Slavičín

oficiální stránky města
Čtvrtek, 26. květen 2022

Vyhledávání

ŠVIHÁLEK Viktor

+ 14. 12. 1911 v Brně - Králově Poli, + 1. 3. 1987 ve Slavičíně

Výrazná osobnost vlastivědy na Slavičínsku, zakladatel Vlastivědného kroužku ve Slavičíně. Zakladatel sbírek městského muzea, restaurátor, badatel. Historii Slavičínska prezentoval přednáškovou činností, publikováním v oblastních novinách a ve Slavičínském zpravodaji, spoluautor publikace "850 let Mladotic".


Z Brna se přistěhoval do Slavičína ve svých sedmi letech. Vyučil se stolařem a později pracoval v koželužně firmy Japis ve Slavičíně. Koncem čtyřicátých let začal působit jako poštovní doručovatel na zdejší poště. Místní kraj mu přirostl k srdci a zájem o jeho historii jej přivedl k aktivní veřejné činnosti. V roce 1954 vstoupil jako zakládající člen do Vlastivědného kroužku ve Slavičíně a stal se na 19 let jeho předsedou. Hluboký zájem o archeologii jej přiměl změnit zaměstnání a koncem šedesátých let dojížděl na hrad v Malenovicích, kde pracoval jako restaurátor.
Velkou zásluhu měl předvším na otevření nové expozice muzea ve Slavičíně č. p. 15 v roce 1970. Výrazným způsobem prezentoval historii Slavičínska pro širokou veřejnost na řadě přednášek, v oblastních novinách a ve Slavičínském zpravodaji. Byly to především články tematicky zaměřené na různá povolání a řemesla.

Pan Viktor Švihálek byl spoluautorem publikace „850 let Mladotic“. Velmi cenné jsou jeho pečlivě vedené zprávy a nákresy nálezů včetně popisů terénních situací a lokalizace. Dodnes jsou pro muzeum uchovány jeho rukopisné zápisky na různá vlastivědná témata. 


JEDEN Z NÁS

Nenápadný, vždy ale pečlivě upravený, s úsměvem a dobrým slovem na krajíčku, mírný, zdrženlivý, avšak vždy a kdekoliv připravený pozvednout hlas na obranu jednoho jediného vzácného stromu či jiného pamětníka dávné minulosti proti lidské svévoli či nepochopení. Najdete ho několikrát za týden v pamětní síni, která  má svou dnešní podobu právě jeho zásluhou. Potkáte ho i na nedělní vycházce po slavičínském okolí, které má dokonale prochozeno, zmapováno a kde pomalu každý kámen promlouvá řečí minulých staletí.

V prosinci oslavil svou sedmdesátku. Jistě věk, kdy máme právo na odpočinek, na to, abychom se už jen těšili z výsledků své celoživotní práce. Ale kampaň na něj s odpočíváním! Vždyť je potřeba pokračovat v konzervování a evidování sbírek, dokončit a připravit k vydání rukopis o slavičínském špitále, zkorigovat brožuru k 850. výročí založení Mladotic a navíc být všude tam, kde se něco dělá pro ochranu přírody a životního prostředí.

A nám teď zbýva už jen jediné: zaklepat na dveře známého nízkého domku sousedství parku a s kytičkou v ruce povědět: „Tož, pane Švihálek, děkujeme za všechno a do dalších rok vinšujeme hodně zdraví a téj dobréj pohody.“ A na počest vaší záslužné práce pro vás namaloval i malý obrázek F. Slovák. (zveřejněno ve Slavičínském zpravodaji 1981)


 

Zápisky a publikační činnost Viktora Švihálka

 

Májové oslavy ve Slavičíně (Kult. zpravodaj květen 1967)

Z dějin Slavičínska – 70 let spolku Palacký a 40 let od postavení Sokolovny (Kulturní zpravodaj říjen 1967)

Hrnčířská pec v Hrádku (Kulturní zpravodaj leden, únor 1974)

Jede, jede poštovský panáček/80 let slavičínské pošty, 120 let hrádecké pošty

(Slavičínský zpravodaj červenec 1976, srpen pokračování)

Padesát let slavičínské Sokolovny (SZ květen 1977)

O slavičínském muzeu leden 1978

Okénko do minulosti Slavičína, zámek (Slavičínský zpravodaj, září 1978)

Výročí železné dráhy - První vlak u nás (Slavičínský zpravodaj říjen 1978)

Tataři na Slavičínsku (Slavičínský zpravodaj listopad 1978)

25 let vlastivědného kroužku (Slavičínský zpravodaj duben 1979)

Obsáhlý referát k jubilejní besedě 25 let Vlastivědného kroužku ve Slavičíně, konané dne 17. 5. 1979 (nahrávka na mg pásku)

Z tradice slavičínských prvních májů (Slavičínský zpravodaj květen 1979)

Jiří Wolker a Slavičín 1919 (Slavičínský zpravodaj září 1979)

Zpráva o znovuotevření pamětní síně po zimní přestávce, od května 1980 (Slavičínský zpravodaj červen 1980)

Muzeum slavičínska (Slavičínský zpravodaj červenec 1980)

Slavičínští hrnčíři – Orlíčci na č. p. 73 (Lidová demokracie 15. 7. 1980, Naše pravda 29. 8. 1980, Slavičínský zpravodaj září 1980)

Bourá se pivovar I. část (Slavičínský zpravodaj únor 1981)

K historii pivovarnictví II. část (Slavičínský zpravodaj březen 1981)

Výročí - článek o 120. výročí narození J. M. Slavičínskéh, spisovatele (Kulturní zpravodaj březen 1981)

Z historie Slavičínska – slavičínský špitál (Slavičínský zpravodaj 8, 9/1981)

O pomístních jménech Místní a pomístní názvy obce a katastrálního území Slavičína (SZ 09,10,11,12/1986 a  01,02/87)

 

Ostatní

 

O slavičínském kostele (Katolické noviny ze dne 17. 7. 1960)

Budování železné rudy na Slavičínsku (Budujeme 4. 7. 1962)

Z ...jské vojny 1966

O včelařství (K výročí 40 let slavičínského spolku) 1967

Článek o slavičínském rybníku (deník Rovnost léto 1971)

Nález stříbrného pokladu u Křenků v roce 1970 (Květy a Rovnost léto 1971)

Jubileum slavičínské rolnické záložny (deník Rovnost, Naše pravda 7. 12. 1971)

O starém školství (všeobecně a ve Slavičíně) beseda k 50. výročí měšťanské školy, konané dne 22. 3. 1972 na zámku

Zpráva o nálezu neolit. sídla v Malém Poli a jiné zajímavosti (SZ prosinec 1974)

Náš domov a pohled do jeho minulosti – dějiny požárního sboru ve Slavičíně (k 90. výročí požárníků ve Slavičíně 1975)

Zaniklé hrnčířské řemeslo ve Slavičíně (Naše pravda červen 1980)

Špejle, nejen na jitrnice (o Elefantových chlapcích z Lipové  a jejich Eifeovce) – (časopisy Květy a Hobby)

Zámek a zámecký park ve Slavičíně – vypracováno pro konzervátora Státní pam. péče p.. Tomáška v Gottwaldově

Lidé světoví – miškáři

Z dávných dob Slavičínska (Z Nevšové o mlýně a fojtství z r. 1763)

Jak vznikl název Šabatec

Slavičín za nacistické okupace a jeho osvobození

Nálezové zprávy o slovanském osídlení u Lipové Milušinec a Kovalce

Nálezové zprávy o slovanském osídlení v Hrubém poli a na Blišticích + latén na Blišticích


Z historie Slavičína (podle zápisů Viktora Švihálka)

SZ říjen 1967

Na letošní rok připadá neméně tak významné výročí, o němž je třeba se rovněž zmínit.

Letos vzpomínáme 40. výročí postavení sokolovny ve Slavičíně.

Hlavní pohnutkou ke stavbě byla potřeba vhodné budovy pro kino a pro úspěšně se rozvíjející činnost kulturní a tělovýchovnou.  Již v roce 1926 bylo ustaveno družstvo a 27. února 1927 bylo započato se stavbou ve vlastní režii za odborného dohledu. Stavební plány vyhotovil stavitel Kovařík z Přerova. Pozemek byl získán kupem od velkostatkáře L. Wichterleho. (potřebný stavební kámen v množství 240 m 3  byl nalámán nezištně členstvem Sokola v lomě v Lipové a stavební dříví v množství 55 m 3 bylo darováno jednotlivými rolníky jak ze Slavičíma, tak i z okolních obcí. Ke stavbě bylo zapotřebí 100 000 kusů cihel, které dodala Strážnického cihelna ve Slavičíně. Za zmínku stojí uvést, že celé množství cihel bylo z cihelny odvezeno koňskými nebo kravskými potahy za 9 dnů zcela zadarmo. Darů od členstva a příznivců se sešlo na 65 000 Kč (spolek Palacký dal rovněž asi 3000 Kč), stavební materiál byl získán v ceně 15 000 Kč a továrník Pivečka daroval 60 000 Kč. Od Rolnické záložny bylo vypůjčeno 150 000 Kč.

Nadšení mezi členstvem a příznivci bylo opravdu velké. Kdo jen trochu mohl, pomohl. Členstvo se zavázalo k dobrovolné pracovní povinnosti.  Muži odpracovali 60 hodin, ženy a dorost po 30 hodinách. Dne 1. května 1927 v den oslav Svátku práce, se konalo slavnostní položení základního kamene. 12. května bylo ukončeno cihlové zdivo a 12 června postavena vazba střechy (velikost zastaveného prostoru asi 20x35m). Stavba byla ukončena 25. srna 1927 slavnostním otevřením, které bylo spojeno s veřejným cvičením za účasti 2500 osob z blízkého i dalekého okolí.

