Nezabiješ!

„Bača Vlastimila, alles mit!“ Všechny věci vzít s sebou. Vlastiny spoluvězeňkyně si znatelně oddechly. Jejich ortel se odkládá. Odsouvá do neurčita! Úlek v jejich očích zmizel a nahradila jej soustrast, ale také útěcha, snaha povzbudit odsouzenou. Jsou přesvědčeny o tom, že ji dnes odsoudí, ale předstírají nevědomost. Vlastě se rozklepaly ruce. Má si sbalit všechny věci, ale nedaří se jí to. Najednou si připadá nešikovná. Všechno ji z rukou padá. Jedna ze spoluvězeňkyň k ní přistoupí a pomáhá jí.

„Nemysli na nejhorší! Určitě tě budou jen převážet do jiné věznice,“snaží se ji povzbudit. když se s ní loučí. Druhá jí přitaká a se slzami v očích Vlastu obejme. Vlasta by jim ráda věřila. Naděje přece vždycky umírá poslední. Drží se statečně, snaží se na ně usmát. Chtěla by uvěřit, že ji opravdu jenom převážejí někam jinam, jako ji převezli ze vsetínské věznice sem. Přesto se jí svírá žaludek neblahou předtuchou. Předtuchou, že je to její definitivní konec. 

„Los, los,“postrčí ji k východu z vězeňské cely dozorkyně, aby se pohnula a zbytečně nezdržovala. Cestou vězeňskou chodbou ještě ve vězenkyni doutná plamínek naděje, věří ještě na zázrak. Možná ji opravdu jenom budou převážet jinam!

Ale plamínek uhasíná, jakmile ji dozorkyně přivede do místnosti, v níž u podlouhlého stolu sedí několik příslušníků gestapa a lhostejně vzhlédnout, jakmile vstoupí. Podél stěn jsou rozestavěni ozbrojení vojáci, jejich kati, před stolem stojí dvě postavy. Jedna z nich je jí povědomá. „Panebože, Ludvík!“ poleká Vlasta, když se k nim přiblíží. Od jejich zatčení se s ním viděla jenom jednou. Ti tě teda zřídili! pomyslí si a pohladí ho svým pohledem. Zadržuje slzy, které se jí derou do očí. Její muž má rozbitý nos, tvář samou modřinu, přední zuby vyražené, jak ho při výsleších tloukli. Sotva se drží na nohou, určitě ho surově tloukli i přes chodidla. Zuřili, když jim nechtěl nic říct. Ludvík určitě nic neprozradil! O tom je Vlasta přesvědčena. Je tvrdý chlap. Jako z oceli. Neřekl by nic, i kdyby z něho chtěli vymlátit duši. Ludvík udělá sotva znatelný krok směrem k ní, dozorce s ním ale prudce smýkne zpátky. Snaží se na svou ženu alespoň povzbudivě usmát! Je dobojováno. Musíš být statečná, družko moje! říká jí jeho pohled i úsměv. Vlasta ho pochopí a také se na něho pokusí usmát. I ona se snaží udělat krok k němu, ale je dozorkyní hrubě stržena zpět. Tak ráda by ho alespoň objala a rozloučila se s ním! Ale ani to jim není dopřáno. Soud právě začíná. 

Vlasta přejíždí pohledem postavy sedící za stolem. Jejich soudci! Nemilosrdní, nelítostní. Jeden listuje v papírech rozložených na stole, druhý se bez zájmu houpe na židli a netečně pozoruje mouchu, která sem právě vletěla otevřeným oknem. Třetí se tváří povýšeně, pohlédne na ni opovržlivě a stočí svůj pohled lhostejně někam ke stropu. Nejsou vůbec hodni jeho pohledu. Obtížný hmyz, který mu zkřížil cestu a je nutné ho odstranit, zašlápnout, zničit. Soudci, kteří neznají slitování, Jejich jediným možným verdiktem je odsouzení vězňů k trestu smrti. Bez možnosti obhajoby, bez možnosti propuštění na kauci, bez možnosti udělení milosti. Kdo dal vůbec člověku právo rozhodovat o životě jiného člověka? napadne Vlastu. Ty, Bože? Myslíš si, že je to spravedlivé? Vždyť oni nás zabijí! Copak neznají Desatero přikázání? Jedno z nich přece přikazuje: Nezabiješ! Bože, ty ses klidně díval na to, jak vraždili lidi v koncentračních táborech, jak stříleli lidi na potkání, aniž by vrahy někdo potrestal? Myslíš si, že je to spravedlivé, odsoudit nás za to, že jsme chtěli pomáhat lidem bojujícím proti nacismu, proti nesvobodě, proti zlu? Ty dopustíš, aby nás zastřelili? Ty se na to můžeš dívat, aniž bys naše vrahy potrestal? Kde je tvá spravedlnost? Bože, pomoz mně aspoň překonat velký strach! Hrozí, že mě zadusí! Pomoz mně chovat se statečně až do konce! obrací se Vlasta k Bohu, aby nemusela myslet na okamžik blížící se smrti.

Jeden ze soudců, patrně jeho předseda, vzhlédl od papíru, dívá se někam skrz ně a čte jejich jména:

Bača Ludvík, geboren am 2. Februar im Jahre 1898 in Kladná Žilín ist von dem Sondergericht in Brünn zum Tode verurteilt, weil er den Partisanen trotz der Verbotsvorschriften geholfen hat.

