Půlnoc v Paříži

Mladý pár Gil (Owen Wilson) a Inez (Rachel McAdams), který se má na podzim brát, přijíždí s jejími rodiči do Paříže. Gil je nevýznamným spisovatelem, který miluje Paříž a chtěl by se sem po svatbě přestěhovat. Ovšem Inez jeho romantickou představu nesdílí a nemyslí si, že toto město bylo ve 20. letech minulého století zlatým věkem. Jednoho večera jde Inez se svými přáteli tancovat a Gil se prochází noční Paříží. Jeho půlnoční zážitky mu odhalí Paříž v jiném světle a ovlivní nejen jeho budoucí život. Žije v iluzi, kterou lidé někdy trpí a domnívá se, že život ostatních lidí, by byl pro něho daleko lepší. (oficiální text distributora)

Existují staré zlaté časy? (Půlnoc v Paříži Woodyho Allena)

Zatímco kolega Radomír Kokeš se s obdivuhodnou pílí začal prorubávat recenzemi na početná allenovská DVD (což jste patrně zaznamenali na jeho blogu Douglasovy poznámky k filmům, seriálům a vyprávění), do kin vstupuje nový Allenův film. Pětasedmdesátiletý newyorský komediograf (který už své filmy dávno nenatáčí jen v New Yorku) vykazuje stále ještě nebývalou tvůrčí plodnost: od roku 1982 natáčí minimálně jeden titul ročně. U komerčního režiséra by taková frekvence nejspíš nepřekvapila, ale u "uměleckého" autora je výjimečná. Můžete jistě konstatovat, že Woody Allen už není to, co býval, a že své nejlepší filmy už nikdy nepřekoná. Neměli byste však při tom zapomínat, že staré zlaté časy nikdy neexistovaly. Právě o tohle zjištění se totiž opírá Půlnoc v Paříži.

Od Sóĺokapra (2006) je to poprvé, co Woody Allen natočil "lehkou", zábavnou hříčku - a samozřejmě platí, že i v případě téhle romantické fantazie jde o pokračování allenovského existenciálního dramatu jinými, komediálními prostředky. Jde totiž - stejně jako u postavy Borise z filmu Užívej si, co to jde (2009) a Alfieho z Poznáš muže svých snů (2010) o způsob, jak co nejlépe (tedy nejrealističtěji a nejpravdivěji) využít vymezený čas. Skutečnost, že ve zmíněných filmech šlo o staré muže, zatímco v Půlnoci v Paříži jde o projekci Allena do výrazně mladšího hrdiny, zbavuje vyprávění zahořklosti a  sarkasmu příznačných pro režisérova pozdní díla. 

Stejně jako v muzikálu Všichni říkají: Miluji tě (1996) si Allen jako dějiště vyprávění vybral metropoli nad Seinou: Půlnoc v Paříži je dalším z jeho "turistických" filmů, tedy příběhů o lidech, kteří někam přijíždějí jen nakrátko, pro zábavu. Jako všichni turisté se ani příliš nepokoušejí splynout s daným místem a  nakonec si řeší jen problémy, které si sem s sebou přivezli. Což je i případ neúspěšného amerického spisovatele Gila, který by se sice do Paříže rád přestěhoval, ale jen proto, že o ní má zkreslené představy. Připadá mu, že hlavní město všech bohémů, do kterého ve 20. letech přijížděli Američané jako do intelektuální Mekky, by mohlo mít jaksi automaticky dobrý vliv na jeho vznikající knihu a jeho neutěšenou spisovatelskou kariéru obecně.

Ještě turističtěji se chová hrdinovavšestranně nekompatibilní snoubenka Inez (Rachel McAdamsová), její rodiče a především snoubenčin nadutý intelektuálský známý... Ti všichni se stávají nesnesitelnými postavami, od kterých Gil  začne každou noc prchat do světa minulosti, kde ho všichni berou vážně. Když totiž odbije půlnoc, v zapadlé uličce může hrdina nasednout do starobyle vyhlížejícího vozu, který ho odveze mezi jeho nové přátele - Zeldu a Scotta (Fitzgeraldovy), Ernesta (Hemingwaye), Pabla (Picassa) a Luise (Buňuela). A svou  knihu může Gil konzultovat se samotnou Gertrudou (Steinovou)... Nejblahodárnější vliv na zasněného Američana má však dívka Adriana, krásná a přelétavá múza tehdejší pařížské bohémy...