Postavením sokolovny, která byla jednou z nejvýstavnějších budov ve Slavičíně a v širokém okolí, dostalo se Slavičínu opravdu potřebného a důstojného stánku pro kulturní a společenské potřeby občanstva. Přestože budova v roce 1953 vyhořela, znovu byla za vydatné finanční pomoci n. p. Svit obnovena, ab mohla sloužit pro radost a potěšení všech  těch, kteří sem za zábavou docházejí. Stěží by se dalo dnes vyčíslit, kolik akcí všeho druhu /divadelní, estrádní, kinová představení, koncerty , společenské zábavy všeho druhu, atp.) až do dnešního dne bylo již v této budově uskutečněno. Jistě statistka by hovořila o náležitém využití. ¨

Budovu převzal do majetku závodní výbor n. p. Svit ve Slavičíně pro své kulturní zařízení – ZK Družba, který nese plnou odpovědnost za to, aby budova skýtala návštěvníkům opravdu příjemné prostředí a stala se vyhledávaným místem nejen občanů Slavičíma, ale i všech návštěvníků ze širokého okolí, kteří do Slavičíma za zábavou dojíždějí.

 

 Jede, jede poštovský panáček

(psáno v roce 1976 – uvedeno ve Slavičínském zpravodaji v červenci 1976)

Kdož by ještě dodnes neznal tu prostou melodii, která v dobách poštovních dostavníků ohlašovala příjezd c. k. pošty. A přece je tomu již hezká řádka let, kdy zaprášenou císařskou silicí lemovanou topoly, uháněl zvláštní povoz tažený koňským spřežením  a kdy se nesl krajem zvuk postilionovy trubky. Při jejím hlase se otvíraly brány města, mýtný byl povinen zvednout závoru a každý povoz uctivě uhnout z cesty. Od města k městu, od stanice ku stanici, kde za deset minut musela být předána a převzata pošta, přepřaženi koně a již se poštovský panáček rozjíždí až mizí v dáli... 

Byla to jistě veliká událost, když před 120 lety, prvního července 1856, přijel poprvé poštovský panáček do našeho Hrádku. Vždyť do té doby nemělo Slavičínsko vlastně žádného pravidelného spojení se světem.Dopravu korespondence obstarávali příležitostní formani, kteří jezdili za obchodem do všech koutů tehdejšího mocnářství, nebo potulní krajánkové, avšak také naši zvěroklestiči, jejichž cesty za povoláním vedly daleko od domova.

Poštovní dostavníky jezdily jen na hlavních silnicích, tzv. císařských, a to nejdříve mezi význačnými městy. Byl tedy rozvoj poštovní dopravy závislý na rozvoji silniční sítě.

Snad to tenkrát slavičínské pány konšely trochu mrzelo, že poštovní stanice nebyla zřízena v jejich starobylém městečku. Nedalo se však nic dělat. Hrádkem procházela císařská silnice z Uherského Brodu přes Bojkovice a Pitín, takže Slavičín zůstal stranou. Mohli být rádi, že už nemusí posílat své občany Fr. Panroka a Jana Parýzka s dopisy až do Uherského brodu, jak tomu bylo v letech 1845 – 1850.

Tak onoho prvního červencového dne míjel poštovní vůz starou , kdysi panskou hospodu v Kolelači, aby po zdolání prudkého kopce zastavil po chvíli na okraji Hrádku u poštovní stanice zřízené z bývalého pivovaru.

Zde jej již očekával novopečený poštovní výpravčí Vincenc Krumpl, který pocházel z vážené a na tehdejší dob u vzdělané rodiny. Kronikář o něm zaznamenal, že svým zevnějškem a chováním připomínal bývalé pány vrchní z patrimoniálních úřadů.

Z Hrádku pokračoval dostavník v cestě přes Jestřabí a Štítnou do Brumova a Valašských Klobouk.

Zavedením poštovní stanice v Hrádku se dostalo občanstvu širokého okolí spolehlivějšího způsobu dopravy zpráv a tím také lepšího spojení s jinými kraji. Poštovním poslem mezi Hrádkem a Slavičínem byl nějaký Pienža, později Orlíček a po něm Žallman, kterému slavičínská obec přidala k jeho několika zlatkám platu kousek obecního losku. Za doručení soukromého psaní měl listonoš právo vybrat 1 – 3 krejcary.

Vincenc Krumpl poštmistroval devět roků. Po něm v roce 1865 nastoupil Eduard Klabačka, dřívější učitel v Divnicích. Zprvu úřadoval i bydlel rovněž v bývalém pivovaře a když si později koupil Mikulcův grunt i s domkem čp. 56 *, přestěhoval se tam také s poštou. Měl při tom i hospodu s trafikou. Plných 35 roků byl Klabačka vedoucím hrádecké pošty, když mezitím byla vybudována a v říjnu 1888 dána do provozu vlárská dráha. Nastal konec romantické době formanů a postilionů a jejich funkci pomalu, avšak jistě, přebírala železnice. Pokrok se již nedal zastavit, což pochopili nyní i slavičínští konšelé, když promarnili možnost vedení dráhy kolem svého městečka. Přesto, aneb snad právě prooto, se rozhodli ucházet o zřízení poštovního úřadu ve Slavičíně. Stalo se tak roku 1894.

V prvním roce starostování Josefa Konečníka projednávala obecní rada dne 1. září 1894 dva hlavní body: přeložení četnické stanice z Hrádku do Slavičína a zřízení vlastní pošty. Výsleldek hlasování byl jednoznačný. Přednější je pošta.

Brzy nato obecní písař Krumpl vyhotovil a odeslal žádost na patřičná úřední místa. Zdálo se, že tato záležitost bude brzy kladně vyřízena, avšak nepřízní hrádeckého poštmistra se stalo, že teprve po osobní intervenci slavičínských občanů Jos. Hromádky a Arnošta Lederera v Brně a ve Vídni, došlo ke zřízení pošty. Stalo se tak výnosem ze dne 17. března 1896. Do doručovacího obvodu patřily obce Slavičín, Mlaldotice, Lipová, Nevšová, Rudimov a Vasilsko.

Úřadovna byla v 1. poschodí nové budovy Rolnické záložny a první vedoucí byla slečna Hedvika Galůsková z Uherského Hradiště. Prvním a také jediným listonošem pro celý rozsáhlý obvod byl zdejší občan V. Příleský (bydlel v domku čp. 32) **, s měsíčním platem 26 zlatých.

Dva roky později se dostalo Slavičínu i telegrafního spojení. Po předchozím postavení linky od hrádeckého nádraží, když sloupy daroval Arnošt Lederer a úřední poplatek v částce 65 zlatých 95 krejcarů vybral starosta od místních obchodníků, byla telegrafní linka uvedena do provozu dne 22. dubna 1898.

Zřízením pošty, zdá se, že došlo ve Slavičíně k slibnějšímu rozvoji městečka. Bylo zavedeno pouliční osvětlení petrolejovými lucernami, zaveden pořádek do tržního řádu, postavena silnice k Nevšové a zahájena stavba nové radnice. Po jejím dokončení roku 1900 byla pošta přemístěna do jejího prvního poschodí. Nájemné činilo 180 zlatých ročně.

Mezi Slavičínem a hrádeckým nádražím začal brzy jezdit poštovský vůz žlutočerné barvy, se znakem dvouhlavého orla a nápisem: K. K. Post-Amt Slavitchin. Německý nápis byl však o něco později nahrazen českým. Stalo se tak na podnět zdejšího učitele Ludvíka Výducha, který před úřady prokázal, že ve Slavičíně není žádných občanů nemecké národnosti. Po mnoho let obstarával dopravu pošty dvakrát denně rolník Josef Studenka a s ním na kozlíku sedící listonoš Josef Trčálek, který denně doručoval ve Slavičíně, v Lipové, v Nevšové a v Rudimově. Jistěže tehdejší množství zásilek bylo ve srovnání s dneškem malé, avšak jeho denní dvacetikilometrová pěší tůra, v zimě i v létě, nebyla žádnou zdravotní procházkou. Když byl roku 1910 jmenován trvalým poštovním sluhou, byl mu vyměřen měsíční plat 66 korun.

Druhým slavičínským poštmistrem byl od roku 1913 Václav Chytil a po něm až do počátku druhé světové války následovali: Emanuel Čech, Sukaný a Jan Jurásek. V období nacistické okupace zde působil N. Šuda.

Z listonošů, kteří na zdejší poště prožili pořádný kus života, byli kromě již jmenovaného Trčálka František malík, František Garaja a Rudolf Palla.

Jména hrádeckých doručovatelů jsou známa až od roku 1890. Byl to nějaký Žalek a po něm Fr. Trchalík, který po třináct roků chodil s poštou v Hrádku, do Divnic, Bohuslavic, Jestřabí, Rokytnice a Šanova. Tuto každodenní pouť konal z počátku za 18 zlatých měsíčně. Po mnoho let tutéž službu vykonával Emil Ševčík, kterému však již pomáhala jeho manželka.

Zbývá ještě se zmínit o poštmistrech. Po E. Klabačkovi nastoupil (1901) pensionovaný důstojník Heinrich Rosenheim (zarytý Rakušan), který nejdříve úřadoval na zámku a když si postavil vlastní domek, tak se do něj nastěhoval i s poštou (nyní domek p. E. Říhy).Další vedoucí byla Anna Franková (1913 - 1924), která také doručovala a po ní následoval Jar. Sukaný a Antonín Seidl. Nyní je pošta opět v budově bývalého zámku.

Toto je je skromný pokus o stručné vylíčení počátků provozu naší pošty, k němuž mi dalo podnět její 120leté a 80leté výročí založení.

Za tito dlouhou dobu, zvláště v posledních 30 letech, se význam pošty a jejích služeb nesmírně zvýšil, avšak psát o tom bude lépe až později.

 

Zapsal v roce 1976 Viktor Švihálek

-----------------------------------------------------------------------------------------------

 

SZ č. 10/1977

50 let naší Sokolovny

 

Několik dnů před 1. květnem 1927 se objevily ve Slavičíně a okolních obcích podlouhlé plakáty s textem: Slavnost položení základního kamene na Sokolovnu ve Slavičíně-Mladoticích dne 1. května 1927.

To byla událost. Slavičín bude mít Sokolovnu!

