Trasa stezky "Okolo Nevšové" je obousměrná, s převýšením 180 m a její délka i s odbočkami činí 14 km. Trvá 4 hodiny. Vede z větší části po značených turistických trasách. Povede nás po ní tento průvodce a mapa Vizovické vrchy. V tomto průvodci se seznámíme se zajímavým okolím vsi Nevšová.

- Vyjdeme za středu Slavičína, z náměstí "Mezi Šenky", které za posledních padesát let prodělalo tolik změn, že už ani náměstí nepřipomíná. Za ním odbočíme směrem na Lukšín. Mineme továrnu na výrobu bot "Prabos", která vznikla z původní Pivečkovy koželužny. Vodní nádrž za ní - "Bazén" - byla využívána při čištění kůže. Volná plocha za továrnou je bývalé trhoviště, kde se konaly za první republiky Výroční trhy.
- Na konci Slavičína, nad Lukšínem, si můžeme prohlédnout Pivečkův lesopark, který byl postupně obnoven za výrazného přispění základní organizace Českého svazu ochránců přírody - "Zálesí" ze Slavičína.
- Budeme-li mít zájem, můžeme před Pivečkovým parkem zabočit doleva a kousek se vrátit k zapomínanému pietnímu místu. Od parku při pohledu na jihozápad spatříme čtverec z lip. Je to tzv. "morový hřbitov". Zde se pohřbívalo při velké epidemii cholery v roce 1831, když už nebylo místo na hřbitově.
- Po silnici, které se neřekne jinak než "stará cesta", budeme pokračovat dále do Nevšové. Ještě než dojdeme do trati "Lochovec", můžeme podél této cesty spatřit spoustu botanických zajímavostí. Při troše štěstí nalezneme na jejích okrajích lesní orchideje: okrotici bílou a červenou, dále oba naše vemeníky, (vzácnější a mohutnější vemeník nazelenalý, který kvete asi o měsíc později) a také podivný hlístník hnízdák. Ačkoliv je nezelený, není parazit. Žije z rozkládajících se organizmů - je to tzv. saprofyt.
- Přicházíme do místa, kde silnice přestává stoupat a kde lesní cesta odbočuje doprava. Jsme v Lochovci. Název "Lochovec" nepochází z češtiny. Převzali jsme jej z němčiny, ale pravděpodobně bude daleko starší. Jeho původ zřejmě sahá až k základům indoevropských jazyků. Tato lokalita je zajímavá jak z hlediska historického, tak botanického. Jak už sám název napovídá, je to místo plné děr a to, co vypadá jako erozní rýhy, jsou ve skutečnosti pozůstatky po povrchové těžbě železné rudy. I když chybí důkazy, dá se předpokládat, že se zde ruda sbírala už v období Velké Moravy. V padesátých letech byly v této oblasti nalezeny hroby s bronzovými nástroji. Lochovec je porostlý borovými lesy s velice zajímavou květenou. V červnu tu mezi mechy vyrůstají nenápadné rostlinky, které jsou trochu tajuplné a stejně zajímavé jako naše orchideje. Jsou to: hruštička prostřední, hruštice jednostranná a jednokvítek velekvětý, který patří mezi velmi vzácné rostliny. Vstavačům se podobají svojí mykorrhizou, i když patří do rozdílných čeledí. Mykorrhiza znamená soužití s houbami, pomocí nichž rostliny snáze získávají potřebné minerální látky z půdy. Svým výskytem obtáčejí severní část polokoule kolem dokola. Roste tu také jedna z našich plavuní, pro kterou je typické, že na konci lodyhy vytváří dva výtrusnicové klasy. Jmenuje se plavuň vidlačka.
- Dále budeme pokračovat po lesní cestě a asi po 200 metrech od odbočky narazíme na další zajímavost, asi 150 metrů dole pod cestou najdeme zpola zasypanou studnu. Je to jediný pozůstatek po Holíkovém statku. Zde chodili poddaní z Lipové a z Nevšové na robotu. Nelze stanovit, kdy statek zanikl, neexistují žádné záznamy. Pouze v Nevšové se udržovala pověst o "Holíkové babě". Ta tu prý vždy o půlnoci za trest strašila, protože byla za života zlá. V Lipové se této trati říká Holíkovo.
- Po chvíli dojdeme k rozcestí, kde se lesní cestička děli na dvě části. Jedna pokračuje po hřebeni, po té půjdeme, a druhá sestupuje ke studánce "Tatarce". Na této křižovatce došlo začátkem sedmdesátých let, kdy se tato cesta stavěla, k zajímavé události. Známý vlastivědný nadšenec pan Švihálek byl upozorněn, že v tomto místě na hranici dřeva je položena lidská lebka. Pro lebku si dojel a poslal ji do antropologického ústavu v Brně. Po jejím prozkoumání dostal zprávu, že je 300 let stará a patřila člověku asijského typu. Připomeneme-li si historku o zabití dvou Tatarů, o kterém se zmiňujeme v průvodci "Údolím Lipovského potoka", získá tento nález na zajímavosti. V současnosti je lebka uložena ve slavičínském muzeu.