Bača Vlastimila, geboren am 7.Juni im Jahre 1910 in Hrádek nad Vláří ist von dem Sondergericht in Brünn zum Tode verurteilt, weil sie den Partisanen trotz der Verbotsvorschriften geholfen hat.

Je rozhodnuto. Jsou odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Rozsudek má být vykonán ihned. Ví, že jim už nepomůže nic a nikdo. Ani Bůh. Vždyť nezachránil před mučením a ukřižováním ani svého vlastního syna. Proč by měl zachránit je?Ludvíka i Vlastu zamrazilo v zádech z blížící se smrti, i když rozhodnutí čekali. Od svého zatčení. Smrt. Mysleli na ni od začátku svého zatčení a uvěznění, vlastně od začátku odbojové činnosti. Budou zastřelení. Rozsudek je vyděsil, i když o něco méně než bezprostředně po zatčení. Proč tady nemáme žádné židle, abychom se mohli posadit a nezhroutili se po vyslechnutí rozsudku? pomyslí si možná. Je jim z pomyšlení na smrt zle. Komu by se chtělo umírat? Oba milovali život. Ihned po vyhlášení rozsudku k nim napochodoval ozbrojený doprovod a vojáci je obklopili. Asi mají obavy, že by mohli utéct, i když není kam. Celé vězení je přece neustále hlídáno ozbrojenými strážemi!

Vlasta si cestou k popravišti říká, že musí myslet na něco hezkého, aby překonala svíravý pocit strachu, hrozící ji zaplavit. Vší silou se snaží potlačit slzy, které se jí derou do očí. Musí být statečná! Nesmí těm bezcitným loutkám nacistického režimu ukázat, jaký má strach.  Když vyjdou z budovy a směřují k místu popravy, představuje si nádhernou letní přírodu, dozrávající obilné lány, které zanedlouho zezlátnou. Každý milovník zlata by jim mohl závidět! napadne ji mimoděk. Obilné lány, nádherně prokvétající rudou barvou vlčích máků, modrající se drobnými kvítky chrpy! Ten pohled vždycky zbožňovala! Vzhlédne k modré obloze a závistivě sleduje let ptáků nad jejich hlavami. Mít tak křídla, vznesla by se jako oni vysoko k obloze a uletěla by s nimi. Pozdravujte mé děti, chtěla by na ně zavolat. Ať nezapomenou, že jsme je milovali nade všechno!  Snad Bůh zachrání aspoň je!

Nás zastřelí jako srnky a jeleny na honu. My přece nejsme žádní zločinci, aby nás tady na dvoře Kaunicových kolejí zastřelili jako dva zajíce. Jako zastřelili bez lítosti tisíce jiných nevinných lidí. Jako bezcitně a surově umučili další tisíce. Jako mor zaplavují celý svět. A všude za sebou zanechávají jen spoušť, neštěstí, smrt a nářek pozůstalých. Vraždí beztrestně nevinné lidi a dokonce nevinné děti! Páchají zvěrstva, z nichž ostatním lidem vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Proti takovému zlu je nutné bojovat! Vlastin strach ze smrti těmito myšlenkami postupně slábne a nahrazuje ho nenávist. Nenávist k těm, kdo obsadili její zemi, kdo se v celé zemi roztahuje jako neomezený vládce a chce zlikvidovat celý národ. Jsou to kruté, nelítostné bestie. Takové bestie si zaslouží jedině smrt! Zločinci jsou oni, naši soudci a ne my! I Ludvík na své poslední cestě pozoruje letící ptáky a také on se za nimi smutně podívá a závidí jim jejich volnost. Vstřebává do sebe záplavu slunečních paprsků, jako by je chtěl v sobě uchovat pro příští pokolení. Nelituje toho, že se zapojil do odbojové činnosti. Doba si žádá oběti. Jinak nebude zlo, které teď ovládá velkou část světa, odstraněno. Ludvík je přesvědčen, že bude poraženo. Zemře proto, aby mohly žít jeho děti v míru, aby získaly svobodu a nemusely otročit jinému národu. Jeho oběť nebude zbytečná. Je si tím jistý. Ani Vlasta teď Ludvíkovi nezazlívá, že je dostal do této situace. Ví, že nemohl jednat jinak. Věřil tomu, co dělal, věřil, že jedná správně. Proto ho v jeho činnosti podporovala. Teď je plná nenávisti. Má pocit, že ji zadusí. Musí se jí zbavit. „Ludvíku, dobřes udělal, žes proti těm neřádům bojoval,“začala ji ze sebe vyplivovat.

To už se smuteční průvod dostal na jejich popraviště. Před sgrafitový obraz patrona české národa, knížete Václava. Vlasta čte nápis:  Nedej zahynouti nám ni budoucím.

My tady dnes zahyneme, říká si, ale český národ musí přežít! Přijde den odplaty a fašistická zrůda bude poražená! graduje v ní její nenávist. A všichni její stoupenci!

Jejich popravčí četa si právě odpočítává pět kroků od odsouzených.

„Ať žije svobodné Československo!“zavolá Ludvík a uchopí Vlastu za ruku.

 „Smrt okupantům!“přidává se k němu jeho žena.

 „Ať žije svoboda!“chtějí ještě zavolat, ale toto zvolání už nedokončí. Jejich kati dostali právě povel ke střelbě. Zarachotilo několik výstřelů. Mohli by někoho polekat. Vlasta ani Ludvík už ale necítí nic. Ani strach ze smrti, ani nenávist. Smrt je konejšivě objala a vložila je do tvrdé náruče jejich rodné země.

PhDr. Ivanka Radilová