Nespoutaný Django

Kultovní režisér Quentin Tarantino natočil jižanské drama z období před vypuknutím Občanské války, jehož hlavním hrdinou je otrok Django. Ten má šanci získat díky nájemnému lovci lidí dr. Schultzovi svobodu, pokud se mu povede dopadnout vraždící bratry Brittlovi. Djangovi se tak zároveň naskytne příležitost najít ženu, kterou musel před lety nedobrovolně opustit. Ani jeden z hlavních hrdinů však netuší, jak blízko jsou nejnebezpečnějšímu dobrodružství svého života.(oficiální text distributora)

oooo O oooo

Nespoutaný Django: veselejší kus příběhu

Django (Jamie Foxx) je westernový hrdina každým coulem... 

"Jižanský western“ Quentina Tarantina je po Hanebnejch panchartech (2009) druhým titulem v režisérově filmografii, který využívá historických reálií. Po alternativních dějinách z doby 2. světové války, ve kterých se Hitler a jeho zlovolní přisluhovači dali  zlikvidovat během projekce v kinosále, se Tarantino vydává do roku 1858 - a ve vyprávění, odehrávajícím se dva roky před vypuknutím války Jihu proti Severu (1861-1865,) pracuje s motivem otrokářství z divákova pohledu ještě emotivněji, než předtím v Panchartech využíval motiv holocaustu. Scény mučení a ponižování černých otroků jsou navíc v Djangovi mnohem drásavější, než okamžiky explicitního krvavého násilí, které už publikum od Tarantina očekává: krev stříkající z dezintegrovaných  těl je v rámci obvyklého finálního účtování makabrózní adrenalinovou atrakcí - ve scénách utrpení ovšem braková citovost, přepálená do roviny sadismu, těsně sousedí s "vážností", které se do Tarantinových filmů tak často dostává prostřednictvím trýzněných ženských postav. 

Manželka titulního hrdiny v podání Kerry Washingtonové tak upomíná na utrpení Nevěsty z dvoufilmu Kill Bill (2003-2004), hrdinek Auta zabijáka (2007) či Shosanny z Hanebnejch panchartů. Bití, mučení a cejchování rozžhaveným železem je ovšem jen součástí ponížení, kterého se nešťastné Broomhildě dostává, protože je příslušnicí méněcenné rasy: černoši v Tarantinově filmu jsou totiž majetkem svých bílých pánů, kteří bez mrknutí oka nerozhodují jen o jejich životě i smrti, ale už o samotných jejich jménech. Broomhilda von Shaftová se narodila na plantáži německých pánů, takže po hrdince Prstenu Niebelungova, Brunhilde, získala (zkomolené) křestní jméno. Ve vyprávění se mihnou i otroci jménem d'Artagnan či Eskymo Joe - a samotný Django od svého společníka Schultze (oslnivý Christoph Waltz - Zlatý glóbus a - zatím - oscarová nominace) dostane k původnímu křestnímu jménu přidělené příjmení Freeman.

Broomhildě - na rozdíl od zmíněných trýzněných, leč aktivních tarantinovských hrdinek - je dána trpně pasivní role ženy čekající na vysvobození  milovaným mužem. Záchranu a pomstu ve vyprávění realizuje uprchlý otrok Django, který si v elegantním podání Jamieho Foxxe vydobývá lidskou i rasovou důstojnost (čímž připomíná zvláště protagonistku Jackie Brownové / 1997). O tom, že budeme sledovat zrození legendy, sice svědčí už píseň pod úvodními titulky, Tarantino však zůstává v Djangově příběhu věrný svému typickému nelineárnému "brakovému" způsobu vyprávění (i když je to méně zjevné, než v jeho předchozích filmech 1/). Tarantino jako scenárista i režisér nám dopřává - v obvyklém mixu dlouhých dialogových scén a akčních atrakcí - potěšení z přerodu ubohého, polonahého (a patrně negramotného) otroka v elegantního, chladnokrevně sarkastického desperáta s neomylnou muškou. Tento vývoj je ovšem stejně nelogický a absurdní jako pseudoexaktní žvásty hlavního zloducha, elegantního, snobsky frankofilního plantážníka Calvina Candieho (skvělý Leonardo DiCaprio): ten se zajímá o frenologii a tvrdí, že černoši jsou už podle tvaru své lebky méněcenná, ubohá a podřízená rasa.