Na pozemku koupeném od zdejšího velkostatku panoval již delší dobu čilý ruch. Byly vykopány základy, a připravován stavební materiál, ba dokonce byla již hotova část základového zdiva. Slavnostní započetí prací však teprve mělo přijít. V předvečer Prvního máje byla na staveništi vztyčena vysoká májka. Ráno zahrála Studenkova kapela budíček a před polednem koncertovala na náměstí Mezi Šenky, kde byl také vystaven na vyvýšeném místě základní kámen k budoucí sokolovně – pískovec z lipovského lomu s vytesaným letopočtem 1927. Odpoledne se shromáždil před školami v Komenského ulici velký průvod s hudbou , aby doprovodil ověnčený valník s kamenem na staveniště. (pozn. M. R. potah s koňmi řídil pan Vincenc Švihálek).

Vůz tažený párem bujných koní doprovázela čestná stráž osmi mužů v sokolských krojích  a na voze po stranách základního kamene stáli dva zedníci v pracovních zástěrách.

Ti měli kámen do stavby slavnostně uložit. Potom na staveništi následovaly projevy význačných hostů a poklepy na základní kámen.

Výstavba sokolovny postupovala v následujících dnech tak rychle, že devátého května byla vyzděna až po krov! Všechno šlo pěkně a každý s ochotou pomohl. Zvláště byla oceňována  obětavost vedoucího stavby, tesařského mistra Antonína Šály . Mládenci z Hrádku, Divnic a z Rokytnice darovali  kmeny ze svých májů kterých bylo použito na střešní konstrukci. Omítky jsou rovněž provedeny v rekordním čase, a když sochař Amort z Uherského Hradiště na pažení galerie reliéfovou výplň  na heslo „Paže  tuž, vlasti služ“, blíží se již stavba ke svému závěru. Datum otevření sokolovny je stanoveno na neděli 21. srpna 1927.

Od května do srpna, za necelé čtyři měsíce, je vybudována v roce 1927stavba, jejíž sál je dodnes největším sálem Slavičína.

V sobotu 20. srpna večer byla v Záložně sehrána  Jiráskova Kolébka. Po divadle se šlo s hudbou

A rozžatými lampióny k slavnostně osvětlené sokolovně. Před jejím vchodem hořely bengálské ohně a nad budovou praskaly rakety slavnostního ohňostroje. Vlastní slavnost začala budíčkem místní hudby a  koncerte m na náměstí Mezi šenky. Odpoledne vyšel z Luhačovské ulice průvod. Do kroku mu hrála nivnická kapela. Ta také zabezpečovala hudbu v průběhu  veřejného sokolského cvičení.

Klíče od sokolovny převzal tehdejší starosta jednoty Josef Vozák. Tím dostali nejen slavičínští Sokoli, ale všichni občané širokého okolí, kulturní stánek, který je i po padesáti letech nejvýznamnějším střediskem společenského života.

Podle zápisů ve slavičínské sokolské kronice sestavil Viktor Švihálek

---------------------------------------------------------------------------------------

 

SZ 1/1978

O slavičínském muzeu

Od května do října 1977 navštívilo  naše muzeum 850 osob. Dvě hromadné návštěv organizovala zdejší ZDŠ,ale muzeum navštívily i dvě větší skupiny lékařů – veterinářů. I zahraniční hosté se zajímali o muzejní sbírky; v muzeu byli 4 hosté z NDR, 6 hostů z Belgie a 8 z USA.

Sbírky muzea byly obohaceny o 280 předmětů; byly získány z těch domků, které musely být zbourány, aby uvolnily místo nové výstavbě. Proto prosíme všechny občany; neničte staré písemné záznamy, smlouvy a podobné písemnosti! Než je dáte do sběru, uvažujte, abyste nezničili důležitý historický doklad.

Muzeum je otevřeno vždy v úterý, v pátek a v neděli. Pokud se chcete s historií našeho kraje seznámit podrobněji, staňte se členy vlastivědného kroužku při Pamětní síni ve Slavičíně.

Viktor Švihálek

---------------------------------------------------------------------------------

 

Slavičínský zpravodaj č. 07/1980

Muzeum Slavičínska

Před deseti lety byla slavnostně předána veřejnosti naše pamětní síň. Význam založení pamětní síně vzrostl zejména v posledních letech, kdy jsme svědky velkých změn jak v životě obyvatelstva, tak ve tvářnosti životního prostředí. Připojením všech okolních obcí ke Slavičínu vyvstal důležitý úkol – v expozicích muzea podchytit minulý i současný stav i v těchto obcích. Doufáme, že tato snaha najde podporu všech odpovědných představitelů města. K prohlídce Pamětní síně všechny co nejsrdečněji zveme.

V. Švihálek

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Slavičínský zpravodaj č. 10/1978 

Výročí železné dráhy

První říjen 1888 byl pro celý náš kraj dne zvláště významným. Toho dne totiž přijel do slavnostně vyzdobeného nádraží Hrádek-Slavičín první vlak, který od té chvíle spojil dlouho opomíjenou část jihovýchodní Moravy s ostatním světem.

Dýmající lokomotiva s jedním osobním a několika nákladními vagóny přijela od Bojkovic. Po malém raportu staničních zaměstnanců v čele s prvním přednostou N Volfem pokračovala v jízdě směrem na vlárský průsmyk. S výstavou Moravské transversální dráhy bylo započato roku 1882. V roce 1885 již vedla z Brna do Uherského Brodu. Počátkem roku  1887 se začaly práce s její další výstavbou k Vlárskému průsmyku.

Celý kraj v té době ožil nebývalým ruchem. Formani s koňskými a volskými potahy vozili stavební materiál. Jako by si chtěli ještě vynahradit to, co zavedením železnice pozbudou. Ve všech osadách, kudy trať probíhala, bylo na tisíce dělného lidu různých národností: Češi, Němci, Poláci, Chorvati, Slovinci, Italové a jiní. Byli prý mezi tím množstvím lidé všelijací  - dobří i slušní, avšak i takoví, kteří práci často opouštěli a polonazí se potulovali. Mnohý takový ubožák neměl ani vydělané peníze kam uschovat , tak je nosil v ruce tak dlouho, až mu z nich nic nezbylo. Dobře tehdejší dobu vystihl Jan Neruda ve svých verších: „...ajznbonská uniforma, ta je dobře známa, kalhoty na cimpr campr, košilička žádná.“ Cizí dělníci byli ubytováni, kde se dalo.Někteří, zejména vedoucí a „partafíři“, v jizbě po chalupách, jiní ve stodolách nebo chlévech, další si postavili boudu z prken a chvojí. Při nedostatečných bezpečnostních opatřeních docházelo často k úrazům. Slavičínský dělník Josef Kitl následkem jednoho takového úrazu zemřel.

Dnes, kdy vzpomínáme 90 let naší Vlárky, zamysleme se nad dobou jejího vzniku a nad tím, jak se život za necelé století změnil.

Viktor Švihálek 

-------------------------------------------------------------------------------------------

 

Slavičínský zpravodaj 11/1978

Tataři na Slavičínsku

Při snižování zámeckého nádvoří ve Slavičíně, které předcházelo jeho vydláždění kamennými kvádříky, provedli členové zdejšího vlastivědného kroužku malý archeologický výzkum. V jihozápadním rohu nádvoří odkryli část srubové stavby, zbudované z klád, vymazané blátem a pokryté šindelovou střechou. Podle nalezené keramiky pochází tato stavba z počátku 12. století. Její zánik je možno položit do poloviny století třináctého, kdy byla pověstnými Tatary roku 1241 vypálena. Vypáleno bylo i městečko Slavičín a jeho daleké okolí. Náš nejstarší písemný doklad z 2. 6. 1256 uvádí, že celá provincie slavičínská leží ještě 15 let po vpádu Tatarů úplně zničená a nikým neobdělávaná.

Objevené zbytky sídlištního objektu jsou součástí někdejší dřevěné tvrze  - sídla zdejšího feudálního pána. Jeho jméno však neznáme. Snad to byl právě ten Bedřich, který prý kdysi daroval Slavičín s okolím olomoucké kapitule.

Další výzkum zámeckého nádvoří prokázal, že téměř sto let trvalo, než byla v těchto místech postavena nová pevná tvrz z kamene a cihel ve slohu gotickém. I tato byla opět při tatarském vpádu r. 1663 zničena. Na jejím místě byl o něco později postaven renesanční zámek, jehož nynější podoba poznamenána mnohými rekonstrukcemi. Všechny nálezy, objasňující alespoň částečně vývoj osídlení na pahorku, odkud v minulosti vycházela všechna feudální moc, jsou nyní zpracovávány. Po zpracování se stanou součástí expozice pamětní síně. 

Viktor Švihálek 

----------------------------------------------------------------------------------------------

 

Před 25 lety, 21. března 1954, byl pod patronací tehdejší Osvětové besedy založen ve Slavičíně vlastivědný kroužek. Měl sice pouze asi deset aktivních členů, ale brzy se jim podařilo shromáždit řadu historických památek. Zvlášť rozsáhlou práci tento kroužek vykonal v roce 700,. Výročí prvé písemné zprávy o Slavičínu. – v roce 1956. V budově měšťanské školy uspořádal výstavu „700 let Slavičína“. Problém byl, kam s exponáty po skončení výstavy. Nejprve byly uloženy na zámku , pak v obecním domku v Luhačovské a nakonec na Horním náměstí.  Jejich anabáze definitivně skončila, když se díky pochopení Městského národního výboru podařilo adaptovat bývalou hájovnu na Pamětní síň. Ta byla slavnostně otevřena 9. května 1970, při příležitosti oslav 25. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou. 

I na historii posledních 25 let vidíme,  jak rychle se život mění a jak rychle mění svou tvář i obec, v níž žijeme.
To všechno stojí za to, aby to bylo zaznamenáno, abychom se s minulostí seznamovali. Vlastivědníci se proto obracejí se žádostí o spolupráci na všechny spoluobčany, aby památky na staré časy neničili, ale svěřili je jim. Vždyť pro plné využití socialistického člověka nestačí jen uspokojovat hmotné potřeby. Poznáním slavné minulosti je nutno zvýšit naši lásku a oddanost ke krásné zemi, v níž žijeme, a v níž žily i generace našich předků.