K tajemné studánce Tatarce nás vede značení "T".

- Pokračujeme dále po hřebeni. Po pravé straně mineme hezkou bučinu s podrostem trávy strdivky nicí. Zhruba po jednom kilometru dojdeme do trati Mladý háj, do místa, kterému se říká Kulatý trávník. Po pravé straně cesty se nachází menší lom, v němž se těžil pískovec, využívaný k výstavbě cesty, po které přicházíme. Nyní je už zarostený borovicemi. V srpnu tady kvete bohatý porost vřesu, hojně navštěvovaný čmeláky. V lese pod lomem vyvěrá velice stálý pramen. Voda zde bývá i v ty největší such, vydatnost je přibližně 3 litry za minutu. Za zmínku určitě stojí, že zde v roce 1988 členové vlastivědného kroužku prokopali slovanskou mohylu a v roce 2002 o kus dále další.
- Kousek za lomem spatříme obrázek panny Marie, za nímž, aniž si toho všimneme, mineme nejvyšší vrchol této části Vizovických vrchů, kótu 535 m. Po chvíli lesní cesty končí a narazíme na červenou turistickou značku, po níž se vydáme doleva. Tady pod nejvzdálenějším stavením Nevšovských pasek pramení Říka, která protéká Nevšovou, Slavičínem, Hrádkem, Divnicemi a u nádraží ČK před Bohuslavicemi se vlévá do Vláry. Její délka je 13 kilometrů. Stávaly na ní dva mlýny (v Nevšové a ve Slavičíně) a vlévá se do ní 10 potoků.
- Červená značka nás dovede do míst, kde se odděluje žlutá. Budeme pokračovat stále po červené, po táhlém návrší směrem k Nevšové. Právě zde se ve větším množství vyskytují slovanské mohyly.
- Dále nebudeme pokračovat po červené značce, ale po lesní cestě sestoupíme do Nevšové. Nevšová je známá jako vesnice "šviháků", tedy zvěroklestičů, která měli ve Slavičíně svoji organizaci "Zvěroklestičský spolek". Projdeme Nevšovou a pod kaplí se vrátíme na starou cestu do Slavičína. Hned nad Nevšovou začínají borové lesy, které se táhnou až do Lochovce a v nich, podél cesty, rozkvétá začátkem května, nenápadná rostlinka, připomínající žlutou jahodu. Jmenuje se řepíček řepíkovitý a je to tzv. postglaciální relikt - pozůstatek z doby poledové. K jejímu největšímu rozšíření na našem území dochází s nástupem lesa po ústupu pevninského ledovce k severu. Ovšem když na naše území přicházejí první zemědělci a začínají mýtit lesy, začíná ustupovat i tato květina. K radikálnímu úbytku její populace dochází až koncem doby bronzové, kdy lidé pronikají i do vyšších poloh. V současnosti se zachovala pouze ve východní části Moravy a v přilehlých oblastech Slovenska. A právě tady nad Nevšovou je dosti hojná. V těchto místech mineme kamenný kříž, který byl s vkusem zasazen do této části lesa v roce 1918. Na nápisu si všimneme slov "... na památku všem padlým vojínům z Nevšové..." a uvědomíme si, že se v té době ještě války nečíslovaly a lidé neměli tušení, že za pouhých 21 let je čeká další světová válka.
- Po staré cestě se pak vrátíme do Slavičína. Končíme naše putování po okolí Nevšové. Tato část Vizovických vrchů má svoje nezaměnitelné kouzlo, svůj genius loci. Zážitek z putování příjemnou krajinou je umocněn bližším poznáním zajímavostí tohoto opomíjeného koutu naší vlasti.