Právě fiktivní postava, kterou nenajdete v žádné knížce o slavných Američanech v Paříži, ovšem Gilovi zprostředkuje tradiční. leč nebanální zjištění: žádné univerzální staré zlaté časy neexistují. Každá generace si je samozřejmě situuje někam jinam a je lepší nežít v minulosti, ale snažit se užívat si přítomnosti. Z příběhu, který jako by vypadl z nějaké staré Allenovy povídkové knihy, se tak vyprávění začne přesouvat do světa dnešního, stárnoucího Allena-realisty. Protože ovšem jde o lehký žánr, dostane nakonec každý to, po čem toužil, bez sarkasmů a uvozovek. Což Půlnoc v Paříži mění v divácky velmi příjemnou podívanou.

Pro mne je film nakonec nejzajímavější proto, že tady stejně jako v Celebritách (1998) a Užívej si, co to jde (2009) ztvárňuje ryzího allenovského hrdinu jiný herec než sám autor. Po Kennethu Branaghovi a Larrym Davidovi to zkouší Owen Wilson - a poskytuje nám zase jinou a rovněž pozoruhodnou variantu téže Allenovy "autobiografické" postavy. Allen protagonistu Půlnoci v Paříži pojal jako jednoznačně sympatického hrdinu, od které si nemusíme udržovat kritický odstup (čímž se Gil liší od protagonistů Celebrit a Užívej si, co to jde).Wilson má v sobě sebeironii, naivitu, dychtivost a hořkou melancholii namíchané v unikátním poměru, který ho stále výrazněji mění ve velmi zajímavého hollywoodského žánrového herce. Gila hraje s plným vědomím skutečnosti, že jde o update samotného Allena, což se nejvýrazněji projevuje v jeho dikci. Posouvá však hlavní postavu nonšalantně do romantičtější a současně civilnější roviny.

Drobným problémem tak ve filmu tentokrát zůstává dávkování informací, od nějž se odvíjí jeho zábavnost: Allen totiž sví dílo  samozřejmě adresuje širší divácké obci a pokud jde o ikony z minulosti Paříže, nechce riskovat, že by je někdo nepoznal. Všechny tyto postavy od Colea Portera po Hemingwaye se tedy maximálně podobají svým nejjednodušším verzím z populárních knížek a turistických průvodců: vypadají "typicky", dělají "typické" věci a zaujímají své "nejtypičtější" postoje. Živoucí a zajímavý Gil se tak chtě nechtě ocitá v jakémsi panoptiku voskových figurín, které vlastně nepůsobí moc příjemně, tedy jako žádoucí, lákavý výsadek starých zlatých časů. Allenovým cílem ovšem tentokrát nebylo něco komplikovat a relativizovat: Půlnoc v Paříži je film, který měl být - a je - romantickou anekdotou.  Jestli ovšem máte (podobně jako já) rádi Allenovy skeptické komedie z poslední doby, bude vám možná připadat, že logická pointa je nedotažená a záměrně rozmlžená do růžových barev.
 
Midnight in Paris
Španělsko/USA 2011, 94 minut, titulky
Scénář a režie: Woody  Allen
Kamera: Darius Khondji, Joanne Debasová
Hrají: Owen Wilson (Gil), Rachel McAdamsová (Inez), Marion Colittardová (Adriana), Kathy Batesová (Gertruda Steinová), Kurt Fuller (John), Mimi Kennedyová (Helen), Michael Sheen (Paul), Carla Bruniová (průvodkyně), Nina Ariandaová (Carol), Adrien Brody (Dalí), Léa Seydouxová (Gabrielle), Alison Pillová (Zelda Fitzgeraldová), Corey Stoll (Hemigway), Tom Hiddleston (Fitzgerald), Marcial Di Fonzo Bo (Picasso), Adrien de Van (Buňuel).
Premiéra: 22. 9. 2011