Viktor Švihálek

(Slavičínský zpravodaj duben 1979)


  

SZ 9/1979

J. Wolker ve Slavičíně

Ano, žádný omyl. Byl u nás opravdu, a to právě před šedesáti lety, když jako student zde v červenci  a srpnu 1919 prožíval několik šťastných dnů. Jeho kamarádský vztah k prostějovským krajanům Evženu a Františku Wichterlovým jej přivedl i na náš zámek. Odtud píše 31. července na korespondenčním lístku své mamince:

 

Milá maminko, mám se tu tak dobře, že nemám ani kdy na psaní. Dorazili jsme sem za jeden den z Trenčína, a to jsme vyšli až o 3. hod. odpoledne. Ovšem došli jsme až v půlnoci a cesta byla hrozná. Nyní jsme však už zotaveni a bavíme se výborně. Běháme v plavkách, jezdíme na koni, chodíme na hon, hrajeme na klavír a housle, atd.  sem tu už týden. Pozítří se vypravíme zpět ještě s Evženem, p. Franclem a sl. Mary. Oni potom půjdou za několik dní na Tatry. Já se asi za čtrnáct dní vrátím. Bude nutno jet přes Bratislavu, poněvadž s našimi zavazadly by to pěšky nešlo. Byl jsem též v Luhačovicích a bral i lázně. Byli jsme tam dva dny a spali jsme venku nad Slováckou búdou. Doufám že i Vy se máte na těch cestách krásně, a jsem

Váš Jiří.

 

Co myslíte, občané? Nezasloužil by si tento mladý a nadějný básník pamětní desku buď na zámecké budově, nebo v parku? Také jeden z námětů na propagaci našeho města.

 

Slavičínští hrnčíři  (podle zápisů Viktora Švihálka)

V posledních dubnových dnech )v roce 1980) byly v zahrádce u zbořeného domu č. 73 odkryty bagrem dvě zaniklé hrnčířské pece. Jedna z nich byla při bagrování zcela zničena, druhá zůstala zcela neporušena. Její půdorys tvořil kruh o průměru 210 cm a celkově byla zahloubena do původního terénu asi 50 cm. Dno bylo mísovitého tvaru a za dobu své funkce bylo několikrát opravováno. Naposled bylo vydlážděno původně nepálenými cihlami o rozměrech 26x13x7,5 cm. Podle množství vypálené maznicové kry měla pec kopulovitý strop. Na rozdíl od první pece, která byla ze tří stran uzavřena kamennou zídkou, tato stála úplně volně. Velké množství keramických střepů, různých hrnců, mís, pokliček a kachlů, jak v pecích, tak zvláště v jejich okolí, dokazovalo, že zde byla keramika vypalována  po mnoho let, a to zhruba od 17. století do poloviny století devatenáctého. Hrnčířským řemeslem se zaobíral rod Orlíčků. Například v roce 1828 zde bylo osm rodin Orlíčků a čtyři z nich byly rodiny hrnčířské.  Hlínu odebírali z obecního pozemku na „Starém městě“.  Při těchto pecích bydlel domkář a hrnčíř Jan Orlíček a v peci u čp. 45 vypaloval své výrobky Jakub Orlíček, že další hrnčíř Jan Orlíček bydlel v čp. 166 a že Dominik Orlíček vypaloval v peci u samé silnice při domku čp. 173.

Všechny pece byly postaveny v blízkosti vodních toků, jak to nařizovaly požární předpisy.

V roce 1840 se přiženil do Orlíčkovy rodiny v Luhačovické ulici hrnčířský tovaryš Antonín Horalek z Valašských Klobouk. V té době se začalo používat kromě hliněného nádobí již také nádob železných a plechových. Tento neúprosný pokrok znamenal tehdy v hrnčířství velký úpadek a proto se mnozí věnovali více kamnářství. Tak také nový slavičínský hrnčíř Antonín Horalík si pořídil sádrové formy a začal s výrobou kachlů, z nichž pak sestavoval kamna v širokém okolí.

Hrnčíř Orlíček z domku čp. 45 naposledy pálil asi r. 1880, avšak oheň v pecích slavičínských hrnčířů a kamnářů pohasl docela, když odešel opravdu poslední  ze zdejších  hrnčířů, pan František Horalík. Padl v srpnu 1916 u Sinievy v Polsku.

 

Čp. 73 – dnes v těchto místech v ulici K Nábřeží bufet Eliška

Čp. 45 – parkoviště u kruhového objezdu, dříve domek Juříkových

Čp. 166 – vpravo na začátku Luhačovské ulice, vedle mostu

Čp. 173 – v místech autobusové zastávky Lukšín

---------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Slavičínský zpravodaj č. 2/1981

Bourá se pivovar!

Kde? Ve Slavičíně! Že jste nikdy slavičínské pivo neochutnali? Není divu. Vždyť poslední várka odtud vyšla roku 1908, a to je už pěkná řádka let.

Je dost pravděpodobné, že počátky našeho pivovaru jsou spojeny s dobou vybudování zdejších rybníků na „Podhájí“, o kterých je písemná zmínka již roku 1493. O deset let později r. 1503 se vzpomíná pivovaru v Mladoticích. Osada Mladotice již tehdy přímo souvisela se Slavičínem, je proto docela možné, že tato zpráva se týká pivovaru slavičínského.  V případě, že by tomu tak nebylo, nacházel by se mladotický pivovar v místě nynější restaurace „U Talafů“. Zdá se tomu nasvědčovat také velmi starý název „na Pinduli“, jímž byly označovány staré krčmy.

Konkrétní a spolehlivá zpráva je z roku 1590, kdy nechvalně známá Kateřina z Minezenta přijímá město Slavičín s tvrzí, pivovarem, mýtem, mlýnem dvorem, kostelem a vsí Lipovou do svého držení od olomouckého biskupa.

V bezprostřední blízkosti pivovaru, v místech nynějších rodinných domků 116, 305 a 290, býval rybníček o ploše asi 800 – 900 m2. Sem byla přiváděna voda strouhou z Lipovského potoka. Sloužila k mytí dřevěných sudů a v zimě k sekání ledu, velmi potřebného v létě ke chlazení piva.

S poslední várkou piva v roce 1908 pozbýval význam i tento rybníček. Jeho dno, zanášené různým odpadem, zarůstalo vysokou a kyselou trávou, takže lidé tomu místu neříkali jinak, než „Kyselá jama“.

Původně byly všechny pivovary panské. Na jednom panství jich bývalo i několik. Například v Hrádku je uváděn k roku 1653 a jeho průměrný roční výstav piva byl 200 věder (vědro je 53,5 l). V roce 1843 měl tři zaměstnance, kteří toho roku uvařili 280 věder piva. Hrádecký pivovar zanikl r. 1874 a o dvě léta později byla na části jeho základů postavena škola. Zde na pivovar dosud upomíná německý nápis na kamenu při vchodu do budovy.

Také Rokytnice měla v 17. století malý pivovar a chmelnici. Ve slavičínském pivovaru se v letech 1745 – 1747 uvařilo ročně 324 věder piva. Chmel se pěstoval v okolí na několika místech. Podle svědectví nejstarších občanů Fr. Goldbacha (nar. 1874), Ant. Nešpola (1881)  Jos. Studénky (1840) bývaly chmelnice v Drahanci, na Blišticích, v Lochovci a v Malém poli.dědeček Studénků tvrdíval, že zdejší chmel byl slavně známý i daleko odtud.

Nejen pivovary, ale i hospody byly kdysi panské a jejich nájemníci, ba i pozdější majitelé, byli povinno šenkovat jak pivo, tak víno a kořalky z panských palíren. Dokladem je nám zpráva o šenku v Lipové na čísle 50, který v roce 1788 prodal slavičínský pán Jan Podstatský z Prusínovic svému poddanému Martinkovi s podmínkou, že bude nadále šenkovat jen jeho pivo. Takovou úmluvu známe i z Divnice a z formanské hospody v Kolelači.

Slavičínský pivovar, ke kterému náleželo také dost polí, koupili v roce 1878 manželé bernard a Rozálie Müllerovi. Měli početnou rodinu. Šest synů a dvě dcery. Chovali osm klusů hovězího dobytka a pár koní, s kterými rozváželi pivo po okolí. Kočí Josef nešpor a Fr. Parýsek prý vozili pivo až do Komně a Půchova. Za sládka Müllera došlo 13. října 1886 k velkému požáru pivovaru, při němž málem že nelehl popelem také sousední panský dvůr, neboť prý byl velký vítr.

Oprava pivovarských objektů si vyžádala velké náklady a trvala několik let. Ještě v roce 1891 zakoupil Müller od obce23 krychlových sáhů kamene. (Krychlový sáh je 6, 82 m3.)

Po téměř dvaceti letech odchází rodina Müllerova ze Slavičína do Michalovců, rozhořčena, že prý slavičínští ševci nechtěli pít jejich pivo. Prý se zpanštili. Od roku 1897přichází k nám nový sládek, František Strnad se svou manželkou Leontýnou. Avšak i oni se ve Slavičíně neusadili natrvalo. V roce 1908 kupuje zadlužený pivovar František Janáček z Uh. Brodu. Od příštího roku zřizuje zde jen sklad a stáčírnu uherskobrodského piva.

Správcem skladu zůstává tehdejší strnadův vyučenec František Staněk a po jeho smrti manželka s dcerou, provdanou Frajtovou. Tento strav trval až do roku 1953. poslední tečkou za staletou historií slavičínského pivovaru bylo odvedení páru statných koní i s vozem do Uh. Brodu. Bylo to v březnu 1953 dlouholetým rozvážečem panem Karlem Davidem.

--------------------------------------------------------------------------------------------

 

Slavičínský zpravodaj č. 3/1981

K historii pivovarnictví

Z vyprávění již zmíněných dědečků Frant. Glodbacha  a Ant. Nešpora si snad zaslouží zaznamenání ještě další zajímavosti. František Goldbach  se ve svých 16 letech učil po tři roky v našem pivovaře sládkem a také mi podrobně popsal postup práce při vaření piva a další zákony.

