Je dost pravděpodobné, že počátky našeho pivovaru jsou spojeny s dobou vybudování zdejších rybníků na „Podhájí“, o kterých je písemná zmínka již roku 1493. O deset let později r. 1503 se vzpomíná pivovaru v Mladoticích. Osada Mladotice již tehdy přímo souvisela se Slavičínem, je proto docela možné, že tato zpráva se týká pivovaru slavičínského.  V případě, že by tomu tak nebylo, nacházel by se mladotický pivovar v místě nynější restaurace „U Talafů“. Zdá se tomu nasvědčovat také velmi starý název „na Pinduli“, jímž byly označovány staré krčmy.
Konkrétní a spolehlivá zpráva je z roku 1590, kdy nechvalně známá Kateřina z Minezenta přijímá město Slavičín s tvrzí, pivovarem, mýtem, mlýnem dvorem, kostelem a vsí Lipovou do svého držení od olomouckého biskupa.
V bezprostřední blízkosti pivovaru, v místech nynějších rodinných domků 116, 305 a 290, býval rybníček o ploše asi 800 – 900 m2. Sem byla přiváděna voda strouhou z Lipovského potoka. Sloužila k mytí dřevěných sudů a v zimě k sekání ledu, velmi potřebného v létě ke chlazení piva.
S poslední várkou piva v roce 1908 pozbýval význam i tento rybníček. Jeho dno, zanášené různým odpadem, zarůstalo vysokou a kyselou trávou, takže lidé tomu místu neříkali jinak, než „Kyselá jama“.
Původně byly všechny pivovary panské. Na jednom panství jich bývalo i několik. Například v Hrádku je uváděn k roku 1653 a jeho průměrný roční výstav piva byl 200 věder (vědro je 53,5 l). V roce 1843 měl tři zaměstnance, kteří toho roku uvařili 280 věder piva. Hrádecký pivovar zanikl r. 1874 a o dvě léta později byla na části jeho základů postavena škola. Zde na pivovar dosud upomíná německý nápis na kamenu při vchodu do budovy.
Také Rokytnice měla v 17. století malý pivovar a chmelnici. Ve slavičínském pivovaru se v letech 1745 – 1747 uvařilo ročně 324 věder piva. Chmel se pěstoval v okolí na několika místech. Podle svědectví nejstarších občanů Fr. Goldbacha (nar. 1874), Ant. Nešpora (1881) či  Jos. Studénky (1840) bývaly chmelnice v Drahanci, na Blišticích, v Lochovci a v Malém poli. Dědeček Studénků tvrdíval, že zdejší chmel byl slavně známý i daleko odtud.
Nejen pivovary, ale i hospody byly kdysi panské a jejich nájemníci, ba i pozdější majitelé, byli povinno šenkovat jak pivo, tak víno a kořalky z panských palíren. Dokladem je nám zpráva o šenku v Lipové na čísle 50, který v roce 1788 prodal slavičínský pán Jan Podstatský z Prusínovic svému poddanému Martinkovi s podmínkou, že bude nadále šenkovat jen jeho pivo. Takovou úmluvu známe i z Divnice a z formanské hospody v Kolelači.
Slavičínský pivovar, ke kterému náleželo také dost polí, koupili v roce 1878 manželé bernard a Rozálie Müllerovi. Měli početnou rodinu. Šest synů a dvě dcery. Chovali osm klusů hovězího dobytka a pár koní, s kterými rozváželi pivo po okolí. Kočí Josef Nešpor a Fr. Parýsek prý vozili pivo až do Komně a Půchova. Za sládka Müllera došlo 13. října 1886 k velkému požáru pivovaru, při němž málem že nelehl popelem také sousední panský dvůr, neboť prý byl velký vítr.
Oprava pivovarských objektů si vyžádala velké náklady a trvala několik let. Ještě v roce 1891 zakoupil Müller od obce 23 krychlových sáhů kamene. (Krychlový sáh je 6, 82 m3.)
Po téměř dvaceti letech odchází rodina Müllerova ze Slavičína do Michalovců, rozhořčena, že prý slavičínští ševci nechtěli pít jejich pivo. Prý se zpanštili. Od roku 1897přichází k nám nový sládek, František Strnad se svou manželkou Leontýnou. Avšak i oni se ve Slavičíně neusadili natrvalo. V roce 1908 kupuje zadlužený pivovar František Janáček z Uh. Brodu. Od příštího roku zřizuje zde jen sklad a stáčírnu uherskobrodského piva.
Správcem skladu zůstává tehdejší strnadův vyučenec František Staněk a po jeho smrti manželka s dcerou, provdanou Frajtovou. Tento strav trval až do roku 1953. Poslední tečkou za staletou historií slavičínského pivovaru bylo odvedení páru statných koní i s vozem do Uh. Brodu. Bylo to v březnu 1953 dlouholetým rozvážečem panem Karlem Davidem.

K historii pivovarnictví
Z vyprávění již zmíněných dědečků Frant. Glodbacha  a Ant. Nešpora si snad zaslouží zaznamenání ještě další zajímavosti. František Goldbach  se ve svých 16 letech učil po tři roky v našem pivovaře sládkem a také mi podrobně popsal postup práce při vaření piva a další zákony.
Vařilo se ponejvíce světlé pivo 10 – 11° a jen menší množství tmavého, tzv. „Gokfír“ (kozel). Stálo 10 krejcarů litr a jeho stálými místními konzumenty byla zejména tehdejší honorace, která se scházela v pohostinské místnosti v jižní části pivovaru. Tam se dalo také dobře najíst a v podkroví i vyspat. Dochoval se nám dokonce účet za tyto služby z roku 1904.
V té době a ještě i dříve bývalo v pivovaře zaměstnáno asi sedm osob. Z bednářů to byli Vilímek, Nohavka a Bořutík, a to snad jen přechodně a příležitostně. Pak již zmíněný Nešpor a jeho pomahači Jan Bor a Bartozela.
Zaměstnanci dostávali 10 – 15 zlatých měsíčně a k tomu 3 mázy piva denně (máz – 1,4 litru), které se odebíraly vždy na konci týdne. Do místních hospod, jichž tu koncem 19. století bylo osm až deset, se rozváželo pivo na trakaři, přičemž nesměla chybět putna ledu z pivovarské ledovny (a to zvláště v létě). Za dovezení jedné čtvrtky piva platili hospodští dva krejcary zpropitného. A kdeže byly všechny ty hospody? U Malíků č. p. 129, U Maláníků č. p. 127, u Bučků č. p. 91, u Mikuláštíků č. p. 123, u žida Levyho č. p. 122, u Haasů či Bergrů č. p. 110, u Schicků č. p. 111, Na Pinduli č. p. 34. Na bývalém Kučerovém, kde šenkoval jednu dobu švec langer, se říkalo „Na novém světě“. 
Tolik z vyprávění nejstarších pamětníků, k němuž ještě můžeme dodat, že v našem pivovaře se vyučil sládkovskému kumštu také syn zdejšího lékaře Štěpán Korbel a také valašskokloboucký restauratér Heblein. V letech 1914 až 1917 navštívili několikrát byt lékaře Jana Slavíka, který bydlel v budově pivovaru, spisovatel Alois Mrštík a snad i Leoš Janáček.
Podle zápisů Viktora Švihálka