných a hravých filmů (Trio z Belleville) si konečně natočil celovečerní hraný film. A nutno uznat, že téma pro svůj scénář vybral skvěle. Na plátnech se zhmotňuje Chometova nezměrná fantazie, která tu a tam připomíná Jeunetovu Amélii z Montmartru. Snad ale jen nádechem atmosféry, která celou Chometovu provotinu objímá.

Režisér bizarních animáků si dal práci s hlavními postavami, které přesně definují jeho poetiku a dotváří atmosféru i vizuál jeho předchozích prací. Především hlavní nemluvná postava spolu s madam Proustovou jsou toho typickým příkladem.

Krásný a hřejivý francouzský look je hlavním ale nikoliv jediným zásadním kladem tohoto snímku. Faktem ale je, že vizuál bude asi vždycky tvořit zásadní ingredienci budoucích Chometových snímků. Dokonalá souhra kamery, světel a tmy dotváří celkovou atmosféru filmu.

Attila Marcel (foto: AČFK)

Guillaume Gouix (Paul) je v titulní roli naprosto skvostný. Ocenit je třeba jeho výkon především proto, že je němý. Navíc – všichni ostatní ostatní herci užívají až expresivní výrazové prostředky. Gouixův výkon přesto nijak netrpí. Naopak.

Velmi svérázná postava madam Proustové leží na bedrech charismatické francouzské herečky Anne Le Ny (Nedotknutelní). I ona je famózní a hraje lehce, přesto důrazně.

Žánrově film lavíruje na hranici smutné komedie a dramatu. Od smíchu není místy daleko k slzám. Ale jsou to slzy, které je možné brzy setřít, protože sám film je natolik pozitivní, že váš večer v kině dozajista rozzáří. Attila Marcel je „barevný film“, ve všech jeho aspektech. Výborný scénář i režie. Vše promyšleno a dotaženo. Plnost postav, přímočarý ale nikoliv jednoduchý příběh. Vyhraněná a hřejivá stylizace.

Možná dumáte nad názvem. Attila Marcel není žádný uherský válečník. Je to název písničky, která ve filmu hraje velmi důležitou roli. Ale prozrazovat v tomto ohledu víc nemůžu. Co ale můžu a chci, je doporučit vám vřele návštěvu kina.

A mám ještě jednu dobrou zprávu. Sylvain Chomet bude jedním z letošních hostů Febiofestu, kde uvede svou novinku osobně. Festival promítne i jeho starší ceněný krátký snímek Stará dáma a holubi. (Cena Bafta a nominace na Oscara a Césara).

9 Stars (9 / 10)

Martin Staněk, totalfilm.czicon_csfd

Hodnocení 75%