Vařilo se ponejvíce světlé pivo 10° - 11° a jen menší množství tmavého, tzv. „Gokfír“ (kozel). Stálo 10 krejcarů litr a jeho stálými místními konzumenty byla zejména tehdejší honorace, která se scházela v pohostinské místnosti v jižní části pivovaru. Tam se dalo také dobře najíst  a  v podkroví i vyspat. Dochoval se nám dokonce účet za tyto služby z roku 1904.

V té době a ještě i dříve bývalo v pivovaře zaměstnáno asi sedm osob. Z bednářů to byli Vilímek, Nohavka a Bořutík, a to snad jen přechodně a příležitostně. Pak již zmíněný Nešpor a jeho pomahači Jan Bor a Bartazela.

Zaměstnanci dostávali 10 – 15 zlatých měsíčně a k tomu 3 mázy piva denně (máz – 1,4 litru), které se odebíraly vždy na konci týdne. Do místních hospod, jichž tu koncem 19. století bylo osm až deset, se rozváželo pivo na trakaři, přičemž nesměla chybět putna ledu z pivovarské ledovny (a to zvláště v létě). Za dovezení jedné čtvrtky piva platili hospodští dva krejcary spropitného. A kdeže byly všechny ty hospody? U Malíků č. p. 129, U Maláníků č. p. 127, u Bučků č. p. 91, u Mikuláštíků č. p. 123, u žida Levyho čp. 122, u Haasů či Bergrů čp. 110, u Schicků čp. 111, Na Pinduli č. p. 34. na bývalém Kučerovém, kde šenkoval jednu dobu švec langer, se říkalo „Na novém světě“. 

Tolik z vyprávění nejstarších pamětníků, k němuž ještě můžeme dodat, že v našem pivovaře se vyučil sládkovskému kumštu také syn zdejšího lékaře Štěpán Korbel a také valašskokloboucký restauratér Heblein. V letech 1914 až 1917 navštívili několikrát byt lékaře Jana Slavíka , který bydlel v budově pivovaru, spisovatel Alois Mrštík a snad i Leoš Janáček.

V. Švihálek

-------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Výročí

Před 120 lety – dne 20. března 1861 se narodil v rodině vsetínského soukeníka Josefa Misárka syn Jan – pozdější valašský spisovatel J. M. Slavičínský.

Již jako chlapec byl velmi nadaný, a proto jej rodiče dali na studie. Chtěli z něho mít evangelického kněze, avšak mladý Misárek nejevil pro toto povolání žádný zájem. Stal se učitelem a později spisovatelem. Své povídky a články psal čistým valašským nářečím pod pseudonymem J. M. Slavičínský.

Proč si ku svému jménu zvolil přídomek Slavičínský? Bylo to z úcty k místu, kde žili jeho předkové. Ti městečko Slavičín opustili brzy po roce 1820.

Misárkova chalupa ve Slavičíně stávala v jeho dolní části, v místě nedávno zbouraného domku č. p. 71.

ŠV

-------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Sz 8/1981

Z historie Slavičínska

„Poněvadž špitál slavičínský chudobný jest a v něm žebráci velmi potřební jsou...“ Tak píše Bohuslav Jindřich Zástřizl, bývalý pán na Divnici, v listině, vydané dne 7. září roku 1729 v Uh. Brodě.

Nikdo ze čtenářů se nebude jistě domnívat, že se uvedený citát týká nynější slavičínské nemocnice –

 Vždyť té bude sotva 20 let – ale že hovooří o „špitálu“, který zde existoval již před 250 lety, ba ještě mnohem dříve. Snad by bylo výstižnější nazývat jej chudobinec, avšak my se zde přidržíme již z úcty k historii původního názvu,jak se nám ostatně zachoval až do doby nedávno minulé.

Slavičínský špitál stával od nepaměti pod hřbitovem, v místě nynějšího domku č. 5. Byl to původně jen malý domeček o jedné místnosti, kde dožívalo několik (snad dvě až čtyři) práce neschopných starých žen, žijících z milodarů. V případě nemoci ošetřovala jedna druhou, jak to ani jinak nebylo možné. Lékař tady ještě dlouho nebyl, a kdyby i byl, co komu záleželo na žebračce! Ještě dobře, že na hřbitov měly jen pár kroků. Však jejich spoluobčané, a nejen slavičínští a mladotičtí, nebyli na tom mnohem lépe. Smutné dědictví zanechaly v našem kraji dlouhotrvající  loupeživé vpády uherských nájezdníků, a sotvaže byly jejich stopy alespoň částečně zahlazeny,ohlásil se další nepřítel v podobě ohně a dýmu.Dřevěné chaloupky kryté slaměnými došky chytaly jedna od druhé a hořely jako pochodně. Hlavně v letech 1725 a 1727 tento živel strávil velkou část městečka. Co bídy a zoufalství bylo mezi lidem, lze si jen těžko představit. V této těžké době opouštějí Zástřizlové Divnice a usazují se v Uh. Brodě, který považují za bezpečnější. jinak byli tito divničtí páni ke svým poddaným uznalí a spravedliví. Nasvědčovaly tomu také menší robotní povinnosti, než na panství slavičínském.  Nákladem Zástřizlů byly například v roce 1668 přistavěny ke kostelu obě kaple, a roku 1691 i věž. O jejich zásluhách hovoří i porovnání se Slavičínem, kde se za léta 1651 – 1729, kdy Zástřizlové drželi Divnice, vystřídalo osm držitelů, ale ani jeden si nezasloužiltrvalejší vzpomínku zdejších občanů.

Viktor Švihálek


 

Slavičínský zpravodaj 9/1981

Naše úvodní zmínka o slavičínském špitále, uveřejněná v minulém čísle Slavičínského zpravodaje, si zasluhuje, abychom text listiny z roku 1729 uvedli v doslovném znění. Je psána ještě švabachem, ale pěknou češtinou.

 

„Já, Jindřich Bohuslav Zástřizl ze Zástřizlů, bejvalý pán nad panstvím Divnice, činím přiznání nad tímto listem, že mě martin herák, poddaný výše uvedeného panství divnického, pět zlatých rýnských dlužen zůstal. Divnická pak obec též padesáte zlatých mě povinna zaplatiti jest. Poněvdž ale špitál slavičínský chudobný jest a v něm žebráci potřební jsou, odkazuju tedy z obzvláštní lásky tomu slavičínskému špitálu ten obojí spravedlivý a prokázaný dluh na tento způsob: Aby Martin Herák tomu špitálu těch pět zlatých rýnských, nebo krávu dával.Obec ale zavazuji pod Božím trestáním, aby z tých dlužných 50 zlatých v každoročním termínu na svatého martina po deseti zlatých rýnských až do vyplacení celej sumy podknutému špitálu bez upomínání spravovala, všecko věrně a bez fortela.“

(Splnil-li onen divnický Herák svoji povinnost, jak si přála jeho bývalá vrchnost, nevíme, ba nemáme ani doloženo, zda divničtí konšelé svůj dluh Slavičínu splatili. Nebudeme však pochybovat o jejich starodávné poctivosti a od upomínání upustíme.

 

V této době už byl ve Slavičíně založen chudinský fond, jehož správcem byl farní úřad. Za občany při něm působil tzv. otec chudých a čestné místo patřilo vrchnosti. Ta všude měla mnohdy rozhodující vliv. Prostředky na výživu špitálníků se získávaly až do poloviny 18. století výhradně z milodarů, které si tito ubožáci vyžebrali. Teprve za josefinských sociálních reforem byla obcím nařízena povinná péče o staré a práce neschopné občany. Tak vznikly chudinské fondy, lidem známé spíše jako „chudé kase“, do nichž se scházely nejen různé pokuty za polní či lesní pych a jiné pořádkové přestupky, ale také poplatky z tanečních zábav apod. Tak byl zaveden v péči o špitálníky alespoň nějaký systém.

Okolní vesnice slavičínské farnosti odváděly chudinskému fondu jen poplatky ze zábav, a proto také neměly právo umisťovat  své chudáky ve slavičínském špitále. Dostávaly však pro ně pravidelně měsíčně určitý obnos, podle možnosti chudinského fondu.

O povolení taneční zábavy musel hospodský žádat nejdříve svoji vrchnost, kde po podepsání prohlášení, že zábava začne v neděli až po odpoledních službách božích a skončí nejpozději o půlnoci, zaplatil příslušný obnos na chudé, který činil 30 až 60 krejcarů, podle velikosti obce.

Že se tancovačky odbývaly také v někdejší formanské hospodě na kolelačské samotě, svědčí doklad z našeho farního archivu (1841). Snad byl tenkrát majitelem kolelačské hospody ještě rod Machalů, kteří tento „na panských gruntech stojící šenk, spolu s maštalami, kolnami, stodolou, se šesti měřicemi rolí a s lučinou na jednu fůru sena“ koupili za 140 zl. rýnských od držitele Hrádku, Mladotic a Rokytnice Jiřího Bedřicha Bojakovského.

Viktor Švihálek


 

 

SZ 09/1986

O pomístních jménech

Každá obec má ve svém katastru všechna pole nebo i jejich části jakož i louky a jiná přírodní zákoutí označena jmény. Říkáme jim jména pomístní. Jejich původ sahá mnohdy hluboko do minulosti a jsou často dokladem o výjimečné události.  Některá pomístní jména jsou stará i několik století, jiná už zanikla a v současné době se zdá, že v důsledku zcelování pozemků zaniknou úplně. Byla by to určitě škoda, neboť pomístní jména jsou cenným etnografickým i historickým dokladem každé  naší obce. Pozastavme se zde alespoň u některých a pokusme se vysvětlit jejich původ.

