V té době jsem byl malý kluk, ale ještě dnes vidím v očích televizní hlasatelky a mých rodičů slzy a zděšení. Nechápal jsem co se to stalo. Bylo mi teprve 7 let. A když se televizní hlasatelka při hlášení zpráv rozplakala, pochopil jsem že, jde o hodně vážnou věc. Tanky přes naši obec Hostětín neprojížděly, ale v mnoha obcích a ve Slavičíně tomu bylo jinak. Na otázku: „Proč došlo k této hrozné okupaci a proč nás okupují naši spojenci?“, jsem nacházel odpověď až jsem byl starší. A to i přesto, že nás ve škole učili úplně něco jiného, nežli jsem slýchával od mých rodičů. Když jsem pátral po informacích o těchto událostech, jak to bylo u nás ve Slavičíně, moc jsem se toho z kronik, ani z archivů městkého muzea, nedozvěděl. Uplynula příliš dlouhá doba na to, aby se uchovalo jen to, co si mocní té doby přáli.
Vzpomíná i Jana Polášková z Lipové, jejíž zážitky zapsala Gabriela Klabačková takto: „Toto srpnové období, kdy pohasla naděje na vzkříšení demokracie v naší republice, považuji za velmi tragické. Na osvobození od totalitního teroru čekal každý obyčejný občan této země. Bohužel s příjezdem sovětských vojsk byly všechny tyto snahy takřka celého národa zmařeny a tvrdě perzekuovány komunistickou mocí posílenou sovětskými okupanty. Ze srpnových událostí roku 1968 si přesně vybavuji inkriminovaný den 21. 8., kdy jsem v noci pracovala na své diplomové práci. Noční ticho přerušil čím dál více se přibližující hukot motorů letadel. Došlo mi okamžitě, že Rusové nás okupují i ze vzdušných pozic. Hukot se zdál být postupem času ohlušující, zachvátila mne panika a pocit, že začíná válka. K náletu však naštěstí nedošlo, cílem všech těchto vojenských manévrů bylo zřejmě zastrašit obyvatele a vyvolat v nich pocit bezmoci a slepé poslušnosti vůči režimu. To se však nezdařilo do důsledků. V nás všech tehdy dřímala vzpoura, kterou jsme chtěli dát najevo alespoň nepatrným protestem. Proto jsem také ještě v tuto noc vyšla ven a vápnem napsala na zeď plotu u našeho domu tento nápis v ruském jazyce: Proč jste přišli, když se nic nestalo?(pačemu vy prišli, veď ničevo neslučilos). Netuším, kde jsem tehdy v sobě našla tolik odvahy, každopádně jsem cítila spíše nenávist vůči všemu tomu zlu než strach. V podvečer následujícího dne pak Lipová zažila vskutku historické momenty. Někdy v podvečerních hodinách se k obci začala blížit kolona sovětských tanků a obrněných transportérů, které o sobě již na dálku dávaly vědět silným burácením motorů, které znělo při troše fantazie jako střelba. Stačilo málo a fantazie se tenkrát mohla stát krutou realitou. Každá vteřina se zdála být hodinou, když pod okny našeho domu i ostatních domů na návsi začaly pomalu projíždět tanky. Každý jsme tehdy prožili malou srdeční zástavu, když celá kolona zastavila svůj výhružný přejezd a namířila svá děla oproti našim domům, našim za okny schovaným bezkrevným tvářím. Někteří z vojáků vyskákali se samopaly v rukou z tanků a s tvrdým pohledem v očích si měřili ono „bílé na černém“, které nás obyvatele mohlo přivést k okamžité záhubě. Poslední zbytek duchapřítomnosti nás srazil na kolena v předtuše, že se náš dům v příštích vteřinách změní na hromadu rozstřílené suti. V místnosti byl slyšet jen tep všech členů naší rodiny, který jakoby závodil s časem - o život. Hrozivé ticho, které přímo viselo ve vzduchu, náhle dostalo osvobozující trhlinu, tanky se opět daly líně do pohybu a začaly se pozvolna vzdalovat.“ Já v duchu slavila své znovuzrození, avšak náš národ se zahalil do období smutku a nesvobody na celých 21 let, dodává Jana Polášková.
Ve Slavičíně, tak jako jinde, nejely vlaky, nefungovaly telefony. A jak to vypadalo ve Zbrojovce? I když v prvních dnech okupace byli zaměstnanci posíláni domů, šestý den okupace se pracovalo již na dvě směny. Jako by se nic nestalo. A to i přesto, že hrubým způsobem byla porušována lidská práva a svoboda.
Dnes na tyto události jen vzpomínáme. Jsem však nesmírně šťasten, že jsem mohl být svědkem událostí, kdy museli tito okupanti naši zemi opustit. Bylo to
po roce 1989 a obrovskou zásluhu na tom měl i Michael Kocáb. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale ještě dnes si mu dovolím touto cestou poděkovat. Přeji mu šťastný návrat do politiky a jsem přesvědčen, že takových lidí ve vrcholové politice potřebujeme jako sůl. A pak ať mi někdo tvrdí, že protiraketovou základnu u nás nepotřebujeme.

Ing. Pavel Studeník
místostarosta