Babovřesky

Letní komedie Zdeňka Trošky je úsměvnou komedií ze života současné jihočeské vesnice Babovřesky, která s nadhledem a komediální nadsázkou, tak trochu v duchu Slunce, seno, sleduje kupící se nedorozumění a souhry náhod, které pořádně zamotají hlavu její obyvatelům. V příběhu nechybí láska, žárlivost, závist, intriky a zejména vtipné okamžiky, v nichž se někteří i najdou. Slovy režiséra: "Je to prostě film tak 'trošku' ze života." Po smrti stoleté Trudy zůstanou na konci vesnice lukrativní pozemky se starým domem. To se hodí starostovi a jeho příbuznému, kteří mají na pozemky zálusk a chtějí zde vybudovat autobazar. Jenže pozůstalí Hálovi se synem Adamem, se rozhodnou, že se jim vila líbí a opraví ji, i když v ní prý straší. Podtitul "z dopisu venkovské drbny" naznačuje, že na scénu vstoupí i místní zbožné ženy v čele s "univerzální" klepnou Horáčkovou, která o všem ví, od všeho má klíče, všude byla dvakrát... a uzurpuje si právo do všeho zasahovat. A právě do této vesničky přichází nový farář. Zbožné ženy čekají váženého důstojného pána, ale z auta vyskočí mladý, sportovně vyhlížející asi třicetiletý mladík s dvojsmyslným jménem. Netuší, co tu na něj čeká, co všechno bude muset řešit a právě díky tomu se odehrává v Babovřeskách množství humorných situací.(oficiální text distributora)

oooo O oooo

Babovřesky jsou kruté i nablýskané peklo

Recenze: | Jan Gregor

Recenze - Zdeněk Troška už své filmové fanoušky několikrát zavedl do pekla pohádkového i diváckého, ale v jeho bohaté kariéře se mu snad nepodařilo pocit inferna vyvolat tak naléhavě jako v jeho posledním opusu Babovřesky.

Jeho sociologická sonda do života zdánlivě malebné jihočeské vesnice navazuje v mnohém na uznávané satirické majstrštyky jako Slunce, seno, erotika a Kameňák 3. Ještě je ovšem překonává touto mistrně odpozorovanou analýzou disfunkčních mezilidských vztahů na českém venkově, které byly nejprve poznamenány nespravedlivým terorem kolektivizace, aby se po revoluci díky globalizaci, zemědělskému diktátu Evropy a přesunu obyvatel do měst ztratila zcela vazba vesničanů k selským tradicím a morálním hodnotám předků.

S pronikavou ironickou distancí zvolil Troška pro vykreslení všeobecného zmaru hyperrealistickou estetiku. Nebe by nemohlo být modřejší, fasády domů v renesančním stylu nablýskanější. Ale pod tímto potěmkinovským nátěrem se skrývá krutá realita a režisér ji divákům nabízí bez jakýchkoli příkras.

Jakýmsi hybatelem dění zalidněného univerza tohoto ambiciózního sociálně realistického dramatu je parta dementních babek, komunikujících mezi sebou většinou v citoslovcích a neartikulovaných výkřicích. Za smutnou diagnózou těchto „drben", jak tvůrci tuto dezolátní skupinku hrdinek nazývají, může stát nekolkovaný tvrdý alkohol, který si pravidelně dopřávají v místní nálevně. Režisér ale spíše prorocky ukazuje, jak po staletí pěstovaná kultura matriarchátu, zdroj zkušeností předávaných z generace na generaci, došla na počátku nového milénia k definitivnímu úpadku.

Troška také poukazuje na další rys krize morálky na české vsi: totální ztrátu duchovní autority církve. Tu ilustruje na postavě nového mladého faráře Petra (Lukáš Langmajer), potetovaného agresivního mladíka s mizivým vlivem na vymírající farní komunitu.

Jeho příjmení Šoustal sice hezky koresponduje s promiskuitním a oplzlým chováním jeho potenciálních oveček (vulgarity a sexuální narážky jsou nejčastějším obsahem rozhovorů Troškových vykořeněných hrdinů), ale ani to libozvučné jméno mu jejich zájem nezajistí.

Kriticky Troška nahlíží také na mizivou schopnost odstupu svých protagonistů od konzumních statků a od reklamy vůbec. Dokonce i zástupce obecní honorace, tedy starosta Stehlík (Pavel Kikinčuk), je tak zblblý poslechem komerčního rádia, že se do telefonu výhradně hlásí "tady Impulsovi", a chytrá mediální propagace arménského cukrářského výrobku mu vlezla na mozek natolik, že medovník konzumuje ke snídani i k večeři, a dokonce chce manželce koupí tohoto pamlsku připravit (dlužno říci, že ne moc vzácné) překvapení k narozeninám.

Jiný z hrdinů (Jan Dolanský) zase nesundá ze svého těla tričko s výrazným nápisem Diesel, což vzbuzuje jisté pochybnosti o jeho hygienických návycích.

Zlé jazyky by mohly mylně soudit, že Babovřesky jsou příkladem nejmasivnějšího použití product placementu v novodobé české filmové historii, ale Troška trapnost téhle marketingové strategie sofistikovaně kritizuje. Jinak by se nedopustil tak nesmyslného produktového umístění jako v případě Deníku Metro.

Jen člověk mdlého rozumu by se vší vážností předstíral, že v tomto plátku distribuovaném ve vestibulech pražského metra mohl vyjít inzerát na místo asistentky starosty jihočeské vesnice.

Zdeněk Troška patří bezpochyby v českém kontextu mezi nejvynalézavější tvůrce, kteří pracují s očekáváním diváků a s možnostmi filmového média.

Troškova sociologická sonda do života zdánlivě malebné jihočeské vesnice navazuje v mnohém na uznávané satirické majstrštyky jako Slunce, seno, erotika a Kameňák 3. ještě je ovšem překonává mistrně odpozorovanou analýzou disfunkčních mezilidských vztahů na českém venkově.

Jan Gregor hodnotí: 15 %

Čtenáři hodnotí: 42 %

Hlasovalo: 4471 čtenářů

Bravurní nápad s falešnými závěrečnými titulky čtvrt hodiny před koncem nebo přepjatý happyend, který se podle všeho odehrává pouze v hlavách hlavních hrdinů, řadí Trošku mezi narativní experimentátory typu Charlieho Kaufmana. Zaujme naprosto přirozené souznění herců a ochotníků (snaživý Lukáš Langmajer) a úsporná režie, která autenticity dosahuje tím, že se nebojí spolehnout se na první jetí.

Neopakování záběrů, které by nepřejícníci mohli považovat za pokažené, je součástí strategie, jak v divákovi v součinnosti s obsahem ještě posílit sebevražedné pocity.

Adekvátní stopáž 133 minut potom dává návštěvníkovi kina dostatek prostoru na to, aby se ho zmocnila přesvědčivá iluze, že byl za své viny uvržen do krajiny věčného trápení. Takovou moc jako Babovřesky mají pouze výjimečná kinematografická díla.