Tak například jména Blištice, Blišticko nebo Záblišticí (v katastru Slavičína  a Hrádku) svědčí o existenci osady Blištice, která skutečně kdysi v těchto místech stávala. Zanikla asi po roce 1450. Poslední zmínka je o ní v roce 1563, kdy byla už pustá, neobydlená. Dřívější způsob hospodaření na vesnici připomíná pak jméno Býčí lúka. Nacházela se poblíž Sokolovny a obec ji přidělovala vždy tomu sedlákovi, který choval obecního býka. Černý břeh se říkalo jedné části pravého břehu Říky na Výpustě.  (Tato místa náležela středověkým Mladoticím.) Nikdo však ještě donedávna nevěděl, kde se ta kové pojmenování vzalo. Teprve při regulaci řečiště a úpravě původního koryta bylo zjištěno,  že tato místa obsahují množství černé popelovité hlíny. Odtud tedy ten název. Drahy a Drahance jsou prastaré názvy cest. Ve Slavičíně jsou známy dva. Jednou je silnice a pole kolem ní směrem k Petrůvce a druhý „Na drahách“  je nad sídlištěm Vlára, směrem k Hájenkám. V těchto místech se ještě před několika desítkami let užívalo i názvu  Na korábě. Bylo to po pravé straně silnice směrem k lesíku zvanému „Řehák“. Moc se mi to jméno vždycky líbilo. Co však mělo společného s korábem? Vysvětlení přineslo až vyprávění pana Antonína Šály, který ještě pamatoval ve zdejším dvoře chov ovcí. Ovce se vyháněly na pasinky nade dvorem, kde měly nad potůčkem, kterýže dnes vytéká pod silnici, napajedla. Byla tam studna s vahadlem a dlouhým korytem, vydlabaným z topolového kmene. To byl ten starodávný koráb a odtud také název celého pole.  Nyní ale necháme ovečky napít čisté vody a budeme pokračovat příště, kdy si všimneme pomístních jmen i v dalších částech Slavičína.

 

 

SZ 10/1986

V zářijovém zpravodaji jsme opustili ovečky u  panského korábu. Nevíme, jak velké stádo tu bývalo. Jistě ne méně, než dvě stovky ovcí a snad i koz (dříve se chovaly s ovcemi). Ovce se chovaly pro vlnu i na maso, které se tehdy jedlo v domácnostech více než dnes. Mléko se zužitkovávalo málokde.  Jak uvádí starší literatura, na Slavičínsku se snad nikdy nebačovalo (když jméno Bača je zde zcela běžné) a o chov selských ovcí se starala obec. Tak jako hovězí dobytek vyháněl na pastvu obecní pastýř, ovečky měl zase na starost ovčák se psem. Tak tomu bývalo ve všech osadách. Někde postavili na obecním úhoru salaš, nebo jak se také uvádí kolibu,kde se ovce ukrývaly před nepohodou nebo kde bývala i přes noc. Doklady o takovém salašnictví nalézáme v záznamech z našich Mladootic k roku 1825, kdy se tu koliba právě stavěla. Byla to velká dřevěná ohrada, pokrytá slaměnými došky. Poblíž koliby bývala vždycky napajedla. Záznam z roku 1826 uvádí, že ustájené ovce zdravotně prohlížel slavičínský lazebník Josef Tőpfer, který byl podle dochované tradice i dobrým léčitelem zdejších občanů. I v dalších letech nám zápisy dokládají intenzivnější chov ovcí. Například r. 1847 museli potulní řezníci zaplatit do mladotické obecní kasy 9 zlatých krejcarů za pasení svého stáda ovcí, které hnali od vesnice k vesnici a prodávali je k dalšímu chovu nebo na maso. Není pochyb, že salašnictví kvetlo v minulosti snad ve všech okolních obcích.

 

SZ 11/1986

V úvodu tohoto příspěvku se musím omluvit občanům z Nevšové, že jsem v zářijovém čísle na jejich „koráb“ zapomněl.V Nevšové totiž mají studnu toho jména doposud zachovanou. Nachází se poblíž bývalého mlýna. Další starobylá studna měla jméno Balatka, a to pravděpodobně po rodu nevšovského fojta Mikuláše Balatky. Podle zápisu v bojkovské smolniční … knize navštívil v roce 1642 komoru tohoto fojta jistý lapka od Půchova. Ačkoliv se mu nepodařilo nic ukrást, ba málem se tam fojt sám téměř přizabil, byl souzen útrpným právem, mučen a nakonec „z milosti práva polámáním  v kole ztrestán a pak v prsy zaražen a udušen, s kolem vyzdvižen pro vejstrahu … nešlechetníkům“. Stalo se 21. října 1642. Nevšovské fojtství bylo snad na č. p. 3 a studni Balatce by bylo skoro už … roků. Nyní však studny opustíme  a podíváme se na Přísadniska. Měli je snad v každé obci. Byl to kousek obecního pozemku, kam si místní chudina brzy zjara vysévala semínka kapusty či zelí. Když přísada povyrostla, mohl si ji pak každý vytrhat a vysadit u svého domku. Někde si občané obdělávali přísadniska společně, a pak nesměl nikdo dříve sklízet, dokud obecní strážník vybubnováním nedal svolení k trhání.

Dalším pomístním jménem jsou Losky a Kopanice. Byly to zase obecní pozemmky, pronajímané nemajetným občanům prpo nasázení brambor a zelí. (Nevšovjané říkali zelné polévce loskovica.) Ve Slvičíně bývaly Losky na konci Luhačovské ulice a na Lukšíně. Také Kopanice bývaly obecním majetkem. Byly o větší výměře než Losky (asi 1/10 ha), takže se tam dalo už také zasévat obilí. Slovo Losky prý vzniklo od způsobu jeho přidělování losováním. Jméno Kopanice však určitě od původního obdělávání kopáním. Ve Slavičíně je máme nad Šabatcem a nad severní částí Luhačovské ulice.

 

SZ 12/1986

Další naše putování za některými pomístními jmény povede přes Šabatec k „větřáku“. Zde několik kroků od vodárny stával po mnohá desetiletí větrný mlýn. Přivezli prý ho snad na počátku 19. století naši zvěroklestiči až z Polska (mlecí kameny však jistě z Polska nebyly). A tak tehdy k dosavadním dvěma či třem vodním „klepáčům“ přibyl ještě mlýn větrný. Byl celý dřevěný a patřil až do roku 1863 oběma obcím – Sůavičínu i Mladoticím, které jej mlynářům pronajímaly. Po tomto roce přešel do soukromých rukou, až jej vichřice roku 1893 zničila. Na památku po něm nám zůstalo jen označení „U větřáku“, jeden mlecí kámen a rčení – „Bude –li foukat, bude i mouka“. Cesta kolem „větřáku“ byla hodně používaná. Dostal ses po ní na Vasilsko, ale užívali ji i Rudimovští, zvláště dokud nebyla vybudovaná nynější silnice.  vedla kolem „Šibeniční chrástky“, přes Ploštiny a Hrdlořez. Jména Šibeniční a Hrdlořez svědčí o popravčím místě. Bohužel nějaké písemné doklady o provedení exekuce se nám nedochovaly. Polní a lesní tratí zvanou Ploštiny přejdeme na rudimovskou silnici. Odtud je jen pár kroků dolů na Močáry, kde se v 19.století dobývala železná ruda (polysiderit) a odtud se vozila k tavení do Bojkovic. Z Močárů vytéká Dubnový potok. Dubnový proto, že v těch místech leží dlouho do jara sníh a roztává až koncem dubna. Přes zbytek roku se potůček  skoro ztrácí. Nyní sejdem na křižovatku a obrátíme kroky směrem ke Slavičínu. Vpravo u silnice si všimneme památníčku. Stojí pod Křibem (Chřibem) na paměť tragické smrti bleskem dne 5. 8. 1938. Z levé strany silnice je Chmelnice, jedno z míst, kde se asi do roku 1880 pěstoval na Slavičínsku chmel.

 

 

SZ leden 1987

Minule jsme se zastavili u Chmelnice. Štoky s nahořklou vůní chmelových šišek už tady dávno nejsou, ale vody nevšovského potoka tudy protékají dále, tak jako před staletími. Razíce si cestu četnými meandry napájely rybníčky v Nevšové a Drahanci, které bývaly zásobárnou vody našich mlýnů. Tady pod Chmelnicí se ještě donedávna říkalo U stavu. Odtud napříč loukou odbočoval příkop přivádějící vodu k náhonu tamního mlýna. Tak jako téměř všechny mlýny, hostince apod., býval i tento až do poloviny 18. stol. Panským a teprve později byl pronajímán. Kolem roku 1820 zde byl mlynářem Frant. Drgáč a před ním Ovčáček, který platil ročně 12 zlatých nájemného. Nad bývalým mlýnem se zvedá příkrý svah se štolou  a nad ním vypovídají četné prohlubně a jámy o povrchovém dobývání železné rudy v trati Stráň. Nedaleko odtud je ohraničen lípami morový hřbitov z roku 1832 a 1866 (dnes tu občas narazíte na houf kluků honících se za míčem!). Zamíříme-li odtud kousek k severu, přijdeme k Bučkovéj jamě v polní i lesní trati Lochovec, kde byl v dubnu 1945 vybudován úkryt před blížící se frontou (bohudík ho nebylo potřeba). Jméno nám připomíná i jinde známé „lochy“ či „lochovce“, místa vyskytující se zvláště na Moravě, sloužící tzv. novokřtěncům-habánům za první útočiště, když museli po roce 1527 opustit německé kraje. Byli dobrými řemeslníky a prosluli  zejména jako výborní hrnčíři a kachlíři. Výrobky habánů-kachlířů byly objeveny i s pecí a se základy budovy také ve Slavičíně (poblíže koupaliště). Z Lochovce, odkud jsou známy i pravěké nálezy, vejdeme do Obrub, kdysi většinou dubového lesa, jehož jméno se vyskytovalo často v obecních zápisech v souvislosti s prodejem hrabanky (jako steliva), dubových trámů či tzv. letiny. Letiny byly mladé dubové větvičky, které se v létě osekávaly (orubovaly) a po usušení ukládaly na zimu místo sena pro kozy. Takové stromy pak zůstaly skoro holé, obrúbané. Proto tedy Obruby. Mají je i na Petrůvce a také jinde na Valašsku.

