Vzpomínky na srpnové události 1968

Dne 21. srpna jsme si připomněli 40 let od obsazení naší republiky okupačními vojsky Varšavské smlouvy. Byla to vojska Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Bulharské lidové republiky, Polské lidové republiky a Maďarské lidové republiky. Celá naše země byla poseta tanky a vojenskými vozidly okupantů a nejinak tomu bylo i u nás, na Slavičínsku.

V té době jsem byl malý kluk, ale ještě dnes vidím v očích televizní hlasatelky a mých rodičů slzy a zděšení. Nechápal jsem co se to stalo. Bylo mi teprve 7 let. A když se televizní hlasatelka při hlášení zpráv rozplakala, pochopil jsem že, jde o hodně vážnou věc. Tanky přes naši obec Hostětín neprojížděly, ale v mnoha obcích a ve Slavičíně tomu bylo jinak. Na otázku: „Proč došlo k této hrozné okupaci a proč nás okupují naši spojenci?“, jsem nacházel odpověď až jsem byl starší. A to i přesto, že nás ve škole učili úplně něco jiného, nežli jsem slýchával od mých rodičů. Když jsem pátral po informacích o těchto událostech, jak to bylo u nás ve Slavičíně, moc jsem se toho z kronik, ani z archivů městkého muzea, nedozvěděl. Uplynula příliš dlouhá doba na to, aby se uchovalo jen to, co si mocní té doby přáli.
Vzpomíná i Jana Polášková z Lipové, jejíž zážitky zapsala Gabriela Klabačková takto: „Toto srpnové období, kdy pohasla naděje na vzkříšení demokracie v naší republice, považuji za velmi tragické. Na osvobození od totalitního teroru čekal každý obyčejný občan této země. Bohužel s příjezdem sovětských vojsk byly všechny tyto snahy takřka celého národa zmařeny a tvrdě perzekuovány komunistickou mocí posílenou sovětskými okupanty. Ze srpnových událostí roku 1968 si přesně vybavuji inkriminovaný den 21. 8., kdy jsem v noci pracovala na své diplomové práci. Noční ticho přerušil čím dál více se přibližující hukot motorů letadel. Došlo mi okamžitě, že Rusové nás okupují i ze vzdušných pozic. Hukot se zdál být postupem času ohlušující, zachvátila mne panika a pocit, že začíná válka. K náletu však naštěstí nedošlo, cílem všech těchto vojenských manévrů bylo zřejmě zastrašit obyvatele a vyvolat v nich pocit bezmoci a slepé poslušnosti vůči režimu. To se však nezdařilo do důsledků. V nás všech tehdy dřímala vzpoura, kterou jsme chtěli dát najevo alespoň nepatrným protestem. Proto jsem také ještě v tuto noc vyšla ven a vápnem napsala na zeď plotu u našeho domu tento nápis v ruském jazyce: Proč jste přišli, když se nic nestalo?(pačemu vy prišli, veď ničevo neslučilos). Netuším, kde jsem tehdy v sobě našla tolik odvahy, každopádně jsem cítila spíše nenávist vůči všemu tomu zlu než strach. V podvečer následujícího dne pak Lipová zažila vskutku historické momenty. Někdy v podvečerních hodinách se k obci začala blížit kolona sovětských tanků a obrněných transportérů, které o sobě již na dálku dávaly vědět silným burácením motorů, které znělo při troše fantazie jako střelba. Stačilo málo a fantazie se tenkrát mohla stát krutou realitou. Každá vteřina se zdála být hodinou, když pod okny našeho domu i ostatních domů na návsi začaly pomalu projíždět tanky. Každý jsme tehdy prožili malou srdeční zástavu, když celá kolona zastavila svůj výhružný přejezd a namířila svá děla oproti našim domům, našim za okny schovaným bezkrevným tvářím. Někteří z vojáků vyskákali se samopaly v rukou z tanků a s tvrdým pohledem v očích si měřili ono „bílé na černém“, které nás obyvatele mohlo přivést k okamžité záhubě. Poslední zbytek duchapřítomnosti nás srazil na kolena v předtuše, že se náš dům v příštích vteřinách změní na hromadu rozstřílené suti. V místnosti byl slyšet jen tep všech členů naší rodiny, který jakoby závodil s časem - o život. Hrozivé ticho, které přímo viselo ve vzduchu, náhle dostalo osvobozující trhlinu, tanky se opět daly líně do pohybu a začaly se pozvolna vzdalovat.“ Já v duchu slavila své znovuzrození, avšak náš národ se zahalil do období smutku a nesvobody na celých 21 let, dodává Jana Polášková.
Ve Slavičíně, tak jako jinde, nejely vlaky, nefungovaly telefony. A jak to vypadalo ve Zbrojovce? I když v prvních dnech okupace byli zaměstnanci posíláni domů, šestý den okupace se pracovalo již na dvě směny. Jako by se nic nestalo. A to i přesto, že hrubým způsobem byla porušována lidská práva a svoboda.
Dnes na tyto události jen vzpomínáme. Jsem však nesmírně šťasten, že jsem mohl být svědkem událostí, kdy museli tito okupanti naši zemi opustit. Bylo to
po roce 1989 a obrovskou zásluhu na tom měl i Michael Kocáb. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale ještě dnes si mu dovolím touto cestou poděkovat. Přeji mu šťastný návrat do politiky a jsem přesvědčen, že takových lidí ve vrcholové politice potřebujeme jako sůl. A pak ať mi někdo tvrdí, že protiraketovou základnu u nás nepotřebujeme.

Ing. Pavel Studeník
místostarosta

Vytvořeno 29.10.2008 9:57:40 - aktualizováno 29.10.2008 9:58:17 | přečteno 1898x | Marie Rumplíková
load