Velká nádhera

Po obrazově i hudebně atraktivní road-movie Tady to musí být (2011) sahá Sorrentino po osvědčených prostředcích svého jedinečného filmového stylu a opět přináší vizuálně podmanivé komediální drama o hledání smyslu vlastní existence a smíření se s věčně plynoucím časem a stárnoucím tělem. Příběh stárnoucího spisovatele a novináře Jepa zasazuje Sorrentino do prostředí "třpytivé" vysoké smetánky podmanivého Říma a po vzoru filmových velikánů Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho podává kritiku současné společnosti, žijící v povrchnosti, přetvářce a zaslepenosti. Zoufalý Babylon zbohatlíků, politiků, zločinců, filmových hvězd, umělců, intelektuálů, ale i komplikovaných i nestálých vztahů ožívá v starověkých budovách a gigantických vilách Říma a sledujeme ho očima rozčarovaného Jepa, věčně se utápějícího v poháru gin tonicu a ve víru nekonečných party. A nad tím vším stojí Řím jako krásná, avšak mrtvá diva.

(Film Europe)

oooo O oooo

Velká nádhera: recenze filmu

Autor: Marek Čech

Felliniovské tázání o marnotratnosti lidského bytí ožívá ve vizuální podobě, charakterizované nejlépe samotným názvem filmu. Ano, tento snímek je opravdu Velká nádhera.

Paola Sorrentina po stylizovaném portrétu italského politika Giulia Andreottiho s názvem Božský a dušezpytné road-movie Tady to musí být vnímám jako jednoho z nejlepších a nejzajímavějších filmařů současnosti, na jehož každý další film se nesmírně těším. Jeho Velká nádhera patřila k vrcholům festivalu v Cannes a nejinak tomu bylo i ve Varech.

Italský režisér se rozhodl se svou typickou vytříbenou vizualitou (opulentní a nekončící kamerové jízdy) složit poctu městu Řím. Ve felliniovském duchu, blízkém Mistrovým filmům Sladký život, 8 1 nebo Řím.

Průvodcem města se stává „duchovní příbuzný“ Marcella Rubiniho ze Sladkého života, novinář a autor jediného románu Jep Gambardella (Toni Servillo). Nonšalantní král mondénních večírků, jiskřivě ironický glosátor, melancholik, blazeovaný požitkář a neúnavný svůdník, bydlící na dosah Kolosea.

Reflektovaná prázdnota vlastního bytí

Po oslavě jeho pětašedesátých narozenin, konaných na střeše jednoho ze starých domů v centru, se ale v jeho životě něco změní. Zestárlý světák, který zná snad každou dlaždici v římských ulicích a vymetl snad každý okázalý mejdan, který se v posledních desetiletích konal, si najednou začíná uvědomovat prázdnotu vlastního konání.

Tato absence smyslu života, který až dosud vedl, se zrcadlí na pozadí bizarních večírků, jež navštěvuje. Jep rekapituluje a začíná být znechucený sám sebou, životem, který vede i suitou podobných snobských existencí jako on, která ho obklopuje. Doléhá na něho věk a uvědomuje si svou konečnost. Zvlášť, když začínají umírat jeho vrstevníci, mezi nimiž je i jeho mladická a možná jediná opravdu velká láska.

Cítí, že by rád ještě napsal onu velkou knihu, ale o čem by měla být? Pokud by vypovídala o jeho životě, tak by musela být o nicotnosti, prázdnotě, strachu ze stáří a osamění jednoho zvolna odkvétajícího šviháckého cynika. Jak ale napsat knihu „o ničem“?

Opojně o marnotratnosti

Sorrentino Jepeho tázání o smyslu života propojuje s univerzálními úvahami o významu a postavení umění nebo náboženství. Toto komplexní, hluboké a rozjímavé dílo je podobné Jepeho životu. Je stejně tak opojné, jako marnotratné v ukázce nesnesitelné lehkosti bytí jeho prázdného života.

A je opravdu nádherné. Zvlášť ve spojení s hudebním podkresem. Režisér ho pojímá jako vizuální poctu Římu, městu, v němž se spojují sakrální i profánní aspekty života, městu, v němž se světci páří s děvkami, jak sám říká.

Proto se v hudební složce jeho filmu vedle sebe potkávají spirituální kompozice autorů jako Bizet nebo Arvo Pärt, s komerčním technem, dunícím v čtvrthodinovém úvodu na večírku, jehož extravagantní ráz vám připomene Luhrmannova Velkého Gatsbyho.

Krása jako estetická kategorie

Sorrentino natočil velké dílo, pracující s krásou nebo nádherou jako estetickou kategorií. O vyprázdněnosti okázalého života vypráví těmi nejpompéznějšími prostředky, které diváka zcela uhranou.

Pokud režisér letos získá Oscara za nejlepší cizojazyčný film, bude v těch nejpovolanějších rukou. Protože nám umožnil kus té velké nádhery sdílet a prožít na vlastní kůži. A já už jsem teď zvědavý, jaký styl vyprávění zvolí režisér pro svůj další film. Tipoval bych, že to bude něco minimalističtějšího.

Více na: http://avmania.e15.cz/velka-nadhera-recenze-filmu#utm_medium=selfpromo&utm_source=avmania&utm_campaign=copylink