 

 

SZ únor 1987

Dolní část Obrub byla v létech 1938-1940 upravena (nákladem továrníka Pivečky) v lesní parčík, tzv. Nevšovský park, který býval po léta místem vycházek našich občanů. Dáme-li se odtud vzhůru po nevšovské silnici, zůstane nám brzy po pravé straně les Mezné. Svým názvem snad připomíná hranici mezi někdejšími selskými políčky a panským dvorem Holíkovým, také už dávno zaniklým. Z jeho historie toho mnoho nevíme. Ba nevíme ani, jak přišel ke svému jménu. Víme však, že Holíkovský dvůr patřil v roce 1750 slavičínské vrchnosti a bylo při něm asi 20 ha orné půdy a asi 7 ha pastvin. Kronikář nám zaznamenal, že dvůr Holíkov byl roku 1833 zrušen pro neúrodnost a o tři léta později rozbořen a zalesněn.  Dnes se mezi vysokými borovicemi dosud rýsují zbytky základů několika staveb. O tomto místě si lidé vyprávěli strašidelné historky a děti v Nevšové si hrávaly na Holíkovu bábu. A teď pospěšme k Tatarce.  Kdo by ji neznal -  tu křišťálovou studánku? Ještě před nemnoha lety byla  ukryta v hlubokém lese jako před staletími, kdy u ní naši předkové hledali záchranu před divokými Tatary. Nyní je studánka, díky těm, kteří ji mají rádi, pěkně udržovaná. Její voda s dalšími pramínky od Čertovy lavky tvoří počátky naší Lukšínky. Na levé straně směrem na Slavičín máme Radašovy. Název snad pochází z kolonizačního období. Na hraničkách sejdeme z lipovské silnice k Podhájí do Tykového.

Název napovídá, že tady ptáčníci chytali na vějičky kvíčaly (jinde v této souvislosti názvy Tyky, Tyčky apod.).

Tím končíme putování za našimi  pomístními jmény ve skromné víře, že snad někoho alespoň trochu zaujalo a nebylo tedy zbytečné.

Viktor Švihálek


  

Z rukopisů

Slavičínský pivovar (Ze zápisů Viktora Švihálka)

Pivovar ve Slavičíně? Že jste nikdy slavičínské pivo neochutnali? Není divu. Vždyť poslední várka odtud vyšla roku 1908, a je to již pěkná řádka let.

Je dost pravděpodobné, že počátky našeho pivovaru jsou spojeny s dobou vybudování zdejších rybníků Na „Podhájí“, o kterých je písemná zmínka již v roku 1493. O deset let později, roku 1503 je vzpomínáno pivovaru v Mladoticích. Osada Mladotice již tehdy přímo souvisela se Slavičínem, je proto docela možné, že tato zpráva se týká pivovaru slavičínského. V případě, že by tomu tak nebylo, nacházel by se mladotický pivovar v místě nynější hospody U Talafů. Zdá se tomu nasvědčovat také velmi starý název Na Pinduli, jímž byly naznačovány staré krčmy.

Konkrétní a spolehlivá zpráva je z roku 1590  kdy nechvalně známá Kateřina z Minzenta přijímá město Slavičín s tvrzí, pivovarem, mýtem, mlýnem, dvorem, kostelem a vsí Lipovou do svého držení od olomouckého biskupa.

V bezprostřední blízkosti pivovaru v místech nynějších rodinných domků čp. 116, 305 a 290 býval rybníček o rozloze asi 800 - 900 m2.  Sem byla přiváděna voda strouhou z Lipovského potoka. Sloužila k mytí dřevěných sudů a v zimě k sekání ledu, velmi potřebného v létě k chlazení piva.

  S poslední várkou piva v roce 1908 pozbýval významu i tento rybníček. Jeho dno, zanášeno různým odpadem, zarůstalo vysokou a kyselou trávou, takže lidé tomu místu říkali ne jinak, než Kyselá jama.

Původně byly všechny pivovary panské. Na jednom panství jich bývalo i několik. Například v Hrádku je uváděn  k roku 1653 a jeho průměrný roční výstav byl 200 věder (vědro bylo 53,5 l). V roce 1843 měl 3 zaměstnance, kteří toho roku uvařili 280 věder piva. Hrádecký pivovar zanikl roku 1874, o dvě léta později byla na části jeho základů postavena škola. Zde na pivovar dosud upomíná německý nápis na kamenu při vchodu do budovy. Také Rokytnice měla v 17. století malý pivovar a chmelnici.

Ve slavičínském pivovaru se v letech 1745 - 1747 uvařilo ročně  324 věder piva. Chmel se pěstoval v okolí na několika místech. Podle svědectví nejstarších občanů (Františka Goldbacha, nar. 1874, Antonína Nešpola, 1881 a Josefa Studénky, 1840), bývaly chmelnice v Drahanci, na Blišticích, v Lochovci a v Malém poli. Dědeček Studénků tvrdíval, že zdejší chmel byl slavně známý i daleko odtud.

Nejen pivovary, ale i hospody byly kdysi panské a jejich nájemníci, ba i pozdější majitelé, byli povinni šenkovat jak pivo, tak i víno a kořalky z panských palíren. Dokladem je nám zpráva o šenku v Lipové na čísle 50, který v roce 1788 prodal slavičínský pán Jan Podstatský z Prusinovic svému poddanému Martinkovi s podmínkou, že bude nadále šenkovat jen jeho pivo. Takovou domluvu známe i z Divnic a z Formanské hospody v Kolelači.

Slavičínský pivovar, kterému náleželo také dost polí, koupili v roce 1878 manželé Bernard  a Rozálie Mullerovi. Měli početnou rodinu - šest synů  a dvě dcery. Chovali osm kusů hovězího dobytka a pár koní, s kterými rozváželi pivo po okolí. Kočí Josef Nešpor a František Parýzek prý vozili pivo až do Komně a do Půchova. Za sládka Müllera došlo 13. října 1885 k velkému, požáru pivovaru při němž málem že nelehl popelem také sousední panský dvůr, neboť prý byl velký vítr. Oprava pivovarských objektů si vyžádala velké náklady a trvala několik let. Ještě v roce 1891 zakoupil Müller od obce 23 krychlových sáhů kamene. /Krychlový sáh je 6, 82 m3).

Po téměř 20 letech odchází rodina Mullerova ze Slavičína do Michalovců, rozhořčena, že prý slavičínští ševci nechtěli pít jejich pivo. Prý se zpanštěli. Od roku 1897 přichází k nám nový sládek František Strnad se svou manželkou Leontýnou. Avšak ani oni se ve Slavičíně neusadili natrvalo. V roce 1908 kupuje zadlužený pivovar František Janáček z Uherského Brodu. Od příštího roku zřizuje zde jen sklad a stáčírnu uherskobrodského piva. Správcem skladu zůstává tehdejší Strnadův vyučenec František Staněk a po jeho úmrtí manželka s dcerou, provdanou Frajtovou. Tento stav trval až do roku 1953.

Poslední tečkou za staletou historií slavičínského pivovaru bylo odvedení páru statných koní i s vozem do Uherského Brodu. Bylo tak provedeno březnu roku 1953 dlouholetým rozvážečem panem Karlem Davidem.


 

Vzpomínka na Dr Horáka –SZ říjen 1985 Vděčná vzpomínka 

Jsou lidé, kteří po sobě zanechají, trvalou , nesmazatelnou stopu.  A nemusí jít jen o hmatatelné dílo –sochu , dům či knihu. Takovou stopu po sobě zanechávají například i dobří lékaři.  A NEMUSÍME ZA NÍ CHODIT DALEKO, NAJDEME JI I VE Slavičíně. Za několik málo dní, 18. října, uplyne 100 let od narození MUDr. Jana Horáka, který ve svých dvaceti letech přišel do Slavičína a působil zde celých 26 let jako obvodní lékař. Jsou mezi námi ještě lidé, kteří ho stále vidí živě před sebou a vděčně na něj vzpomínají.  Patří mezi ně i paní Anna Polášková z Lipové. Pokračujeme tedy jejími slovy: „ Byl to člověk vzácného charakteru a navíc velmi sympatického vzhledu. Tehdejší lékařská praxe na obvodě vyžadovala nejen široké vzdělání, ale také velké úsilí, talent a hluboké humánní cítění. Ve svém velkém obvodě, pod který tenkrát patřily kromě slavičínských obcí i Vlachovice, Haluzice a Štítná se svým okolím, zastával funkci odborného lékaře, porodníka, dentisty, dětského lékaře i chirurga. A jaký to byl lidumil! V těžké době po první světové válce neodepřel nikdy nikomu pomoc,  i když se mu za ni dostalo často od chudého člověka jen poděkování.  Později chtěl ve svém domě, kde ordinoval, zřídit i léčebnu některých chorob. Všechny jeho plány ale překazila 2. světová válka. Vytyčil však cestu dalšímu našemu výbornému lékaři MUDr. Janu Turčínkovi a později i svým nadaným synům. MUDr. Lumír Horák dnes svou obětavou prací a lidským přístupem k pacientům pokračuje ve šlépějích svého otce.


 

 

V roce 1967 zaznamenáváme dvě významná jubilea, která úzce souvisí s kulturním životem občanů města Slavičína a jeho širokého okolí.

Předně v měsíci září t. r. uplynulo 70 let od založení čtenářsko-ochotnického spolku Palacký ve Slavičíně.Podle dosud dochovaných dokladů byl spolek založen 26. září 1897 a stanovil si ve svém programu: vzdělání a být pojítkem všech národně pokrokových lidí jak ve Slavičíně, tak i jeho okolí. Zakladatelem spolku a jeho předsedou se stal občan Slavičína-Divnic pan Josef Daníček, t. č. medik, který byl roku 1934 jmenován za zásluhy o spolek čestným členem spolku.