Klíčovou roli v proměně Djanga v hrdinu hraje zmíněný doktor Schultz - původně německý dentista, který se živí tím, že hledá a zabíjí hledané zločince, a za jejich mrtvoly inkasuje odměnu 2/. Vychytralý, sarkastický, šaramantní a lehce omšelý Schultz je co do své role v Djangově příběhu ryzí kouzelný dědeček, což plně legitimizuje hrdinovu "nerealistickou" proměnu. Schultz je navíc vybavený  úchvatnou "sergioleonovskou" morální ambivalencí: je to zjevně jednak cynický zabiják, který obvykle vraždí ze zálohy, jednak je to ovšem odpůrce otroctví, jenž přirozeně respektuje Djangovu lidskou důstojnost i jeho klíčovou motivaci - lásku ke ztracené manželce. Schultzovo rozhodnutí přijmout  Djanga jako společníka při "lovu lidí" působí od začátku do konce ryze ziskuchtivě - je to však nakonec právě zběhlý dentista, kdo ve vyprávění udržuje lidský rozměr.

Aby Django mohl realizovat svůj sen o záchraně Broomhildy a pomstě na jejích a svých bílých mučitelích, musí se pořádně morálně ušpinit: podobně jako hrdinové jiných Tarantinových filmů totiž obhajuje na vlastní pěst spravedlnost ve špinavém a brutálním světě... který je ovšem především jeho (a nikoli Schultze, který je pouhým příchozím z Evropy). Pro Djanga je ze všeho nejtěžší vystupovat v roli černého otrokáře, kterým hluboce pohrdají i samotní otroci - tam, kde Schultz bledne a ztrácí jistotu tváří v tvář syrové brutalitě otrokářů, však Django nakonec dokáže zachovat  chladnou rozvahu - a nakonec v přijetí chaosu a temnoty překonává svého učitele. Přestože Nespoutaný Django po Opravdové kuráži představuje další z nových hollywoodských pokusů pracovat s westernovou tradicí, netvoří kompatibilní dvojici s filmem bratrů Coenových, ale spíš se Spielbergovým (vynikajícím) Lincolnem (kterého budete moct v kinech vidět od 24. ledna). Ten na motiv zrušení otroctví nabaluje problém "špinavé" reálné politiky, fungující ovšem v rámci demokratického systému bez narušení čistých idejí, zosobňovaných výjimečným, nepošpinitelným jedincem.

Podobně jako Broomhilda, jejíž krásu a odhodlání nezničí žádné mučení, i Django si však v rámci žánrových konvencí udržuje mravní integritu. Logicky to pak není Schultz, ale právě titulní hrdina, kdo se utká s bezkonkurenčně nejodpornější postavou vyprávění - starým majordomem Stephenem (Samuel L. Jackson), domácím otrokem s vybraně rasistickými názory, který svého pána Candieho dovedně manipuluje. Dělení na "hodné a zlé" podle barvy kůže tak ve filmu samozřejmě nefunguje, byť mezi zástupci bílých Američanů vlastně nedokážete určit žádné kladné postavy. (Což ovšem neznamená, že mezi nimi nenajdete zábavně děsivé lidské typy - zvláště ovšem v sarkastické scéně se členy mississippské domobrany, kteří mají opravdu vážné potíže se špatně udělanými kuklami Ku-Klux-klanu). 

Tarantino zobrazuje s podmanivou, znepokojivou důkladností svět založený po celé generace na otrokářské tradici jako na jediném správném, nikdy nezpochybňovaném principu.Coby diváci víme, že tento svět bude vzápětí smeten (pokud tedy máme jisté povědomí o americké historii) - pro Djanga a Broomhildu ovšem nadcházející občanská válka patrně nepředstavuje žádnou  spásu: v tom Tarantinovo "jižanské drama" navazuje na tradici těch antiwesternů z 60. a 70. let, jejichž tragickými hrdiny bývali individualisté-psanci, naplňující sice některé mytické westernové vzorce, ale nezařaditelní do jakéhokoli historického či společenského procesu. Pravdu má tak nakonec Stephen, který je při realistickém odhadu jejich příštího osudu dokonalou hlásnou troubou pravidel většinové společnosti - té, která vydává zatykače na zločince a vyplácí odměny za jejich mrtvá těla. Tarantinův film se tak dá číst i jako hořce sarkastický příběh o zběsile umanutých, výlučných, obdivuhodných "gaunerech", kteří na své osamělé cestě k pomstě uvádějí do chodu i mechanismus možného vlastního sebezničení. 

Tarantino ovšem připomíná doktora Schultze v tom, že vždycky raději vypráví ty veselejší kousky tohoto příběhu: podobně jako přecitlivělý dentista německou legendu o Brunhilde a Siegfriedovi, i on pojal příběh o vzpouře Djanga a Broomhildy jako žánrovou pohádku, se kterou se divák může navenek snadno a příjemně ztotožnit.