Činnost tohoto spolku byla v tehdejší době velmi záslužná a pokroková. Dochované zápisy hovoří o pořádání divadelních představení, koncertů, přednášek a o půjčování knih. (Ke konci roku 1919 čítala knihovna 197 svazků zábavných knih, z nichž 45 bylo tak poškozeno, že se nedaly půjčovat. Půjčovalo se vždy v neděli a ve svátek vždy od 9 do 11 hodin. Za nevrácené knihy v termínu byl vybírán poplatek 4 haléře a byl dokonce zvýšen na 20 haléřů. Knihovna, podle tehdy platných zákonů a nařízení, byla pak v roce 1920 předána do správa obecní knihovní radě.)

Spolek ve své činnosti vždy pohotově reagoval nejen na události doma, ale i na světové události, o čemž svědčí kupříkladu v roce 1933, v době nástupu nacismu v Německu, uspořádaná přednáška na téma: „Hitler a židé“, dále to byly přednášky o Palackém, Svůj k svému atp. Spolek v roce 1933 vyvíjel úsilí o postavení památníku padlým a legionářům ze Slavičína v první světové válce. Uvažovalo se o vhodném umístění. Tehdejší obecní zastupitelstvo bylo požádáno o darování pozemku naproti sokolovny. K zajištění tohoto úkolu byly pořádány výlety a jiné akce, ovšem, jak se dovídáme, výtěžky nestačily, a od postavení pomníku muselo být upuštěno právě pro nedostatek finančních prostředků a zůstalo pouze u zasazení pamětní deky na měšťanské škole. Stalo se tak 8- července 1935.

Během své činnosti prodělal spolek několik krizí a v době od roku 1927-1933 nebyla vyvíjena vůbec žádná činnost. Dokonce v souvislosti aktivní činnosti Sokola bylo uvažováno o rozpuštění tohoto spolku.  Ovšem členské schůze návrhy vždy zamítly.

V roce 1935 se pozměnil název spolku na Vzdělávací a okrašlovací spolek „Palacký“. Sídlem spolku byla vždy restaurace na Záložně, kde spravoval v prvním poschodí instalované jeviště.

Činnost spolku lze sledovat ještě v roce 1937 a pak nejsou již k dispozici žádné doklady, které by mluvily jinak. Zřejmě aktivita tehdejších tělocvičných jednot Sokola a Orla, za silné podpory politických stran, měly nemalý vliv na to, že činnost vzdělávacího spolku Palacký ve Slavičíně zanikla. 


Kapitoly o historii

Daleko do kraje vzhlíží z návrší nad Slavičínem štíhlá věž svatovojtěšského kostela a její nejvyšší bod jako prst směřuje k výšinám.

 

Již dlouhá staletí zde stojí uprostřed posvátného pole s nespočetnými rovy tento kamenný svědek, kolem něhož se přehnaly dějiny celého Slavičínska i nesčetných generací jeho obyvatel. Kostel zasvěcený sv. Vojtěchu, jediný na Moravě svatovojtěšský.

Jeho stavba působí dojmem velké starobylosti, i když několika pozdějšími přístavbami a tvarem okenních otvorů byla tato starobylost narušena. Ve starší literatuře je uváděn jako stavba původně románského slohu.

Nynější půdorys tvoří latinský kříž, jehož osa východ-západ měří 37 m a ramena v celkové šíři 25,2 m.Vnitřek kostela je prostý, ve srovnání s mnoha jiným chrámy možno říci chudobný.

Ačkoliv první historická zmínka o slavičínském kostele pochází již z roku 1256, kdy olomoucký biskup Bruno ze Schaumburka v památné listině jej udílí v patronát svému panoši Helembertovi z Věže, je kostel mnohem starší, ba svým původem jeden z nejstarších na Moravě.

Podle pověsti, kterou zde poprvé v roce 1842 zaznamenal moravský zemský archivář Antonín Boček, stojí kostel v místech, kde tábořil sv. Vojtěch se svojí družinou na cestě z Uher zpět do Prahy. Na památku toho a také na poděkování za zázračné uzdravení ze své slepoty dala prý zdejší šlechtična na tomto místě postavit kapli ke cti sv. Vojtěcha. Tato pověst je zde všeobecně známá  a udržuje se stále, avšak přesto zůstává jen pověstí, neboť se nedá historicky doložit. Někteří historikové, jako např. prof. Dr. Lad. Hosák a Metoděj Zemek se domnívají, že kostel sv. Vojtěcha byl zbudován za krátké  vlády uherské na konci 11. století, nejpozději však do roku 1131, kdy Slavičínsko patřilo už zcela určitě k Moravě. Vycházejí totiž ze skutečnosti, že slavičínská kostel je zasvěcen sv. Vojtěchu (maďarsky Bela). Podobně jako sv. Václav byl pokládán za patrona a ochránce hranice české (jako v Mikulově, Břeclavi, Brumově, Ostravě a v Hradci u Opavy), tak za patrona a ochránce uherské hranice byl pokládán sv. Vojtěch a tímž byly posvěcovány pohraniční kostely.

Zdá se pravděpodobné, že slavičínská kostel byl postaven za českého knížete Břetislava I., tedy v letech 1025-1055. Když v roce 1025 zemřel polský kníže Boleslav Chrabrý, Břetislav, v té době vyhnán Poláky z Moravy, dobývá Krakova a města Hnězdna, kde byly pochovány ostatky sv. Vojtěcha a tyto slavnostně přináší do Prahy. Jejich návrat do Čech byl velmi radostny. Kronikář píše, že ve vítězném průvodě na pražský hrad nesl napřed kníže Břetislav a biskup Šebor ostatky sv. Vojtěcha, za nimi pak dvanáct kněží neslo zlatý kříž tak veliký, že prý byl třikrát těžší než sám král Boleslav Chrabrý, který jej dal zhotovit pro hlavní chrám ve Hnězdně. Na více než sto vozech byly vezeny zvony a jiné kořisti z Polska. Konečně šel velký zástup zajatých, memmzi nimi také praděd kronikáře Kosmy.

K utužení křesťanství vydal biskup Šebor s knížetem Břetislavem provolání, jímž se zakazovalo mnohoženství a jakákoliv dosavadní nemravnost měla být trestána vyhnanstvím do Uher.

 

1) Trhy a kupčení v neděli a ve svátky se zakazovalo pod pokutou 300 grošů a ztrátou zboží. Krčmář, který by přechovával opilce, měl být pro veřejnou hanbu ke sloupu uvázán, měla mu být oholena hlava a jeho provozovací nádobí a nářadí rozbito. Těmito opatřeními došlo zcela určitě k radikálním změnám, které se sice pomalu, ale vytrvale užívaly.

 

2) Pohřbívání zemřelých mělo se dít jen na posvěcených místech, ne kdekoliv v polích nebo v hájích. To bylo pod velkou pokutou zakázáno.

 

3) A snad právě v tomto období, kdy došlo již k k budování některých křesťanských kaplí a malých svatyní, pod vlivem svatovojtěšského kultu, byl zbudován i kostel ve Slavičíně. Byl-li však hned na počátku své existence zasvěcen sv. Vojtěchu, se nedá bohužel prokázat, neboť jako svatovojtěšský je uveden v listinách až v roce 1691. Zajímavá je také skutečnost, že patronkou zdejšího kostela je i sv. Cecilie.

NEZAPOMEŇME


K HISTORII PIVOVARNICTVÍ

V minulém čísle jsme zveřejnili první část vyprávění našeho spolupracovníka. Dnes se můžete seznámit s dalšími informacemi, které nemohly být uveřejněny v minulém čísle. Z vyprávění již dříve zmíněných dědečků Františka Goldbacha a Antonína Nešpora si snad zaslouží zaznamenání ještě další zajímavosti. František Goldbach se ve svých 16 letech učil po 3 roky v našem pivovcaře sládkem a také mi podrobně popsal postup práce při vaření piva a další zákony.

Vařilo se ponejvíce světlé pivo 10-11° a jen menší množství tmavého, tzv. „Gokfír“ (Kozel). Stálo 10 krejcarů litr a jeho stálými místními konzumenty byla zejména zdejší honorace, která se scházela v pohostinné místnosti v jižní části pivovaru. Tam se dalo také dobře najíst a vpodkroví i vyspat. Dochoval se nám dokonce účet za tyto služby z roku 1904.

V této době a ještě dřívebývalo v pivovaře zaměstnáno asi sedm osob. Zbednářů to byli Vilímek, Nohavka a Bořutík, a to snad jen přechodně a příležitostně. Pak již zmíněný Nešpor a jeho pomahači Jan Bor a Bartozela.

Zaměstnanci dostávali 10-15 zlatých měsíčně a k tomu 3mázy piva denně (máz – 1,4 litru), které se odebíraly vždy ke konci týdne. Do místních hospod, jichž tu koncem 19. století bylo osm až deset, se rozváželo pivo na trakaři, přičemž nemohla chybět putna ledu z pivovarské ledovny (a to zvláště v létě). Za dovezení jedné čtvrtky piva platili hospodští dva krejcary zpropitného. A kdeže byly všechny ty hospody? U Malíků čp. 129, u Malaníků čp. 127, u Bučků čp. 91, u Mikulaštíků čp. 123, u žida Levyho čp. 122, u Haasů či Bergrů čp. 110, u Schicků čp. 111, Na pinduli čp. 34. Na bývalém Kučerovém, kde šenkoval jednu dobu švec Langer, se říkalo „Na novém světě“.

Tolik z vyprávění nejstarších pamětníků, k němuž můžeme ještě dodat, že v našem pivovaře se vyučil sládkovskému kumštu také syn zdejšího lékaře Štěpán Korbel a také valašskokloboucký restauratér Heblein. Vletech 1914 – 1917 návštívili několikrát byt lékaře Jana Slavíka, který bydlel v budově pivovaru, spisovatel Alois Mrštík a snad i Leoš Janáček.

 

 

 

Vytvořeno 21.10.2010 10:26:24 - aktualizováno 23.6.2011 15:17:48 | přečteno 5895x | Marie Rumplíková
 

město Slavičín
Osvobození 25, 763 21 Slavičín

tel.: 577 004 800*
fax: 577 004 802
e-mail: podatelna@mesto-slavicin.cz
ID datové schránky: jsub2vd

IČ: 00284459
DIČ: CZ00284459
č.ú.: 2924661/0100, KB a.s.

 
load